NYTimes: Neobvyklá harmonie, minulost a budoucnost (2013)

Článek je přeložený z NYTimes.com:

NEOBVYKLÁ HARMONIE, MINULOST A BUDOUCNOST
Norah Jones a Billie Joe Armstrong zpvíají Everly Brothers

Autor: John Pareles
Překlad: Magnumka
Datum: 22. listopadu, 2013

Sladce přednesená temnota: tak přesně tady tohle dalo dohormady nepravděpodobný pár jemného hlasu Norah Jones a arénového pop-punkového rockera Billieho Joe Armstronga, který vede Green Day. Rozhodli se předělat kompletně celé album z roku 1958: „Songs Our Daddy Taught Us“ od Everly Brothers.
Originál od Everlys je zářným uchazečem o nejvíce morbidní album začátku éry rock’n’rollu. Přišlo zanedlouho po jejich hitech z roku 1957, „Bye Bye Love“ a „Wake Up Little Suzie,“ které se obě objevily na debutu z roku 1958. Za méně než rok Don a Phil Everlyovi vydali „Songs Our Daddy Taught Us,“ což je album plné drsných balad a starých country songů. Texty vyprávějí příběhy, ve kterých se mluví o mrtvých a umírajících rodičích, umírajícím dítěti, vězních, podvádění v lásce a několika vraždách.
„Udělali jsme několik podivných alb,“ řekl Phil Everly po telefonu z Kalifornie. „Ale tady tohle je jiné, protože je ojedinělé a je tady skutečnost, že ty písně jsou naším dědictvím.“
Hold pana Armstronga a slečny Jones, „Foreverly“ (Reprise) zachází s písněmi uctivě, dodržují strukturu a obvykle udržují harmonii Everly Brothers. I když dodávají decentní rytmus, stále písně zůstávají ustarané. „Foreverly“ vychází v pondělí a slečna Jones a pan Armstrong byli nedávno v New Yorku, aby o něm promluvili.

Pro rozhovor byli asolutně asymetrickým párem i v boxu ve ctihodné restaurace Sardi’s pod karikaturami Katherine a Audrey Hepburnových. Byli uvolnění a pravidelně si vyjadřovali vzájemný obdiv. Přesto jsou stále podivnou dvojicí: velmi štíhlý pan Armstrong (41) má na sobě krátkou koženou bundu, má své černé kudrnaté vlasy vyčesané nahoru a slečna Jones (34), s tmavýma očima a kulatým obličejem vypadá jako holka odvedle a oblečený má ležérní svetr.
Přesto nejnovější sólové album slečny Jones „Little Broken Hearts“ obsahuje melodickou vražednou baladu „Miriam,“ zatímco pan Armstrong je opěvován za melodii a vyprávění v písních Green Day. Jestliže se tito dva Grammy ocenění umělci prodávající multiomiliony svých nahrávek mají někde sejít, je album písní od Everly Brothers pravděpodobné místo.
„Songs Our Daddy Taught Us,“ může být jen těžko víc ojedinělé nebo strašidelné. Jeho úprava je o detailní harmonii hlasů Dona a Phila Everlyových, podpořené jen lehkou kytarou a basovými houslemi. Mezi písněmi jsou i lidové kousky „Roving Gambler,“ jenž vypráví o muži, který svede a opustí ženu a zabije chlápka během karetní hry; „I’m Here To Get My Baby Out of Jail,“ ve které matka zachrání syna a pak umře; a „Down in the Willow Garden“ o rozmařilci, který zavraždí svou přítelkyni.
„Na svátky ideální,“ řekl pan Armstrong.
Ale oba brali hudbu vážně. „Je to skoro jako meditace,“ řekla slečna Jones. „Jejich vokály jsou vysoké a dětské v té nejkrásnější podobě, ale tyhle písně jsou tak temné. Určitě je v těch nahrávkách i nevinnost. Ale ta nevinnost má vedle sebe podvádějící milovníky a tak – prostě to nahání hrůzu když to posloucháte.“

Everly Brothers mají kořeny v Kentucky a takovéto písničky hráli už jako děti, každý den se objevovali v živém rodinném rádiu v 6 ráno. Víc se zabývali tím, jak zní melodie a harmonie, než co znamená text.
„Když jsme se je poprvé jako děti naučili, moc jsem nad tím nepřemýšlel,“ řekl Phil Everly (74), který je o dva roky mladší než jeho bratr. „Ty písně se dost vracely. Jsou to skutečné živé písně o skutečných věcech, které se dějí v životech lidí.“
Absolutně minimální přípravy na album pan Everly vysvětluje tak, že „jsou zpívány tak, jako byste si ty písně zpívali na verandě.“

Pan Armstrnog řekl, že objevil album Everlys před pár lety a dostal nápad nahrát tohle album znovu a se zpěvačkou. Ale s Green Day byl v roce 2012 velmi produktivní, během šesti měsíců vydali tři alba: „Uno!,“ „Dos!,“ a „Tre!“ se kterými se v roce 2013 vydali na celosvětové turné a v příštím roce zamíří do Austrálie. Ale zatímco Green Day to rozjíždí na plné obrátky, tak jako to dělá od roku 1980, pan Armstrong bral ohledy také na opačný konec spektra.
„Když máte kytary a Marshally tolik let tak nahlas, zvoní vám z toho v uších,“ vysvětluje. „miluju sílu tichého hraní.“
„Já taky,“ přitaká slečna Jones se smíchem; hraje potichu, to je to co dělá.
Žena pana Armstronga, Adrienne, byla ta, kdo navrhnul slečnu Jones jako partnera pro tento duet. Pan Armstrong potkal slečnu Jones na Grammy Awards 2005, kde její duet s Rayem Charlesem na jeho albu „Genius Loves Company“ porazil „American Idiot“ od Green Day v kategoriích nahrávka roku a album roku. („American Idiot“ vyhrálo nejlepší rockové album). Během vysílání stáli po boku se Steviem Wonderem, Bonem a Alicii Keys v rozpačitém all-star ztvárnění „Across The Universe“ od Beatles. Ale nebyli v kontaktu až dokud pan Armstrong nenavrhnul „Foreverly.“
„Požádaná o spolupráci jsem byla hodněkrát, ale nikdy se mě nikdo nezeptal, jesli bych s ním udělala celé album jako to proběhlo tady,“ řekla slečna Jones.

Pan Armstrong, který žije v Oaklandu v Kalifornii přijel do New Yorku, aby tady nahrál album se slečnou Jones, která žije v Brooklynu. Neřekli svým nahrávacím společnostem. Zamluvili si pět dní v květnu – mezi daty turné Green Day – v Magic Shop, studiu v SoHo a pak se tam vrátili na další čtyři dny v srpnu, na celkem devět dní nahrávání rytmických částí vybrala slečna Jones bubeníka Dana Risera a basáka Tima Luntze.
Rozhodli se použít harmonie Everly Brothers jako šablonu – slečna Jones zpívala části Phila, vyšší partie – a souhlasila, že nebudou poslouchat další verze těchto starých písní.
„Když máte takovéto harmonie na dvě části, tak narozdíl od té pěkně nazvučené třídílné harmonie tam může být nesoulad,“ říká. „Občas skočí sem nebo pryč z té dokonalé trojhry. Je to trochu vědátorské, ale to je to, proč je to tak děsivé.“
Prioritou bylo vokální spojení. „Snažil jsem se najít se v jejím hlase,“ řekl pan Armstrong.
Zpívali spolu živě, udržovali oční kontakt, tak jako to dělali Everlys.
A písničky šťouchli jenom jemně: v „Barbara Allen“ jsou housle ve stylu hospodského valčíku; „Put My Little Shoes Away“ je vidlácká církevní hymna umírajícímu dítěti; názank rockabilly pomstě paroháči v „Long Time Gone“; trochu strašidelného kytarového echa v „Down in the Willow Garden.“ Honky tonky slečny Jones často odráží klavír Bobbie Nelson, sestry Willieho Nelsona a dlouholeté klavíristky. Pan Armstrong zcela odkládá svůj drzý úšklebek Green Day.

„Foreverly“ je svým způsobem vedlejší projekt, který můžou popová hvězda udělat z rozmaru. Ale to není směr slečny Jones ani pana Armstronga s vyjímkou jediného aspektu, spontánnosti: „Nemyslím si, že bych kdy znova udělal nahrávku a řekl někomu se při tom ozval,“ řekl pan Armstrong. „Je to tak prostě lepší.“

Phil Everly řekl, že byl s remakem spokojený: „Odvedli velmi dobrou práci a velmi dobře se k sobě hodí.“ A poznamenal, že „Foreverly“ bylo stejně nečekané jako bylo „Songs Our Daddy Taught Us.“
„Dnešní vzorec je takový, pokračovat v tom, co jste dělali,“ řekl. „Musím je respektovat za to, že oni to takhle nedělají.“

Rekapitulace: Vystoupení Green Day na Dreamforce v San Franciscu (2013)

Tak, na GDA byli tak hodní že nám udělali menší rekapitulaci včerejšího vystoupení Green Day na Dreamforce.

Včerejší (19.listopadu 2013) Dreamforce konfecernce byla vlastně benefičním koncertem, jehož výtěžky šly na dětské nemocnice v Bay Area. Společně s Green Day byla jako headliner oznámená Blondie.

Už včera jsme měli pár fotek prostřednictvím oficiálního instagramu a nějaké to video od fanoušků, ze kterých bylo poznat, že na zvukové zkoušce si Greeni zahráli Before The Lobotomy. Zahráli ale taky PeacemakerWild One a Viva La Gloria! Celkem zvláštní ne? Protože to nejsou písničky, které jsou ovykle na jejich setlistu.

Do areálu se začalo pouštět v 18:30 a jak už je poměrně běžné – začalo pršet. Blondie začala hrát v 19:30. Po jejím setu se protrhla střecha nad stage (video) – kecala bych jestli se protrhla sama nebo to protrhli organizátoři aby to pak nespadlo na Greeny, každopádně lidi v předních řadách museli mít dost slušnou koupel.

Green Day se objevili na stage okolo 21:20 a set odstartovali s 99 Revolutions a Know Your Enemy. Kapela taky zahrála Angel Blue, tenhle song byl zahrán live jenom jednou a to v roce 2012. Dalším krásným kouskem byla Before The Lobotomy, kerou zahráli (když nepočítáme zvukovku) naposledy v roce 2009.

Přibližně po 40 vteřinách tohoto songu jim začaly trochu chrchlat nástroje, to bylo způsobeno deštěm, ale kluky to samozřejmě nezastavilo i když hráli bez mikrofonů a s dalšími potížemi se zvukem, který nebyl pro takové velké místo adekvátní. Jak to zvládli se podívejte na video.
Tohle se stalo víckrát, například při Basket Case a Good Riddance (zahráli 2x) a vyřešili to jednoduše – publikum zpívalo s nimi…vlastně místo nich.

Nakonec se ale mikrofony ustálily a Green Day mohli pokračovat. Billie se vrátil a zahrál sólo akustickou verzi Wake
Me Up When September Ends.
Greeni pokračovali v setu sice s funkčními mirkofony, ale ozvučení stále nebylo dostatečné. Během téhle doby zahráli Wild One a Peacemaker. Po Peacemakerovi už zvuk naskočil, takže se show mohla ubírat dál normálně. Následovaly písničky Nuclear Family a Rusty James. Posledním songem byl Minority.
Setlist:

99 Revolutions
Know Your Enemy
Angel Blue
Stop When The Redlights Flash
Letterbomb
Before The Lobotomy
Good Riddance (Time Of Your Life)
Good Riddance (Time Of Your Life)
Basket Case
Holiday
Boulevard Of Broken Dreams
Wake Me Up When September Ends
Going To Pasalacqua
Wild One
When I Come Around
Jesus of Suburbia
American Idiot (video 2)
Peacemaker
Nuclear Family
Stay The Night
Rusty James
Minority

Můžete se podívat na oficiální setlist kde jsou vidět nějaké odlišnosti. Některé písničky nezahráli (Brutal Love) ale zase jiné přidali (Rusty James). Možná kvůli ztrátě zvuku, možná se tak prostě jenom rozhodli.
Po show ještě Billie hodil na instagram fotku u které píše, že na show potkal Johna Kiffmeyra (původního bubeníka Green Day). Evidentně ho to hodně potěšilo, čemuž se není co divit.
Na pár fotek se můžete podívat na GDA, nebo třeba na FB GD Live on Tour. Pod oběma odkazy budou určitě ještě fotky přibývat.
Dost videí najdete už v setlistu – některé na YT, některé na krátké z instagramu… na další se povídejta na YouTube – odkazy: odkaz 1odkaz 2.
Mám z kluků fakt radost a Liamovi děkuju za krásný souhrn.

The Age: Rozhovor s Mikem (2013)

Článek je přeložený z theage.com.au:

Autor: Peter Vincent
Překlad: Magnumka
Datum: 12. září 2013

Ostřílené punkové trio Green Day se vrátili na špici ve svých přípravách na Soundwave 2014

Byl to jeden z nejpozoruhodnějších záchvatů vzteku rock and rollu. Téměř přesně před rokem na iHeartFestavalu v Las Vegas vybouchl frontman Green Day, Billie Joe Armstrong, poté, co dostal varování, že za minutu musí ukončit set.
Armstrong zastavil vystoupení během Basket Case, prohodil spoustu sprostých slov směrem k organizátorům, publiku – ke všem. „Dovolte mi něco říct: jsem tady od zku—ného -19-ku-va-88 a vy mi dáváte jednu zku–nou minutu? To si ze mě ku-va děláte prdel… Nejsem Justim Bieber vy zm-di!“ Potom Armstrong zvedl kytaru nad hlavu a opakovaně s ní třískal o stage.

„Jsem jenom zasraný bílý kluk co chce hrát svoji zku-venouhudbu jakýmkoli posraným způsobem kterým budu moct.“

Dva dny na to byla na webových stránkách Green Day zveřejněna zpráva o tom, že Armstrong „vyhledal léčbu ze zneužívání návykových látek.“ Později přiznal, že s tímto problémem sváděl dlouhý boj.
Baskytarista a spoluzakladatel Green Day, Mike Dirnt – kamarád Armstronga od doby, co jim bylo 10 let – přiznal, že měl v té době strach, že je s Green Day konec. „Upřímně? Pomyslel jsem si ‚Tohle je ku-va špatné a nelíbí se mi vidět kamaráda jít takhle ke dnu… tohle je opravdu špatné a jak teď můžu svojeho přítele podpořit, jak tady pro něj můžu být a dostat nás přes tuhle noc?“
„Z mojeho vlastního hlediska, existují pochybnosti [o naší budoucnosti, ale] život mých přátel má před kapelou přednost. Stejně tak kapela je součástí našho života… musíme být zdraví – mentálně i fyzicky – a to co děláme na stage není jednoduché, přináší to s sebou spoustu zodpovědnosti a taky fyzickou a psychickou zátěž. V tomto bodě [Green Day] držíme na vysoké úrovni. Na takové už jsme dlouho nebyli.“
Dirnt říká, že před Armstrongovým zhroucením se Green Day ve skutečnosti nezastavili celých 20 let. „Neměli jsme dovolenou, nepodívali jsme se, neudělali jsme nic, co by nesouviselo s psaní hudby a ježděním po turné. Když pracujete takhle tvrdě, dosáhnete na turné dna velmi často. Můžete hodně pít, nebo brát prášky na spaní nebo cokoliv, ale v určitém bodě musíte udělat krok vpřed a ujistit se, že ta osoba kterou jste, je tou vaší [nejlepší] stránkou.“

Armstrong strávil měsíce na léčení a Green Day opět vyrazili na turné v březnu. Od té doby zahráli 47 show, poslední byla Leeds festival, kterou britští Guardian nazvali jako „mistrovská show.“
Dirnt říká, že Green Day jsou zpátky v nejlepší formě. „Teď je to fakt skvělé. Předtím to bylo napjaté… chaos [světové turné následovalo] hned po nahrávání [Uno, Dos, Tre]. Teď jsme měli čas nechat všechno usadit, dát si svoje sračky dohromady, jsme připravení na turné a hrát. [Ale] uděláme si pár přestávek, tak abychom se zas nepřizabili. Je to pro tuhle kapelu důležité, abychom mohli udělat víc nahrávek.“

S kapelou makající na plné obrátky si Dirnt pochvaluje mixáž hudby na únorový Soundwave, kde mají vzácnou příležitost zahrát si na hard rockovém festivale.
„Je to pro mě atraktivnější [než festivaly kde] ve stanu vedle mě hraje techno, zatímco se pokouším hrát,“ říká. „Jsem pro rozmanitost, ale nejsem pro hlouposti; občas jsou show rozvrhnuty pěkně blbě. Spousta fanoušků to tak nechce.
„Soudwae má svoji vlastní identitu, je to jako jít do rockové Mekky.
Dirnt si není jistý, jestli budou Green Day hrát celé svoje obrovsky průlomové album Dookie, které v roce 2014 oslaví 20. výročí, tak jako to udělali na Reading and Leeds festivalech minulý měsíc. Na Readingu kapela zahrála cover od Ramones, Blitzkrieg Bop a Higway To Hell od AC/DC – což by mohli zopakovat.
„Je to hymna a o tom to prostě je. Je to naše smeknutí klobouků smerem k AC/DC,“ říká Dirnt o nahrávce, kterou považuje za jednu ze dvou formujících hudebních zážitků. „Pamatuju si, že jsem v 10. třídě obchodoval se svojím kolem jenom proto, abych si mohl na víkend půjčit kazetu Back in Black… a bylo to úžasné.“
Druhá nahrávka, která tvarovala Dirntův hudební výhled může některé fanoušky zklamat, ale nese se ve stejném duchu: It’s Still Rock and Roll to Me od Billyho Joela.
Dalo by se argumentovat, že recept Green Day na úspěch je strhnout tyto dvě písně do možností: nekompromisní rockové klasiky a masová popová nahrávka drtící hitparády. Na vyvážení, po dvě desetiletí byli pravými rebely punku, zatímco skládali chytlavé písničky, jejichž prodej je docela úspěch. Má Mike Dirnt pocit zodpovědnosti být věrný původní punkové etice?
„Cítím povinnost být věrný sám sobě. Jestli to zní narcisticky, vím odkud to přichází; musím být tím, čím jsem… Pořád jsem jednou v bahně. někdy chci dát druhou nohu do výšin. A nemyslím si, že by na tom bylo něco špatného.“
„[Ale] na konci dne jsem jenom zasraný bílý kluk, který chce hrát svoji zkurvenou hudbu jakýmkoliv posraným způsobem budu moct.“

Green Day jsou headlinery na Soundwave festivalu v únoru 2014.

Green Day jsou občas kritizováni za to, že nejsou skutečnými punkery. Přiznejme si to: je tady velký rozdíl mezi průkopnickými punkáči Stooges a dnešními pop-punkery válícími v hitparádách, jako jsou například Blink-182.
Takže, jsou Green Day pořád punk? Nebo jen vydělávají na korporatizaci stylu hudby která je v jádru proti-vedení?
Je těžké kritizovat komerčně úspěšné kapely, když punkové kořeny leží v popové hudbě a spousta vlivných punkových aktů chtěly hudbu zpřístupnit. Jedním z nejvlivnějších akt v žánru (Sonics) byll na začátku 60. let šíleně populární mezi místními děcky na severozápadu Ameriky.
O deset let později, Ramones, tak úzce spojováni s punovou etikou, vlastně jen přehrávali písně z 50. let v rychlejším tempu. (V písních jako jsou I Wanna Be Your Boyfriend nebo Rock’n’roll High School uslyšíte začátky pop-punku). V Británii Sex Pistols v čele s Johnnym Rottenem vypadali děsivě a urážlivě vzhledem k monarchii. Ale guru kapely, Malcolm McLaren, vytvořil populární hudební fenomén. Není pochyb, že růst punkového hnutí byl částečně reakcí na rock 70. let kde písničky byly rychlejší, agresivnější a odhalenejší než v jiné hudbě.
Ale mohli bychom také argumentovat, že vzpurnost punku byla 70. letech spíše módou.

Vnímání punku jako protikladu maisntreamu vzrostl až z druhé vlny punku, na konci 70. let a na začátku let 80., když se rozrostly náhradní punkové žánry a hardcorové kapely se hojně začaly vyskytovat ve Spojených Státech i v Británii, spousta z nich se považovala za přidružence politických a sociálních hodnot. V USA, se Blag Flag zabývali sociální izolací a étosem DIY, Dead Kennedys byli anti-konzervativní, zatímco v Británii se objevovaly kapely stylu „Street punku“ (v čele se Sham 69).
Punkoví obrozenci z roku 1990, jako jsou Green Day, reintepretují punk, ve kterém vyrostli a podařilo se jim jej dostat k masám.

RS: V temném snu BJA a NJ (2013)

Článek objevil i online na Rolling Stone. Tady je překlad:

V temném snu Billieho Joe Armstronga a Norah Jones

Autor: David Fricke
Překlad: Magnumka
Datum: 12. listopad 2013

V roce 1958 přerušili Everly Brothers dvouletý běh hitových singlů, mezi kterými byli „Bye Bye Love“ a „Wake Up Little Susie,“ vzdali tak hold svým kořenům z Tennessee, Songs Our Daddy Taught Us – destíka lidových melodií a klasické lamentování bylo nahráno jen na akustické kytary sourozeneckou precizností a silnými harmoniemi.

Před dvěma lety zpevák a kytarista Green Day, Billie Joe Armstrong, „narazil“ na tohle album. „Říkal jsem si ‚Chlape, co je vedlo k tomu udělat tuhle nahrávku? Zdálo se to tak záhadné, že tito kluci napsali písničky o smrti, pobytu ve vězení, ztrátě lásky.“

„Líbil se mi celý koncept,“ pokračuje Armstrong. „Jakoby je to něco naučilo, a teď to učí mně. Myslel jsem si, že by bylo super to po tomhle vzoru zopakovat.“
Ale udělal to jinak. Na Foreverly (vychází 25. listopadu), přehrál Armstrong všech 12 skladeb s Norah Jones. Armstrong a Jones jedou po vzoru semknutých vokálů Everly s při tom ještě větším emocionálním a sexuálním napětí v „Oh So Many Years“ a tradiční baladě „Barbara Allen,“ přičemž jsou podporováni rytmickou sekcí, ve které diskrétně vzkvétají housle a havajské kytary.

„To byl pro nás klíč – ne jen zkopírovat nahrávku,“ říká Jones, která spolu s Armstrongem nahrávala devět dní letos na jaře a v létě Foreverly v New Yorku. „Písně jako ‚Down in the Willow Garden‘ a ‚Put My Little Shoes Away‘ – mají opravdu temné texty. Ale přišli jsme na to jak to zahrát.“

Přetvoření alba Everlys byl jen Armstrongův náhlý nápad; přibrat k tomu Jones byl nápad jeho ženy Adrienne. Jones si vzala na starost části mladšího bratra z Everlys, Phila, typicky zpívá vysoké patrite; Armstrong hrál Dona. Foreverly vzniklo tak rychle, že Armstrong a Jones spolu neplánovali live show – zatím. Tedy zatím je to „do konce letošního roku,“ pak jedou Green Day v únoru na turné do Austrálie. „Mohla by to být sranda udělat dohromady pár věcí,“ připouští Armstrong. „Právě teď vše uvádíme do pohybu.“

Q&A: Billie Joe a Norah Jones (2013)

Rozhovor přeložen ze stereogum.com, to tlachání okolo překládat nebudu, najdete to tady a přecházm rovnou k otázákám a odpovědím:

Q&A: BILLIE JOE ARMSTRONG A NORAH JONES ODHALUJÍ LP DUETŮ

Autor: T. Cole Rachel
Překlad: Magnumka
Datum: 23. října 2010

STEREOGUM: Po poslechu vašeho nového alba jsem si uvědomil, že mám vlastně minulost spojenou s původním albem Everly Brothers.
NORAH JONES: Oh, wow, ale neuvědomil sis to hned?
STEREOGUM: Ne hned. To album, Songs That Our Daddy Taught Us, hodně často pouštěli moji prarodiče z Oklahomy když jsem byl malý. Ale nikdy jsem si neuvědomil, že to bylo ono.
JONES: To je super!
BILLIE JOE ARMSTRONG: To je skvělé.
STEREOGUM: A ten song o botech – „Who’s Gonna Shoe Your Pretty Little Feet?“ – vždycky zpívala moje babička. Když jdem byl dítě, tak jsem si říkal, že je to ta nejpodivnější píseň – zpívat o nazouvání bot je trochu divné a taky děsivé.
JONES: Je to divná věc.

STEREOGUM: Zajímalo by mě, jak tenhle projekt vůbec vznikl. Byli jste vy dva přátelé? Znali jste se před tím?
JONES: No, potkali jsme se před 10 lety na Grammy, ale jinak jsme se moc dobře neznali. Pak mi zavolal…
ARMSTRONG: Jo…
JONES: Zeptej se ho, já fakt nevím jak to začalo.
ARMSTRONG: Všechno to začalo Steviem Wonderem. [Směje se] Zpívali jsme spolu se Steviem Wonderem a jeho kapelou a s celou řádkou dalších lidí, takhle jsme se s Norah poprvé setkali. Potom… no, před pár lety jsem si zamiloval album Everly Brothers a myslel jsem si že je prostě krásné. Poslouchal jsem ho po kouskách každé ráno. Pomyslel jsem si, že by bylo super tuhle nahrávku předělat, protože jsem si myslel, že to není až tak známá věc a víc lidí by o tom mělo vědět, ale opravdu jsem do toho chtěl jít spolu s ženským zpěvem, protože jsem si říkal, že by to nabralo na jiném významu – možná by to trochu rozšířilo smysl, ve srovnání s tím jak to zpívají dva bratři. A tak moje žena řekla: „Proč do toho nepřibereš Norah Jones?“ A já si pomyslel: „No, trochu ji znám.“ Teda, myslel jsem tím že jsme oba znali Stevieho Wondera. A tak jsem jí zavolal a ona řekla ano. Takže to bylo trochu jako… no, pořád říkám, že to bylo něco jako rande naslepo.
JONES: Jo, to bylo. Bylo to jako skok rovnýma nohama do něčeho. Víš, oba jsme v kariéře udělali spoustu různých věcí, ale skočit s někým do nahrávání celého alba je určitě větší závazek. Myslím, že jsme se dohodli že půjdeme na pár dní do studia, jenom to zkusit, pamatuješ? A…
ARMSTRONG: Jojo.
JONES: A skončilo to tak, že jsme vpodstatě udělali celou nahrávku v průběhu asi pěti dní. Byla to opravdu zábava. A pak jsme se vrátili po pár měsících, podívali se na to a nahráli některé extra songy znovu.

STEREOGUM: Norah, znala jsi před tím tenhle materiál?
JONES: Něco z toho jsem znala. Nemůžu říct, že celé album, ale spoustu písní jsem znala a taky spoustu jejich nahrávek. Když jsem vyrůstala byla jsem docela velký fanoušek Everly Brothers, takže jsem jejich materiál znala, ale spíše ty známější věci. Takže jsem poslouchala tu nahrávku a pak když jsme o tom mluvili, znělo to jako že to bude legrace – a Billie Joe, ty jsi tak nadšený člověk, kompletně jsi si mě koupil během tří minut. V tu dobu jsem dokončila turné a byla jsem trochu unavená a měla jsem divný pocit z toho skočit rovnýma nohama do natáčení celého alba, ale nakonec to bylo pěkně krátké a příjemné, opravdu.

STEREOGUM: Tak jak jste k tomu přistupovali? Začali jste prostě na začátku a postupovali skrz nahrávku?
ARMSTRONG: Jako rytmickou část k nám dostala Tima Luntzela a Dana Riesera a pak jsme prostě začali. Bylo to trochu šílené, protože jsme se dali dohromady a začali hrát s těmi chlápky, měli jsmě akustické kytary a pak jsme na ně hráli a vzpomínám si že jsme taky dost mluvili tadyhle a támhle, ale pak… Pamatuju si, že jsem si myslel „Panebože děje se to právě teď, prostě to probíhá, už o tom jenom nemluvíme.“ Trochu jsme od toho dali ruce pryč, pak Norah udělala tu a tam nějaké změny a pak už to šlo celkem rychle, prostě písnička za písničkou.
JONES: Jo, začali jsme s první písničkou na albu, protože jsem nevěděla kde jinde začít a pak jsme prostě přeskakovali podle toho jak jsme to cítili, chápeš? Pořád jsme odkládali poslední písničku, dokud jsme úplně nezapomněli, že jsme ji ještě nenahráli. Prostě je tak pomalá, tak je to těžké.

STEREOGUM: Vaše hlasy jdou pěkně dohromady. Nedovedl bych si představit, jaké by to bylo, kdybyste spolu už předtím nehráli: jak spolu budete zpívat. Bylo lehké přijít na to, jak spolu souznět?
JONES: Mám pocit, že jsme na to přišli při první skladbě. Ale samozřejmě to zabralo nějakou tu minutu, než se to stalo úplně super, super snadné. Ale pak, když jsme si poslechli jak zněl první song jsem si myslela „Oh! To bude skvělé, bude to fajn.“
ARMSTRONG: Jo. Vzpomínám si, jak jsme spolu zpívali a pamatuju si, že Norah říkala: „Otoč se tak, abych viděla na tvoji pusu.“ A já jí řekl: „Okay, takhle by to mělo být!“
JONES: Museli jsme se dívat jeden na druhého. [Směje se] Jsme ve stejné místnosti, jsme vedle sebe, takže se na mě musíš dívat, aspoň trochu!

STEREOGUM: Billie Joe, určitě jsi se s posledními alby Green Day protáhl mnoha různými směry, ale toto je zcela jiné. Dát na odiv tuto svoji stránku musí být příjemné, tenhle druhý aspekt tvého hlasu, který se v hudbě Green Day neprezentuje úplně vždycky.
ARMSTRONG: No já a [basák] Mike [Dirnt] spolu vždy zpíváme harmonie a to už od začátku Green Day. Jedna věc, kterou jsem vždycky miloval… Jsem rád když můžu být v atmosféře kapely nebo skupiny, takže semnou a s Mikem dokonce i v úplně prvních písních, které Green Day napsali, tam byli vždy dva zpěváci. Já nevím. Průměrnému posluchači to může připadat jako „No, to není punk rock“ nebo cokoliv co se týká téhle nahrávky, ale já dělám rád různé věci – je to sranda, dělá to život zajímavější.
STEREOGUM: Když jste se propracovávali skrze tyhle písně, byli jste překvapení věcmi, které se ukazují v tomto materiálu?
JONES: Jo, jsou temné!
ARMSTRONG: Jasně.
JONES: Zpívat tyhle písničky je vždycky fajn, jsou super – jsou jednoduché, ale dobré. A velmi temné.
ARMSTRONG: Jo, když opravdu začneš zkoumat o čem ty písně jsou a – víš, fakt nenechávají žádný prostor pro dohady; v těch písních nejsou zádné hádánky. Jsou to prostě přímé songy o dítěti umírající z konzumace a o chlápkovi vraždící svou ženu a pak ji hodí do řeky a pak je tam písnička o ztrátě lásky a bla bla bla. A takhle se dostaneš až ke kořenům věci. Připomene ti to, v čem všem zpěvák-songwriteři tehdy byli.
JONES: Jo, ty písně jsou taky skutečnými příběhy.

STEREOGUM: A píseň jako „I’m Here To Get My Baby Out Of Jail“ – jsou velkým vyprávěním. V době kdy byla vydána původní nahrávka, v roce 1958, by se to dalo od Everly Brothers považovat za riskantní krok. Jejich rozmach teprve začínal a pak se rozhodli vydat tohle album plné velmi tradičních písní.
JONES: Protože to nebylo dostatečně popové?
STEREOGUM: Jo, myslím že jo.
JONES: No, to se stává. [směje se]

STEREOGUM: Bylo by fajn, kdyby tento projekt mohl nějakým způsobem lidi přivést zpátky k prozkoumání tohoto materiálu. Fakt, že vy dva jste udělali tuhle nahrávku, osvětlí tyto písně spoustě lidem, kteří by je jinak nikdy neobjevili.
JONES: Jo, samozřejmě. Doufám že ano.

STEREOGUM: Dovedete si představit, že s tímto materiálem vystupujete? Uděláte spolu nějaké show?
JONES: Nevím, jestli na to bude čas. Oba toho máme hodně. I když vím, že by to mohla být sranda.
ARMSTRONG: Mám zabookované celé turné, mám itinerář. Vlastně jsme o tom mluvili hned po tom telefonátu… Ne, ne, dělám si prdel. [směje se] Nevím. Půjdem na to pomalu. Pořád na tom děláme.
JONES: Ještě pořád je potřeba dokončit artwork.
ARMSTRONG: Přesně tak. Jedna věc, kterou jsme opravdu chtěli udělat byla, udržet to na vlně zábavy a aby to bylo jednoduché, ne aby nám to zatěžovalo hlavu. Nechtěl jsem, abych Norah připadal moc vlezlý. Mám ten projekt rád a líbí se mi takový materiál, ale funguje to jenom když to tak cítí všichni. Jak to cítíš Norah Jones?
JONES: Já si myslím, že je fajn dělat projekty, když na tebe netlačí plán a v hlavě nemáš nic jiného než turné. Tím je to pro mě víc atraktivní a větší zábava. Opravdu jsme prostě šli do studia dělat hudbu. Neexistoval žádný plán. Začali jsme přemýšlet o artworku a coveru alba před dvěma týdny, ale až po tom, co jsme dokončili album. Nebyl tady žádný termín, když jsme nahrávali, což byl důvod, proč jsem to chtěla udělat. Ráda dělám věci jako je tahle, protože nemusím bláznit a lámat si vaz a jet na turné jenom kvůli tomu. I když mám turné ráda… a samozřejmě by byla sranda zahrát pár show.

STEREOGUM: Jak dlouho trvalo udělat tuhle nahrávku?
JONES: Dva sety po pěti dnech. Myslím. Udělali jsme to za dvět dní, že?
ARMSTRONG: Jo, devět dní.
JONES: Řekněme devět.
ARMSTRONG: Tak to je kruté!
JONES: Já vím! Udělali jsme všechny písničky během prvních pěti dnů, kromě té jedné, na kterou jsme zapomněli a pak… bylo to hezké! Opravdu jsem si užila práci na nahrávkách ve dvou sezeních, takže tam byl prostor vnímat, jaký z toho všeho máš pocit. Bylo fajn vrátit se mít prostor k přetočení několika písní, které jsme udělali na začátku. Zjistili jsme, jakou cestou se nahrávka ubírala v tom bodě, co tomu chybělo a tak, udělali jsme ty písně znovu a přidali to, co jim chybělo. Pustili jsme se do toho trochu tvrději. Líbí se mi pracovat na dvě části jako to bylo tady.

STEREOGUM: OK, teď když je to hotovo, co jste si z tohoto projektu odnesli?
JONES: Byla to sranda! A mám nového kamaráda!
ARMSTRONG: Jo! [smích] Jo, jsem fakt šťastný. Myslím si, že za posledních 25 let se svou kapelou, to bylo neustálé budování chaosu a tahleta bestie prostě jen rostla a rostla… a na chvíli seskočit z toho vlaku a prostě udělat něco kvůli tomu že miluješ hudbu a miluješ projekty a že tam není žádný plán nebo tak něco… Nevím, mám to rád. Líbilo se mi pracovat s Norah. Je skvělá. Je neuvěřitelně nadaná umělkyně a hodně jsem se toho naučil a my… Já nevím, bylo to dobré!
JONES: To, co pro mě bylo tak zábavné bylo, že jsme neměli žádný plán, takže jsme prostě hráli. Najali jsme si baskytaristu a bubeníka a oba hráli na kytaru a klavír. Hodně jsme experimentovali, ale s ničím jsme se moc nezdržovali, nebylo to tak žebychom nad něčím až moc přemýšleli, což bylo opravdu příjemné. Ráda pracuju s lidmi jako je on, protože je rychlý, chytrý a soustředěný a je prostě dar. Neexistujou žádné kecy. Byla to zábava a bylo to jednoduché.
STEREOGUM: Někdy je to prostě tak jednoduché.

ARMSTRONG: Jsem jednoduchý! [zpěvným hlasem, směje se] Taky jsme se dostali do té čistoty nahrávání. Důvod, proč to bylo rychlé bylo to, že jsme to dělali od srdce, takže to bylo prosté. Zní to uvolněně, kvůli nedostatku lepšího slova. Nevím no, mě to zní čistě. A upřímně. A to je to, co jsem si odnesl z projektu domů.
JONES: Jo, bylo to fajn, být tak otevřená a pracovat s někým kdo byl pro vyzkoušet tolik různých věcí – tyhle písně jsou velmi jasné, otevřené a je jich tam spousta ve stejném tempu, ale, víš, děláme to po svém. Nejsme Everly Brothers. Chtěli jsme si pohrát s pravidly a to byla fakt zábava.

STEREOGUM: Vím jak snadné je jít pořád rovně a strávit příliš hodně času nad věcmi, které by měly, nebo by mohly být zdánlivě velmi jednoduché.
JONES: Jo, nikdy jsem na to neměla trpělivost, Billie Joe, mohl by jsi říct, že jsem netrpělivá? [směje se]
ARMSTRONG: Jsi dost trpělivá.
JONES: Nevím.
ARMSTRONG: Pch, ne, je panovačná! [směje se]
JONES: Jsem trochu panovačná. Nejsem netrpělivá v pravém slova smyslu, jsem něco jako, prostě nemůžu, můj mozek prostě vypne když je toho příliš hodně k přemýšlení o jedné věci.
ARMSTRONG: Vzpomínám si, že jsme si o tomhle projektu psali a ona zrovna měla show v Los Angeles, bydlela v jednom hotelu a říkala mi: „Jo, zůstanu na bla bla místě.“ Odepsal jsem jí zpátky: „Oh! Byl jsem tam předtím. Vyhodili mě odtama, protože jsem vyhodil televizi z okna!“ a ona mi napsala: „Jsem moc líná na to, udělat něco takového.“ A já pak: „No, byl jsem fakt blbý. Něco ti řeknu: Ty mě naučíš jak být líný a já tě neučím jak být natvrdlá.“ [směje se]

STEREOGUM: Pak jste teda spolu začali pracovat?
JONES: Ne, nakonec jsme zjistili, že jsme si daleko víc podobní, než jsme si mysleli.
ARMSTRONG: Jo, je natvrdlejší, než jsem si myslel!
JONES: Jsem natvrdlejší než si myslel. On je línější, než jsem si myslela. [směje se]

STEREOGUM: Lidi můžou být tímhle spárováním překvapení, ale když jednou uslyšíte tu nahrávku, začne to opravdu dávat smysl.
JONES: Všichni moji přátelé, kterým jsem o tom řekla, byli opravdu nadšení, ale neměli ani tušení, jak to bude znít. Byli opravdu unešeni tím, jak tam Billie Joe zní… že zní tak moc ve stylu Everly. Všichni byli opravdu překvapení a ohromení.
ARMSTRONG: U mě to bylo to samé. Ty [Cole] říkáš, že jsi z Oklahomy a ve skutečnosti moje mamka je taky z Oklahomy a ona… víš, vždycky jsem hrál hlasitou hudbu, celý můj život, a jí se to líbilo, ale pak jsem si vzpomněl, jak jsem pustil tuhle nahrávku, když jednou večer přišla na večeři a začala tančit po domě. Tato 81-letá žena řekla: „Wow! Život se náhle vrátil zpátky tímto pěkně zpracovaným způsobem.“

STEREOGUM: Můžu to poslat svým prarodičům do Oklahomy.
JONES: Tam v hloubi jsme všichni z Oklahomy. [směje se] Všechny naše rodiny.
STEREOGUM: Konečně napíšu o něčem, co moji prarodiče ocení!
JONES: To je pěkné.
ARMSTRONG: To je hezké!

Kerrang! Tóny tvého života (2013)

Green Day se připravují na Reading a Leeds a na oslavu jsme udělali vysněný setlist 25 písní. Mike Dirnt ví o něčem, co je sakra těžké…

Text: Tom Bryant, Paul Travers, Ian Winwood
Foto: Paul Harries, Photoshot
Překlad: Magnumka

Ahoj Miku! Takže, co si myslíš o našem Green Day setlistu snů? S tím co jsem dostal to byla docela fuška…
Mike Dirnt (bassa): „Je to hotové a je to něco, co my musíme dělat pořád! Je v tom ale trochu rozdíl, protože to není jenom o výběru našich oblíbených písní, ale taky o těch kouscích, které publikum očekává, že uslyší. Vlastně jsem výběrem songů, které teď hrajeme, docela šokovaný. Už strašně dlouhou dobu jsme nedali ruce pryč; přijeli jsme z turné a vrátili se hned do práce – někdy až šest dní v týdnu.“

To je trochu změna…
„Jo, to je, vidím lidi, kteří jsou plodní, ale myslím si, že kvalita hudby, kterou jsme za tu dobu vydali, se ukazuje. Nenechali jsme kámen na kameni. Psali jsme a přepisovali a prozkoumávali znovu a znovu a znovu. Je to fakt divné podívat se na to a říct si: ‚No ty krávo! Dookie slaví 20. výročí, stejně tak American Idiot 10. – a já jsem furt mladý!'“

Kdyby jsi měl vybrat své nejoblíbenější písničky Green Day, které by to byly?
„Člověče, mám různé důvody pro to, abych měl rád konkrétní písničky. Jeden z důvodů je, jak moc rád je hraju live. Holiday je pro mě krásným příkladem, kdy kapela jede na plný plyn. V srdci má své speciální místo taky hraní Christie Road, protože přišla v pro nás takový rozhodující čas. Taky nás to vrací do našeho mládí a na konkrétní místo, kam jsme chodili trávit čas. A nakonec bych vybral Stop When The Redlights Flash. Tahle písnička je pro mě nejlepším příkladem toho, odkud Green Day přišli a kam můžeme jít.“

25 NICE GUYS FINISH LAST
Otevírák z alba, který ukazoval, že je v kapele ještě život…
Ze všech alb, na která Green Day napsali své jméno, je Nimrod z roku 1997 tím kouskem, který nejvíce připomíná nevyužitý potenciál. V době kdy byl vydán moc velké zásoby alba na skladech neměli vzhledem k tomu, že Insomniac (1995) se prodalo zhruba polovina kusů, jako jeho předchůdce Dookie (1994).
Ale pro ty, kteří byli stále odhodláni držet s kapelou, bylo album zlatý důl stylů, barev a chutí. Na albu je nejvíce osvěžující právě otevírák Nice Guys Finish Last. Jedna z nejneústupnějších punk rockových nahrávek z katalogu Green Day, tří minutové mistrovské dílo ukázalo, jak dobrá je tahle kapela, když se rozhodne hrát tvrdě a rychle. Vrcholný okamžik písně přichází asi v polovině v přestávce, kde místo toho, aby hrál kytarové sólo, mění Billie Joe akordy takovým způsobem, který se blíží ke zvukové magii.
Najdeš na: Nimrod (1997)
Váš názor: „Je to velmi pozitivní a chytlavé a opravdu si užívám text. Dle mého názoru ‚hodní hoši‘ kašlou na společnost, která má za úkol potěšit pouze osoby, které jim můžou poskytnout nějaký zisk.“ – Adele Gray, Sheffield.

24 X-KID
Jemný, pronikavý a dojemný hold zesnulému kamarádovi našich hrdinů
Prvním singl z třetího alba trilogie Green Day z roku 2012, X-Kid´doprovází klip točící se kazety (zdobí taky obal singlu), která hraje tuhle píseň. Asi sotva na to padl vysoký rozpočet, není to vizuálně vzrušivá jízda, ale perfektně se hodí k jednoduchému, nostalgickému nádechu skladby s jemnou kytarou a vokály. Celkově je velmi podhodnocena, protože patří k nejpalčivějším okamžikům kapely.
Texty mohou být viděny jako ohlédnutí se na mladá léta všech členů a jejich postojů tzv. Generace X, generace, do níž patří všichni tři členové, která se narodila po baby boomu po druhé světové válce. Je to píseň, která se snaží vypořádat s tlaky a požadavky dospělosti a dospívání, ale taky slouží jako více osobní a dojímavá pocta příteli kapely, který si vzal život.
Jak vysvětlil Mike Dirnt: „Byl to náš přítel, který předčasně odešel. Byl to opravdu velmi blízký kamarád, který prostě nikdy nevyrostl. Prostě žil se dny, jenž si užíval, za zády a neuvědomoval si, že ty úspěšné dny má před sebou. Hrozně moc ho máme rádi, ale stalo se.“
Najdeš na: Tré (2012)

23 AT THE LIBRARY
Žal dospívajících, zachycený ve 150 vteřinách řvoucího punk rocku
Tak nezkušený zvuk Green Day, jak jen mohl být, vždycky tam bylo něco číhajícího, co poukazovalo na budoucnost. V At The Library, vydané na debutovém 39/Smooth a později znovu na 1.039 Smoothed Out Slappy Hours, je melodická plnost, která označuje píničku jako něco důležitého. V každém z melodických zvratů a obratů Billieho Joe Armstronga jsou předpřipomínky zvuku, který se objeví později: jedná se o zdánlivě jednoduché doplnění harmonie, která vyzvedne refrén na špici.
Jako spousta z tohoto prvního alba jsou hlavní starostí Billieho Joe dívky. V tomto případě není schopen sebrat odvahu a promluvit s dívkou v knihovně a pozoruje ji, jak odchází (a rozchází se s přítelem). Další příklad dospívající pustiny. Aura střední školy poskytuje šablony pro tisíce následovníků (podívejte na to: Blink-182, New Found Glory, All Time Low, každá pop-punková kapela vůbec a další).
Pro úplné ponoření se Green Day do politiky scény Gilman Street, měla kapela daleko větší zájem zpívat o problémech. Což je přesně tak, jak to mělo být – když se to vezme kolem a kolem, když tohle nahráli, bylo jim přece jenom 17.
Najdeš na: 39/Smooth (1990)

22 BOULEVARD OF BROKEN DREAMS
Grammy oceněný, nejlépe prodávaný singl jejich kariéry
„V podstatě je Boulevard of Broken Dream prostě skvělý song. Myslím si, že textový kontext je super. V té době Američané řešili spoustu politiky a byl to cool, aktuální song. Je prostě fantastický. Rok 2004 byl tou správnou dobou pro to, nechat se tím unést. Byl jsem naštvaný a schylovalo se k hrozné situaci v naší vládě, se všemi těmi válkami okolo nás.“
„Rozhodně se mi líbil ten temný, divadelnější směr, kterého se v té době chytli. Je to asi rouhání, ale mám rád jenom jejich novější věci. 21st Century Breakdown je skvělé, ale miluju American Idiot. Pořád je to pro mě ohromná nahrávka. Můžu říct dobré věci ohledně každé stopy, ale zůstanu tady u té jedné, úžasné písně.“ - Andy Biersack, Black Veil Brides
Najdeš na: American Idiot (2004)

21 WAKE ME UP WHEN SEPTEMBER ENDS
Green Day míří do Hollywoodu s jednou ze svých nejambicióznějších a nejdražších písní vůbec
Když Green Day natočili videoklip, který doprovázel Wake Me Up Whe September Ends – 4. singl ze senzačního American Idiot z roku 2004 – rozhodli se sejít z cesty. Nabrali anglického herce Jamieho Bella a američanku Evan Rachel Woodovou a Sam Bayer zrežíroval příběh, který vypráví o mladém muži vyrážejícím do první linie v Iráku – rozhodnutí, které ho rychle stálo život.
Je dokladem toho, jaký má Billie Joe jako textař talent, dává prostor, aby si posluchači přebrali jeho slova. Před vydání Wake Me Up… se objevovaly zvěsti, že je píseň o smrti Billieho otce, který zemřel když mu bylo 10 let. Ať tak či onak, zůstává této písni velká moc, zabývá se tématy ztráty a utrpení se smyslem pro jemné rozdíly, do kterých se autoři pouštějí jen zřídka. Pro mnoho jiných kapel by se taková skladba stala po-přídavkovým návratem na věky. Ale ne pro Green Day. Během své poslední návštěvy Velké Británie se kapela vůbec neobtěžovala tuto stopu zahrát.
Najdeš na: American Idiot (2004)

20 LET YOURSELF GO
Po letech nového zvuku návrat k tomu starému
Vydání trojalba, kterým se stalo Uno!, Dos! a Tré!, signalizovalo další zásadní změnu u Green Day a Let Yourself Go byla nejspíš její nejpatrnější část. Pro začátek jste mohli ve videu vidět Billieho Joe – jeho vlasy byly opět chundelaté a odbarvené na blond, stejně tak jak to bylo přibližně v dobách Dookie. Pryč byly jeho vyžehlené černé vlasy, strašidelný vzhled a vážný pohled. Místo toho byl zpět starý Billie a chtěl pařit (a jak se ukázalo, přinesl flašku).
Let Yourself Go je plná stop-start nabušenými riffy, které ji pohání – tohle jsou také spíše staří Green Day, přes to, že ji vydali po více než desetiletí a půl od chvíle, kdy se přesunuli z klasické pop punkové kapely uprostřed devadesátých let. Otázka do určité míry byla: Proč? Proč by Billie Joe opět prožíval své mládí? Proč znovu řeší své problémy ve vrčící, tří minutové punkové písni? Proč se distanoval od zvuku American Idiot a 21st Century Breakdown? Spousta lidí vyrukovala s odpověďmi – nejčastější byla krize středního věku – ale hrát pop pschologii písněmi tak jízlivými a ušklíbačnými jako je tahle, se pravděpodobně tahle odpoveď nedá odkývat. Tohleto byla, a stále je, vzpoura. Někdy je to vše co je třeba.
Najdeš na: Uno! (2012)

19 GEEK STINK BREATH
Sotva jsme se zamysleli, hned jsme věděli, co od Green Day čekat
V roce 1995, který byl, co se týče Green Day, psán div ne formou knihy – nikdo neplánoval cestu zpátky. Kapela byla rok před tím katapultována do světel reflektorů s multi milionovým prodejem alba Dookie – kolekcí, která byla pro svůj evidentní nedostatek komerčních ambicí o to více okouzlující. Ale s tímto úspěchem se trio z Bay Area naučilo, že dostat víc než očekávali může být stejně šokující jako dostat méně. Odpověď Green Day na tento hlavolam může být tvrdá Geek Stink Breath, hlavní single z jejich čtvrtého alba Insomniac. Zatímco se kapela zdála být načechraná a milá, ve skutečnosti tady něco bylo. Píseň je zpívaná v první osobě, příběh je vyprávěn z pohledu někoho tak závislého na metamfetaminu, až mu to rozežralo zuby a ty musely ven. Pokud by to stále nebylo mladým fanouškům kapely jasné, doprovodný videoklip obsahuje záběry jednoho jejich kamaráda podstupujícího takovýto zákrok – skutečně. To vše doprovází hudba tak výhružná, jako chřestýšovo chrastění ocasem. Co se týče textu už se Green Day nikdy znovu nezdáli tak roztomilí.
Najdeš na: Insomniac (1995)

18 JESUS OF SUBURBIA
Stanou se punk rockové songy víc epické než tento? Ne, nestanou
Green Day už předtím flirtovali s novými nápady, ale album American Idiot byl ten okamžik, kdy se se staly něčím víc než „jen“ punkovou kapelou. A Jesus of Suburbia rozdělaný do pěti částí byl jeho vrchol. Ne že by to takhle všechno začalo. „Byl to spíše osud,“ řek Mike Dirnt Kerrangu. „Nebylo to nutně plánované jako song s několika částmi; jenom to tak z nás prostě vylezlo, byla to naše pohodlnost ve studiu a pěkně se to na sebe navazovalo.“
Nezáleží na procesu, výsledek je velkolepý. Začátek ‚I’m the son of rage and love / The Jesus of Subirbia (Jsem syn nenávisti a lástky / Ježíš z předměstí)‘ zní jako začátek klasického amerického románu a Billie Joe jej řadí mezi nejlepší věci co napsal. „Myslím, že je možné se na tuhle písičku dívat jako na píseň ve stylu Bohemian Rhapsody,“ řekl Kerrangu. „První dva řádky tohoto songu jsou tím nejneodbytnějším textem, který mě kdy napadl.“
Najdeš na: American Idiot (2004)
Váš názor: „Jesus of Suburbia je mistrovské dílo v tom, že se chová jako pět minipísniček sestavených do jedné ohromné hymny. Každá část je jedinečná a chytlavá a mohla by stát jako píseň sama o sobě.“ – Ben Hale, přes mail.

17 GOING TO PASALACQUA
Surový, nemířený, slibný punk rockový výbuch
Debut kapely Green Day v podobě 39/Smooth zněl odhodlaně a záměrně jako by byl nahrán na dně kbelíku. Bicí nahrál John Kiffmeyer, dostatečně dobrý hudebník, ale ne tak jako Tré Cool. Proto písně jako Going To Pasalacqua zní o hodně lépe live- to vysvětluje rozhodnutí přidat live nahrávku na B-sides na jedné z verzí jejich debutového singlu u majoritního labelu, Longview.
Na nahrávce je náznak toho, co mělo přijít: punková nahrávka se zvukem cirkulárky, ve které John Kiffmeyer lpí na rytmu jako by mu šlo o život, protože Billie Joe a Mike Dirnt prostě hrají tří akordový punk. Má na hony daleko od jemnosti a jediným důvodem pro kývnutí na psaní byly krátké přestávky, než se všichni tři vydali zpátky k vystupování. Ale něco tam bylo: tohle není melodie Billieho Joe, která by byla nově vznikající verzí této vynikající ušklíbačné hymny několika stylů, se kterou by se dostal na prefektní vlnu známou z Dookie. Zpívání o lásce si moc nevedlo, utápění se ve vztahu a házet opatrnost za hlavu.. byl to prostě žal dospívajících, který je v několika písních Green Day podrobný, ale ukázalo se, kde se vzal jejich zvuk.
Najdeš na: 39/Smooth (1990)

16 STRAY HEART
Jammováním inspirovaná basová linie a text přímo z krvácejícího srdce
Stray Heart bylo původně určeno pro album Tré! a Dramma Queen pro Dos! – ale tyhlety dva songy se prohodily skoro na poslední chvíli. Ve skutečnosti dříve vytlačené vinyly na sobě stále nesou původní setlisty.
Ale Stray Heart sedí na obě. Hudebně se jedná čistě o Dos!, basová linie je šlohnutá britským Modfathers z The Jam a pyšní se silou v souladu s párty atmosférou alba a zvuk garážového rocku připomíná alter ego Green day, Foxboro Hot Tubs.
Stejně tak se dá ale text postavený na obviňování a výčitkách zařadit do nálady po večírkové kocoviny alba Tré! Ať už berete doslovný výklad skladby jako příběh o nevěře, nebo si jej rozšíříte a začleníte tam i nedávné Billieho laškování s alkoholem a prášky, je to nesporně píseň o osobě, která ví, že udělala něco špatně a hledá vykoupení. Ve videu lze vidět veselý, doslovný a trochu vulgární výklad názvu, kde sukničkář nahání své ještě krvácející srdce, které vzalo roha na vtipných malých nožičkách. Jedná se o jeden z nejlešpích okamžiků plátna, doprovázený jednou z jejich nejlepších písní desetiletí.
Najdeš na: Dos! (2012)

15 BRAIN STEW
Všudypřítomné jádro live arzenálu Green Day
„Od chvíle, kdy se vám začne rychlá kytara zapichovat do mozku v útoku nemilosrdných pěti akordů jsem byl tomuto songu zaprodán! Billieho melancholická analýza sebe sama spolu s mumláním textu je jedním z nejvíce identifikovatelných zvuků v součané hudbě a je tady jednoduchost, která nikdy nezněla tak dokonale.“
„Pro mně je to jedna z nejdynamičtějších písní Green Day, což je o to působivější, když zvážíte všechno, ten sled akordů se nidky nezmění. Krása písně jako je tato je v tom, že každý kytarista pravděpodobně sebral kytaru a hrál přesně tyhle akordy a úplně stejně, ale nikdy nikomu nezněly tak, aby díky nim přiváděl přeplněné stadiony k šílenství.“ - Steve Battelle, Lostalone
Najdeš na: Insomniac (1995)

14 REDUNDANT
Zvuk Billieho Joe, který se snaží prožít čas svého života
Redundant je ten nejvíce přehlížený song Green Day. Vyšel v roce 1998 jako třetí single alba Nimrod – před ním vyšly Hitchin‘ A Ride a Good Riddance (Time of Your Life) – tento přepychově znějící pop song zvládá být tak nádherný, jako srpnové odpoledne bez mráčku, ale zároveň tak paralyzující jako bolavé srdce.
Předmětem písně je vztah Billieho Joe s jeho manželkou Adrienne, který si v té době procházel problémy. Zděšení, že jejich vztah ztratil jiskru a energie se projevilo, když se ti dva v roce 1994 vzali – vypravěč povídá, že on a jeho panička ‚living in repetition (žijí v opakování)‘ a rutina ‚turning to contention, like a production line going over and over and over, roller coaster (se mění v přesvědčení, jako na běžícím páse pořád znovu a znovu a znovu jako na horské dráze)‘. Pro manžela je to ještě horší když se ukáže, že to ‚I waste it, faked it, ate it, now I hate it (ničím, hrál jsem to, přejedl jsem se toho a teď to nenávidím)‘. Jako žalostný hlas rozumu ve víru šílenství, snažící se najít smysl toho všeho a říká ‚I love you is not enough, I’m lost for words (Miluji tě nestačí, ztratil jsem řeč)‘.
Redundant se dostalo na 27. místo britské hitparády – překvapivé zklamání vzhledem k předchozímu Good Riddance, které se umístilo na 11. příčku – a od té doby je slyšet jen velmi zřídka. Smutné.
Najdeš na: Nimrod (1997)

13 ST. JIMMY
Hudební adrenalinový panák je představen jako zlobivý chlapec American Idiot
Samozvaný ‚son of a bitch and Edgar Allen Poe (syn kurvy a Edgara Allena Poe)‘, postava St. Jimmyho představuje zlomyslné, prudké, nekontrolovatelné alter ego Jesus of Suburbia v jedinečné punk rockové opeře American Idiot. Je to rebel ‚sebevražedné komando‘, kterému je souzeno špatně skončit a vůbec mu to nevadí.
Billie Joe si prošel svým divadelním debutem s touto postavou, když hrál St. Jimmyho v muzikálové verzi – odehrál zhruba 50 show od září 2010 do února následujícího roku – této role se také ujali americká zpěvačka Melissa Etheridge a Davey Havok z AFI. Režisér Michael Mayer k této části řekl: „Je to absolutně nejednoznačné album. Když jsem si to poprvé přečetl, měl jsem z toho pocit tak trochu jako z Klubu rváčů – jako by Jesus of Suburbia byl Ed Norton a St. Jimmy byl Brad Pitt. Ale taky to může být stejná osoba, nebo jeho část.“
Hudebně je píseň prostě panák čistého adrenalinu, a když hlavní riffy začnou ve stylu Ramones 1, 2, 3, 4, je těžké přestat tvrdě skákat a narážet do nábytku, kolemjdoucích, nebo kolegů pravidelně navštěvujících koncerty (záleží na tom, kde to posloucháte). Tohle jsou nejrychlejší a nejzběsilejší Green Day.
Najdeš na: American Idiot (2004)

MIKE KONTROLUJE
Green Day nejsou pouze headlinery na Reading and Leeds festivalech – v Londýně jsou zvyklí i na menší, osobnější show! Mike Dirnt všechno odhalí…

Takže Miku: za pouhých pár dní budete znovu hrát na Reading and Leeds festivalech. Bude to pro vás popáté na hlavním pódiu a podruhé jako headlineři – co vás přimělo k návrtau?
Mike Dirnt: „Být headlinery na těchto festivalech je nabídka, kterou nedostanete každý rok. Takže je to pocta. Je jen několik festivalů, které mají takovou historii, že právě oni převáží všecko ostatní v kalendáři. A tyhle dva festivaly drží laťku nahoře už hodně dlouho. Navíc Anglie má bohatou kulturní historii a lidé tady hudbu podporujou způsobem, který je jiný celému zbytku světa. Je tady opravdu něco ke slavení, což si myslím, je skvělé. Je tady kus solidarity.“

„JE TO POPRVÉ, CO HRAJEME V BRIXTONU OD TÉ DOBY, CO JSEM SVÉHO SYNA POJMENOVAL BRIXTON.“

Tohle nejsou jediné show, které budete hrát – vaše první show je v O2 Brixton Academy po více než osmi letech…
„Jo, to jo! Je to taky porpvé co hrajeme v Brixtonu od doby, co jsem svého syna pojmenoval Brixton, takže je to pěkně cool“

Proč jsi pojmenoval svého syna Brixton?
„Byl to nápad mojí ženy. Písnička Guns of Brixton je její oblíbená stopa od The Clash. Člověk by si myslel, že proto, že to byl song Paula Simononga (baskytarista Clash), byl to můj nápad, ale nebyl.“

Takže hrajete v Brixtonu a máš syna jménem Brixton. To je to, co všichni nazývají ‚synergie‘, že?
„To je! Brixton Academy je pro nás něco úžasného. Před tím barákem byl dredatý sekuriťák – zapomněl jsem jeho jméno – ten byl skvělý. Cpal lidi do davu. Nedávno zemřel, takže na něj budu určitě myslet.“

BRAIN STEW
Zatímco Billie Joe může dávat voraz svému hlasu před Reading a Leeds, slova z úst sype v průběhu let – jak dokazují tyto útržky:

O ÚSPĚCHU
„První show v Británii, kterou jsme odehráli, byla v baru s kulečníkem, jmenovalo se to The Rail a bylo to v Londýně, dříve se to tam používalo jako nádraží. Naštěstí jsme dodnes schopní se adaptovat na různé prostředí i jakékoliv množství lidí. Nikdy jsme nepodepsali žádnou smlouvu na vystupování v arénách!“

O JINÝCH KAPELÁCH
„Nejsme kapela, která má hodně přátel. Spousta mainstreamových s náma nemá nic společného. Nebratříčkujeme se s Limp Bizkit a podobnýma kapelama.“

O BYTÍ IKONOU
„Ve skutečnosti nejsme součástí královského rocku. Ve skutečnosti jsme nepřátelé. A já s tím nemám problém. Pro nás je to dobré místo kde být.“

O CHLASTU
„Snažíte se zůstat zdraví, ale když do obrazu začíná pronikat alkohol, všechno se mi začíná hroutit. Alkohol mi pomáhá se uklidnit, ale i když můžete mít své nejlepší okamžiky když jste opilí, můžete mít taky svoje nejtrapnější chvíle. A chlast je nestydatý malý přítel, který vám pomůže, když si na něco netroufáte.“

O TEENAGEROSVKÉ REBELII
„Moji rodiče mě vždycky v hraní hudby podporovali. Když tak přemýšlím o rebelii, pravdou je, že jsem nikdy nešel proti svým rodičům. Nebylo čemu se stavět. Moje mamka byla servírka, táta byl řidič kamionu – proti čemu jsem se měl bouřit? Je to typická záležitost Orange County, kdy se stavíte svým bohatým rodičům. A to rozhodně nebyl můj život.“

O PSANÍ PÍSNÍ
„Když píšete písně, vypořádáváte se svými temnými stránkami; probíráte se tím, odkud tyto temné věci přicházejí. Když píšete písně, jsou odrazem toho, co se skrývá pod povrchem. Možná ne vždycky se vám bude líbit to co vidíte, když tam zabrouzdáte.“

O SHOWMANSTVÍ
„Když jdeme hrát, máme v plánu tam vylézt a bavit se. Nehodlám být ten zasraný debil ve stylu Smashing Pumpkins! Nevylezu tam a nebudu si stěžovat. Radši si budu kurva stěžovat prostřednictvím textů svých písní.“

O PRÁCI
„Prodával jsem předplatné novin a doručoval pizzu a hamburgery, ale nidky jsem neměl práci na plný úvazek. Vždycky jsme pracovali jenom tak, abychom přežili.“

O PUNKU
„Myslím si, že jsme stále punk rockovou kapelou. Nezahodím posledních 10 let svého života – punk rock je můj život. Někdy nad tím přemýšlím, jako že protože prodáváme hodně desek, už nejsme punk rock. Ale pak si říkám ‚Můžete nás vytrhnout z punk rockového prostředí, ale nemůžete vytrhnout punk rock z nás.'“

O RODINĚ
„Může to být opravdu těžké, udržet rodinu pohromadě a dělat tohle (být v kapele), ale naštěstí to moje žena chápe. Což je dobré pro psaní textů. Procházíte se po tenké hranici tím, kdy je všechno naprosto skvělé a tím, kdy je všechno úplně šílené.“

12 21 GUNS
Billieho světoborné, vášnivé křičení o marnosti války
Billie Joe nebyl po vydání American Idiot stále hotov. Ačkoliv se vypsal ze spousty svých záležitostí a problémů ohledně USA, pořád to bylo něco, co ho trápilo; bolák, který byl potřeba poškrábat. Po vydání tohoto alba tady byl taky určitý tlak – jeho následovník potřeboval být ještě vytříbenějším záznamem, který by porazil nahrávku, které se prodalo 15 milionů kopií po celém světě a vyplodil pět platinových singlů.
Byla to těžká otázka. 21 Guns byla vrcholem 21st Century Breakdown, jedná se o rozlehlou baladu, která se zabývá otázkami vlastenectví a protiválečným myšlení v době zásahu americké armády na Blízkém východě.
Navzdory tomuto si píseň našla spoustu soucitu pro pozemní vojáky, ale zároveň se jedná o rock hodný stadiónů, jejichž fenoménem se Green Day po American Idiot stali. Přebytek akustických riffů a masivní přehrávání, přeplněné stadiony, to vše může mít nádech kýčovitého dojáku, ale promlouvá to k milionům lidí. Tohle byl jiný Billie Joe, než na Dookie; tohle byl dospělý kluk, kde spratkovství bylo nahrazeno vyčerpaným sentimentem a vztek nahradila melancholie.
Najdeš na: 21st Century Breakdown (2009)

11 WHEN I COME AROUND
Green Day dali v šanc svoje schopnosti psát balady… a stvořili monstrum
Obrovský úspěch Dookie byl pravděpodobně způsoben kombinací kvalitního songwritingu a dokonalého načasování. Přesto v polovině rockových post-grunge devadesátek energický, poskakující pop-punk šířený Green Day nevypadal, že by se měl dostat do mainstreamu. Když kytarista Gallows, Laurent ‚Legs‘ Barnard, dělal interview s Billiem Joe pro Kerrang, zeptal se ho, jestli někdy přemýšlel, zda může být punk úspěšný. „Ne, protože už v 80. letech bylo dokázané, že punk vás nikam nedostane,“ odpověděl frontman. „Po roce 94 to vypadá směšně a zdá se, že neexistují žádné hranice.“
When I Come Around je jeden z pěti singlů, které doprovázely Dookie při jeho prodejích v číslech větších než 20 milionů kusů po celém světě. Taky byl jednou z nejvýraznějších, díky svým silným akordům a své hořkosladké příchuti známé všem, co kdy byli ve vztahu.
Píseň byla taky (tak trochu) zodpovědná za debakl na Woodstocku 94, která skupinu opravdu vrazila do pozornosti mainstreamu. Zrovna hráli tuhle skadbu, když fanoušek hodil na stage blátivý trs, který Billie Joe chytil a strčil si ho do pusy. Tímto odstartoval blátivou bitku, která vedla k tomu, že ochranka vybila Mikovi zuby přímo před miliony platících diváků.
Najdeš na: Dookie (1994)

10 MINORITY
Obsahuje řádek „jeden národ pod psa“ aniž by si toho někdo všiml
Tohleto šeptáme, ale když bylo Minority v srpnu 2000 vydáno, ve skutečnosti hlavní single absolutně průměrného alba Warning se nikomu nelíbil. Popravdě víc než to, velký počet posluchačů a (zejména) kritiků tuto píseň zcela odmítali. Díky čilému tempu a téměř keltské úpravě byla tato píseň nestydatým krokem stát se incestním potomkem starých nahrávek Green Day a stylu hudby tehdy populárních anglických rachrajících punkáčů The Levellers.
Song se dostal do americké Top 40 na 18. místo a to i přes to, že jeho mateřské album bylo první této kapely, kterému se od vydání Dookie nepodařilo (v době jeho vydání) zaregistrovat mezi platinové s prodeji v milionech kusů dříve, než vypadlo z hitparád. Ale i když tohle období často pro trio z Bay Area vypadlo bezútěšně, Green Day se podařilo zahrát si na nabitém Wembley stadionu, jednalo se o jejich první show v Británii a rovnou jako headlineři.
Do dnes touhle písní její autoři rozšiřují svůj setlist, stále je základním kamenem live setlistu kapely – a zdá se, že na tomto postu setrvá ještě dlouho.
Najdeš na: Warning (2000)

09 SHE
Billie Joe v textu představuje svou bývalou přítelkyni
„Jako děcko jsem byl Dookie posedlý – opravdu mi změnilo život. She nebyla první píseň, kterou jsem z něj slyšel – jako každý jiný to byly prvně Basket Case a Longview – ale myslím si, že zrovna tohle byla píseň, která mě nejvíce chytla.“
„Na Dookie miluju každou píseň, ale myslím si, že She vyniká. Je o hodně dynamičtější, a s vyjímkou Longview, není až tak moc punková jako zbytek. Navíc je vždycky fajn hrát spolu s basovou linkou!“
„Nevím, jestli bych mohl říct, že mám vztah k textu téhle písně, protože je napsaná tak trochu z ženské perspektivy, stávala se něčím, čím nechtěla, před tím, než se nakonec stala sama sebou. Ale když zapomete na pohlaví tak otázka tlaku našich vrstevníků se týká nás všech. To je určitě součástí přitažlivosti této písně.“ - Stitch D, The Defiled
Najdeš na: Dookie (1994)

08 HOLIDAY
Politická, melodická a pěkně cool bouračka ve velkolepém stylu
Album American Idiot je svědkem politického dospívání Green Day. Undergroundové kapely jako Anti Flag a Ride Against se na onoho muže taky ohradili, ale jen málo umělců mainstreamu dělalo totéž než přišli Green Day se svým protestem.
„Holiday byl dalším krokem po songu American Idiot, který se snažil říct o politice víc akorát pro názornost za použití drsnějších slov,“ řekl Billie Joe o nejotevřenější politické písni alba. „Odhaluje to, co by spousta politiků mohla v Kongresu říct, a to zejména konzervativci. Zrovna jsem přemýšlel o konzervativní straně Amerických politiků a jak moc dávají na strategii, když jde o kupování hlasů, nebo dostání hlasů od lidí… Stálo by to za to, odcizit jednu skupinu lidí, aby získali hlasy dalších?“
Najdeš na: American Idiot (2004)

UMĚNÍ, KTERÉ JSME OČEKÁVALI
Mike Dirnt nás vzal do zákulisí obalů, které jsou téměř stejně tak slavná, jako alba, která zdobí

DOOKIE
„Artwork pro Dookie dělal Richie Bucher. Věřím, že nad tím strávil 24 hodin denně, celé dva týdny – můžete vyplnit vlastní okno tak jako on, když sebral všechno co věděl o historii rocku a Bay Area a nacpal to do jednoho konceptu. Můžete hodit tisíce šipek, ale tenhle chlapík se trefil do černého.“

INSOMNIAC
„Winston Smith má na svědomí artwork pro Insomniac, je fantastický umělec a opravdu dobrý autor koláží. V minulosti spolupracoval s Dead Kennedys. Tré ho znal a dokonce aniž by slyšel písně, začal pracovat na obalu, na který dal to, co se na albu děje hudebně. Myslím, že odvedl opravdu skvělou práci.“

NIMROD
„Obal Nimroda udělal Chris Bilheimer, se kterým teď pracujeme hodně často. Podle mého nám tím reprezentuje rozdíl mezi tím být chytrý a hloupý. A hudba na albu taky prokazuje to, že hudebně tam byly různé směry, tkerými jsme se mohli vydat.“

AMERICAN IDIOT
„Hledali jsme ikonickou image a dali jsme si hodně práce ji najít. Přitáhli jsme si hodně různých lidí, se kterými jsme se zamýšleli nad různými věcmi. Ale nakonec jsme opět vyrazili pro Chrise Bilheimera. Když jsme nahrávali, byl ve studiu a poslouchal texty. To bylo poprvé, kdy člověk, který navrhnul artwork, opravdu dostal šanci se včlenit do toho, co jsme dělali hudebně.“

21ST CENTURY BREAKDOWN
„Když přišlo na kresbu pro 21st Century Breakdown, opět jsme přivedli Chrise Bilheimera. Hodně jsme o tom přemýšleli a prošli jsme snad milion různých návrhů. Věděli jsme, že příběh celé nahrávky se soustředil na dvě postavy… (ale obrázek na obalu) vlastně pochází ze 4 metrové koláže, kterou Chris nakreslil na obří panely.“

DOS!
„Chtěli jsme dát naše obličeje na obal každého alba, protože jsme si mysleli, že každé z nich představuje jiný aspekt kapely, kreativně i emocionálně. A já věděl, že Dos! bude spíše párty nahrávka. Moje fotka, která je na obalu Dos! byla pořízená u nás v kuchyni mojim mobilem!“

07 KING FOR A DAY
Alarmující experiment se ska. Díky bohu měl krátkou životnost
Něco se stalo jinak navýsost rozmným punkovým kapelám ke konci devadesátek: všichni do určité míry přijali ska. Někteří zašli do extrémů a vyrazili na cesty s trombóny, saxofony, vytahanými kalhotami a zarážejícím nedostatkem vkusu. Jiní, jako Green Day, prostě jenom smočili prstíček před tím, než relativně bez úhony ustoupí z takovéhoto nebezpečného experimentu. King For a Day byl jejich experiment s tímto nebezpečím: nenucený, dunivý kousek ska-punku představující troubení na trubku a sóla žesťových nástrojů ve stylu Bennyho Hilla. Ve skutečnosti tyhle sóla zdvojili, rytmické části jsou šmrncovní co porazí každou oporu.
Výsledek přivedl spoustu fanoušků a dalších lidí, kteří by měli umět lépe tančit, k pohybu kdy se měli pokusit hodit si vlastní kolena za hlavu.
A tohle by to, co Green Day bavilo: ve skutečnosti byl song napsán o tom, jak se člověk stává transexuální královnou, experimentování s ženskými šaty od čtyř let a tančení všude okolo v kožených tangách. „Mohlo by to být vtipné pro partu chlapáků z bratrství zpívajících tenhle song, co by zrovna nevěděli, že tenhle song je o tom být v dámském oblečení,“ chichotal se Billie Joe.
Najdeš na: Nimrod (1997)

06 HITCHIN A RIDE
Náznak že přijdou problémy, dodáváme jako monstrózní pochod
V návaznosti na tohle – ukázalo se, že Billieho boje s alkoholem se datují až do doby okolo pátého alba kapely, Nimrod. „Snažil jsem se vystřízlivět od roku 1997, ale nechtěl jsem být v žádném programu,“ řekl letos Rolling Stone, což dodává Hitchin‘ A Ride na smyslu.
S odstupem času slova jako ‚problémová doba, víš že nemůžu lhát / jsem pryč z vozu a stopuju‘ při čtení působí jako zpověď, ale v té době zněl song jako párty. Začíná rychlým bodnutím houslí a pak se Hitchin‘ A Ride rychle otočí v dupající rytmus a verše, které se hromadí až do posledního šílenství. Píseň byla doprovázena nádherně ujetým klipem zasazeným do jazzové éry. Jednoduše řečeno se jedná o jeden z nejlepších momentů Nimroda.
Najdeš na: Nimrod (1997)
Váš názor: „Způsob, jakým je Hitchin‘ A Ride napsáno, s tím jak mluví o závislosti, je neuvěřitelně inspirativní. To, že Billie Joe v té době zápasil s alkoholem, tomu dává ještě větší smysl.“ - Adam Perkins, Wirral

05 GOOD RIDDANCE (TIME OF YOUR LIFE)
Pomalu hořící higlight show se vyvíjela léta
Po její vydání v roce 1997 na albu Nimrod, Good Riddance (Time of Your Life) byla vyhlášena jako absolutně nejlepší skladbou na albu – jemná, smyčcovými nástroji dolazená záležitost, která naznačila křehčí a hloubavější stránku Green Day.
Podle kritiků tohle byla píseň, která dokázala, že kapela dospívá a upouští od psaní teenage punku o trávě, prdech a lejnech. Byla to taky pravděpodobně první těžká rána na srdce fanoušků.
‚Je to něco nepředvídatelného, ale nakonec je to správné‘ zpíval Billie Joe, přičemž otevřel své srdce a jeho slova se stala hymnou, když popisoval svůj vztah, ve kterém byl na začátku 90. let. Nakonec Green Day pokročili. Anebo, co si všichni mysleli. Vlastně tahle píseň byla napsána dávno před Dookie – dokonce ještě před útržkovitým debutem kapely 39/Smooth vydaným v roce 1990. Jenom o tom Billie Joe nikomu neřekl do doby, než v roce 1994 nahrávali Dookie, to se jim ale nedařilo vymyslet, jak ji na album vecpat. Museli počkat další tři roky, než vydali Nimrod, jejich producent Rob Cavallo je poslal pryč z místnosti, aby mohl dodat smyčce a proměnit ji tak v masivní hit – jímž se naprsoto regulérně stala.
Najdeš na: Nimrod (1997)

04 LONGVIEW
Zachycení mysli dospívajícího lenocha – pomocí baskytary
„Je to jedna z mých nejoblíbenějších písní Green Day. Kdykoliv je basa ve stejné místnosti jako já – což je dost často, když jste v kapele – můžete si být jistí, že uslyšíte tenhle riff!“
„Je to jedna z těch písní, která by fungovala dobře v jakémkoli hudebním směru, ať už by šlo o pop nebo dokonce taneční hudbu. Pokud by basová linie nebyla dostačující, výbušný refrén ‚Bite my lip and close my eyes, take me away to paradise / I’m so damn bored, I’m going blind and smell like shit (Kousni mě do rtu a zavři mi oči, vem mě pryč do ráje / Zatraceně se nudím, oslepnu a smrdím jak hovno)‘ už určitě bude. Řekl bych, že je jednoduché se s tětmito texty v teenagerovských letech ztotožnit.“
„Taky sexy sestra moje nejstaršího nejlepšího kamaráda Chrise milovala tuhle kapelu a vždycky když jsem byl okolo jí vyhrávalo Dookie, takže jak bych je mohl mít nerad? Myslím si, že bych měl Chrisově sexy sestře poděkovat, že mě dostala ke Green Day. Díky, Chrisova sexy sestro!“ – Mike Duce, Lower Than Atlantis
Najdeš na: Dookie (1994)

NEJLEPŠÍ NE-GREEN DAY GREEN DAY SONGY

1 Knowledge
Původně napsaná Operation Ivy, Knowledge si drží významné místečko při live setu Green Day, už 20 let
Najdeš na: 39/Smooth (1990)

2 Teenagers From Mars
Green Day můžou popřít, že jsou maskovanou kapelou The Network, ale ne dovádění s Teenagers From Mars od Misfits, kterou Billie Joe celou napsal.
Najdeš na: Money Money 2020 (2004)

3 A Quick One While He’s Away
Klasiku The Who nahráli Green Day a live předvedli jako Foxboro Hot Tubs v roce 2009.
Najdeš na: 21st Century Breakdown (verze deluxe, 2009)

4 Big Yellow Taxi
Výstřední popový hit 70. let od Johni Mitchell se dočkal své punkové léčby díky vedlejšího projetu Billieho Joe, Pinhead Gunpowder.
Najdeš na: Jump Salty (1999)

5 Tired Of Waiting For You
Billieho posedlost The Kinks a jejich postřehy z pozorování života v Anglii sloužily jako inspirace jejich songu Tired of Waiting For You.
Najdeš na: Shenanigans (2002)

6 Achin‘ To be
The Replacements měli klíčový vliv na Billieho Joe. Dluhy splatil tímto coverem nahraným Pinhead Gunpowder.
Najdeš na: Shoot The Moon (1994)

7 The Pedestrian
Jedna z nejlepších písní, které dali Foxboro Hot Tubs své jméno.
Najdeš na: Stop Drom And Roll!!! (2008)

8 Another State of Mind
Mike Ness ze Social Distortion srdečně odmítá věšinu punkových kapel, které jsou modernější, než ta jeho vlastní. Vyjímkou tohoto pravidla? Green Day. Kapela vrátila poctu takto.
Najdeš na: 21st Century Breakdown (deluxe version, 2009)

9 Hybrid Moments
Nahráno a natočeno na počest 30. výročí kapely Metallica, Hybrid Moments je kývnutím na své bratry z Bay Area, stejně tak jako Misfits, kteří tuto píseň napsali.
Najdeš na: YouTube

10 Mother Mary
V době nahrávání 21st Century Breakdown dal Billie Joe přednost Foxboro Hot Tubs před Green Day. Lehkost, s jakou se Mother Mary třpytí do života je vidět proč.
Nadješ na: Stop Drom And Roll!!! (2008)

01 BASKET CASE
Máš chvíli, poslouchat jeho kňourání? No, 15 milionů lidí má…
V květnu 1994, Krist Novoselic a Pat Smear – kteří v té době tvořili půlku Nirvany – spolu seděli a sledovali televizi. Na obrazovce se objevil kolorizovaný videoklip k písni tak poskakující jako je dětský skákací hrad. Začalo to sólo kytarou a doprovázenou vokály, jejichž text říkal: ‚Do you have the time to listen to me whine (Máš čas poslouchat moje kňourání?)‘ „Tahle kapela se mi líbí,“ řekl Pat Smear. „Mně taky,“ odpověděl Kirst Novoselic. To, že se jim kapela líbila bylo pro Green Day klíčové, protože to byli právě jejich hlasy, které v roce 1994 tvrdily, že trio z Bay Area je uspokojivou odpovědí – protilátka – na Nirvanu.
Poté co se Kurt Cobain v dubnu 1994 zabil, rockový trůn zůstal prázdný a čekalo se na korunovaci. Krok vpřed udělal 22 letý kaliforňan s andělskou tváří vyzbrojený punk rockem detailně hovořícím o svých vlastních úzkostných poruchách.
Basket Case je třetím singlem z průlomového Dookie a nebylo jednoduché dosáhnout úspěchu po svých předchůdcích Longview a Welcome To Paradise, ale úplně je rozdrtil a stal se z něj enormní hit. Vlítnul do Top 20 v sedmi zemích a završil to příčkou 7 v Británii. Basket Case (a jeho doprovodné video, které se rychle stalo téměř stálým kouskem na gigantickém MTV) získalo celých 10 nominací na Grammy a nahradilo Smells Like Teen Spirit jako de facto hymna silně nespokojené generace. Ale nebyla to jednoduchá definice kariéry; Basket Case se pustilo do přepisování knihy pravidel punkového žánru přes pohrdavě se usmívající kritiky zaměřené na „důvěryhodnost“ Green Day.
Mohlo to zabrat dalších 10 let než by Green Day obdrželi ten druh kritiky, která by říkala, že si to jejich hudba zaslouží, ale v tom okamžiku se životy tria naprosto změnily, jejich cesta je pevně stanovena na stratosféru pop kultury, neřkuli o prázdném rockovém trůně. Dnes je Basket Case jedna z písní, kterou kdyby kapela nezahrála live, dočkala by se lynčování; svědčí o jejím trvalém významu pro fanoušky i kapelu.
Najdeš na: Dookie (1994)

MIKE DIRNT VZPOMÍNÁ

„Nevěděl jsem, že Basket Case bude takový hit. Jediný song (z Dookie), o kterém jsem si myslel, že by mohl hrát v rádiu, byl When I Come Around, což je zvláštní, protože to je song, o kterém si Billie nemyslel, že by se mohl stát hitem.“
Pamatuju si, jak jsme Basket Case zkoušeli v obýváku Billieho mámy a pamatuju si ho, jak psal text a třískal věcmi okolo jako ‚I went to a whore, he said my life’s bore (Šel jsem za děvkou, on mi řekl, že můj život je nudný.)‘ Ta myšlenka mě chytla; lidi to překvapuje.“
„Ve skutečnosti je tahle píseň o nás, jak blbnem. Pro mě tam jsou dvě věci, které ji přivádějí k životu. Tré napsal část s bicíma a přišel s tím za mnou a já mu řekl: ‚Jak se do toho mám dostat?‘ Musel jsem kolem toho brouzdat snad milionkrát. A pak další věc, když song nefunguje. Šel jsem za Trém, aby se trefil do kopáku, kopák s basou naráz. Je to jednoduchá věc, ale je to skutečná rána do zubů.“

TATO ZELENÁ A PŘÍJEMNÁ ZEMĚ
Tento rok si připomínáme páté vystoupení Green Day na Reading a Leeds. Barry Nicolson se ohlíží zpět na krásnou relaci

1995: VELKOLEPÝ DEBUT
Reading 95 byl první festivalovou zkušeností Green Day v Británii (Leeds Festival se zrodil až v roce 1999), druhá na hlavním stage rok po vydání Dookie z nich udělala superstar jen pár týdnů před vydání bezútěšného Insomniac, které je přivedlo zpátky na zem. Reakce Billieho Joe na oznámení kapely je stále na YouTube: na dotaz během rozhovoru před koncertem, jestli má k Readingu nějaký zvláštní vztah, začal zmateně, úplně sjetým stylem mluvit o tom, jak „lidi v Anglii a Evropě a všude jinde jsou schopni mezi sebou vzájemně komunikovat a zároveň být na místě se spoustou lidí, takže vědí jak se, ehm, vypořádat s takovouto situací.“ Takže to bylo nejspíš ‚ne‘.
Přivítání, se kterým se setkali, mohlo všechno změnit. Když byl poslán do Kalifornie, aby udělal s kapelou rozhovor o jejich britském festivalovém debutu, Mark Sutherland z NME našel Billieho Joe v nejistém povídání o „pořád jsme se ptali, jak to udělat, abychom vyprodávali do kone života.“ I když publikum Readingu nebylo až tak plné, pro ně to bylo hodně. Když s ‚Road To Acceptance‘ uzavírali vystoupení, pozvala se na stage Courtney Love (hráli Green Day), zdálo se, že to je začátek krásného vztahu.

2001: POSLEDNÍ ŠANCE U VÝČEPU
Byl to vztah který trval šest let a přivedl k životu tři alba. Green Day se v roce 2001 vrátili na Reading (a poprvé se objevili taky na Leeds), když byli na kariérní křožovatce, přišlo International Superhits! jenž mělo nádech kvality. Byli v nebezpečném stínu nové generace pop-punkerů – Blink 182, Sum 41, New Found Glory, atd – kteří vděčili za svou existenci právě Dookie, jejich budoucnost se zdála být jednoznačná a z dlouhodobého hlediska dosti chmurná.
Aby toho nebylo málo, jednou se zasekli na postu druhého headlinera, tentokrát byli předskokani pro Travise. Nicméně nakonec se ukázalo, že to bylo pro ně přestrojené požehnání: set zakončovali Macy’s Day Parade, Tré Cool zničil bicí, zatímco chlapík převlečený za včelu vytruboval na trubce refrén „Olé, Olé, Olé.“ Ve spojistosti s tímto asi není náhodou, že Travis nebyl nikdy tak, no, dobrý.

2004: KONEČNĚ HEADLINEŘI
Vzhledem k dlouhé historii, kterou s tímto festivalem mají, je až zvláštní, že do tohoto roku byli jako headlineři na Readingu a Leedsu jen jednou a to téměř před deseti lety. „byl to pro nás obrovský úděl,“ řekl Mike Dirnt NME o jejich vystoupení v roce 2004. „Myslím si, že je to vždycky obrovský úděl hrát kdykoliv máte hrát na festivalu s takovouhle historií. Taky tímhle začala nová kapitola naší keriéry – brzy na to vyšlo American Idiot.“
Album vyšlo až za pár týdnů, ale jeho titulní skladba byla všudypřítomná. Společně s jejich opožděným stoupáním k headlinerství, bylo okolo těchto koncertů opravdu hodně očekávání. Překvapivě však kapela tuto show nevzala jako promo ke svému novému LP – během těch dvou nocí byla American Idiot jediná nová skladba, kterou zahráli, zbytek setlistu tvořily oblíbené kousky fanoušků, hymny a covery. Jakoby setlist sestavili publiku přímo na míru a verdikt, který vynesl náš Alex Needham vhodně zazářil: „Green Day,“ napsal, „jsou zcela oddaní potěšit (enormní) dav, předvedli The Blues Brothers a vypadali jako Kraftwerk.“

2012: NE AŽ TAK TAJNÍ HOSTÉ
Oznámení nečekaného setu Green Day na NME/BBC Radio 1 Stage loni na Readingu bylo lákavým oznámením, vzhledem ke krizi kterou si Billie Joe prošel o pár týdnů později ve Vegas ve znamení sporu nebo disharmonie. V zákulisí měli obavy z toho, jak oznámil, že se tam kapela objeví – naživo v národním rádiu, dva dny před akcí – což vedlo k tomu, že byl koncert málem z bezpečnostních důvodů zrušen.
Nicméně na stage to byl jiný příběh, díky tomu, že debata o Green Day zastínila dokonce i headlinery. V tomto okamžiku, před jeho vztekem a chabými recenzemi na Uno! – začátek jejich ambiciózní trilogie – šlo všechno podle plánu.
Avšak Mat Wilkinson z NME, který v ten den dělal s kapelou rozhovor, zjistil při zpětném pohledu že „všude tam byly náznaky. Hrdinný vyčerpaný frontman, který radostně přiznal, jak moc. Během 90-vteřinového focení na náš cover byla evidentně debilní atmosféra. Show, která se téměř nekonala protože Billie Joe o ní žvatlal při každičké příležitosti. Jeho vystupování na jevišti bylo ještě tip-ťop, ikdyž vypadal jako by se měl zhroutit, ale musel jsem z koncertu odejít abych něco zařídil. A nebyl jsem překvapený, když se to o tři týdny později stalo.“

2012: ZNOVU HEADLINEŘI
A jsme u pátého účinkování Green Day na Reading and Leeds. Co můžeme čekat? Zaprvé, bylo by chybou brát to jako ‚comeback‘ Billieho Joe: je na tour a bez problémů už od března, takže ohledně jeho připravenosti nejsou otázky patřičné. Ačkoliv se objevují otázky, co přijde potom. Festivaly jsou posledními show Green Day v roce 2013 a vzhledem k tomu, jak byl tento cyklus náročný, můžeme očekávat trochu volna, když ale přičteme 20. a 10. výročí Dookie a Amrican Idiot, které přijdou v roce 2014, mohlo by se to trochu zvrtnout. Taky hudebně kapela zní, jako že musí znovu popřemýšlet nad nepříjemnou kritikou a komerčně definované Uno!, Dos! a Tré!, i když to jen stěží ovlivní jejich vystoupení tento víkend – z těchto tří alb se dostalo na poslední setlisty jen šest skladeb. Nakonec tento víkend představuje příležitost udělat tlustou čáru za svým příšerným rokem a dle slov Mika Dirnta: „vztyčit vlajku pro třetí kapitolu naší kariéry.“
Green Day hrají na hlavní stage na Readingu v pátek a na Leedsu v sobotu.

„KDYŽ HRAJOU GREEN DAY, ŠÉFUJOU TOMU“
Pořadatel festivalu Melvin Benn mluví o tom, proč jsou Green Day jedni z klíčových kapel na Reading and Leeds

„Když Green Day loni zahráli svůj utajovaný set, mluvili jsme s nimi o jejich dalším headlinerství na Reading and Leeds. Zeptali jsme se jich, jestli můžou hrát 40 minut. Měli dvou a půl hodinový setlist a ptali se, jestli jsme si opravdu jistí, že nemůžou hrát dál.“
„Proč je pořád zveme zpátky? Existuje celá řada kapel, které jsou velmi úzce spjaty s Reading and Leeds – Green Day jsou definitivně jedna z nich. Když hrajou, prostě tomu velí: absolutně jim to stage patří a jsou propojeni s fanoušky – to je něco, co mě nikdy nepřestane bavit. Green Day naživo jsou prostě Green Day. Jejich publikum je složené z několika věkových kategorií a starší fanoušci jsou stejně tak nadšení jako ti mladší.“
„Moje oblíbená vzpomínka na Green Day je z Leedsu, kdy se dostala jedna fanynka na stage – mladá dívka se zaujala Billieho místo. Byl to kouzelný, opravdu zvláštní okamžik. Pro ni to muselo být neuvěřitelné a semnou to bude žít navždy.“

Kerrang! Nejlepší rockové texty (2013)

BILLIE JOE ARMSTRONG
GREEN DAY

15 milionů lidí má čas ho chvíli poslouchat

Zeptejte se větiny skladatelů a textařů co by byli ve svém životě, kdyby si je sláva nenašla a častá odpověď bude, že by skončili ve vězení, nebo mrtví. Položte tuto otázku Billie Joe Armstrongovi a jeho odpověď bude úplně jíná: „Asi bych byl opravář televizí, anebo bych čistil bazény.“
Když Green Day začínali se svou kariérou, Billie Joe svou obratnost při psaní textů prokázal jen velmi málo. Vyžíval se ve světě nudy, problémech dospívajících a příměstském neklidu. Dokonce i když popularita kapely vybuchla v roce 1994 s vydáním Dookie, kterého se prodalo 15 milionů, někteří lidé stále nevěnovali pozornost slovům doprovázející hudbu. Ale řádky jako ‚Máte čas poslouchat moje kňourání / O ničem a všem v jednom‘ – z mega hitového singlu Basket Case – nebyly jen roztomilé, ale i chytré. Bylo to v roce, kdy se Kurt Cobain tragicky zabil a právě do tohoto vakua vklouzl Billie Joe Armstrong s texty, které nebyly tak úzkoprsé ve svém trápení jako spíše univerzální co se nespokojenosti týče. ‚Moje máma říká, abych si našel práci / Ale sama nemá ráda tu co má‘ zpívá v Longview. Tam servíruje různá prohlášení, která přiváděla spousty rodičů k šílenství.
Jak roky ubíhaly a jak se hranice Green Day rozšiřovaly, texty Billieho Joe taky začaly protahovat končetiny. ‚Studený krocan začíná okorávat / Dneska si dám vránu‘ zpíval v roce 1997 v Hitchin‘ A Ride před tím, než dokončil mínění nejpodivnější slovní hříčkou: ‚Zkvašená salmonela otráví dub‘. Ve stejném roce se předvedl také jako mistr převleků s Good Riddance (Time Of Your Life). Zatímco většina co slyšela tuto píseň ji označila za blažený love song, její autor byl schopen použít její slavnou melodii jako trojského koně pro texty, které nejsou nic víc, než hořkosladké. ‚Tetování vzpomínek a mrtvá kůže jen na zkoušku / Pro to, co za to stojí, to za to stálo celou dobu‘ zpíval o pletce srdce, které už dávno přestalo bít.

„NE JEN ROZTOMILÉ, ALE TAKY CHYTRÉ“

Svět nakonec dostal talent, který byl v Billieho tužce s vydáním seznačního American Idiot v roce 2004. V té době prezentváno jako politické album, které si do hledáčku vzalo tehdejšího amerického prezidenta George W. Bushe – ve skutečnosti jen dvě písně z alba jsou výslovně politické (American Idiot a Holiday) – set 13 písní je triumf rozsáhlé představivosti. Je to ovlivněno dvojalbem Quadrophenia od The Who z roku 1973. Vyprávění American Idiot se potlouká v rozostřeném prostředí, v anonymních ulicích postindustriální Ameriky. Tady ‚Městský biskup je vyděřač / a vůbec ani netuší, že existuješ‘ (Letterbomb) zatímco vedlejší sousedství hlídají postavy nesoucí ‚Cigarety a ramen a malý pytlík drog‘ lidi, kteří jsou ‚Synem děvky a Edgara Allena Poa‘ (St. Jimmy).
Ačkoliv Billie Joe nepřestával sypat texty na nejrozsáhlejší album 21st Century Breakdown z roku 2009, v roce 2012 frontman znovu obrátil pohled dovnitř. ‚Nejsi poblíž a já jsem kurevská katastrofa‘ zpívá v Missing You z Tré!, zatímco A Little Boy Named Train hovoří o muži, který věří, že je ‚Krysa v labyrintu‘ o někom, jehož život nemá ‚Žádný cíl‘, ne že by na tom tak moc záleželo, protože někdo ‚Dejte mi směr… Ztratím se znovu.‘
Tyto texty naznačují autorovy problémy, který se v loňském roce ocitl na rehabilitační klinice pro fyzické a emocionální STK. Svěží a znovu nabitý energií se Billie Joe v březnu vrátil s čistým štítem do veřejného života. Jedinou otázkou je, co napíše příště?

Můj skladatelský idol
odpovídá Dan ‚Soupy‘ Campbel
The Wonder Years

Proč je Billie Joe skvělý?
Jde rovnou k věci, ale pořád si při svém psaní udržuje trochu lehkomyslnosti. I přes všechny své složité problémy.

Má na vás vliv?
Myslím, že jsem se učil hlavně z jeho stylu. Schopnost zakombinovat humor do smutku je pro mě jako jeden z nejpravdějších způsobů jak vyjádřit lidské emoce. Je to ta myšlenka, kdy najednou cítíte víc než jen jednu emoci.

Je tady taky humor..
Jo, i v těch nejtemnějších okamžicích, i když jste se jen smáli tomu, jakými ubožáky jste se stali. Myslím, že to mám od Green Day.

Recenze: Kerplunk (2013)

GREEN DAY – KERPLUNK

Autor: Magnumka

Co si představíte, když se řkne Kerplunk? Já v prvé řadě pro album typickou kytku, kterou jsem měla jednu dobu nakreslenou na stěně a až potom hudbu. A když jsme u té hudby, vybavím si Christie Road a Who Wrote Holden Caulfield. Album nejspíš vznikalo v době, kdy kluci vylítli z hnízda a stavěli se na vlastní nohy.. teda alespoň takhle to na mě působí.

Album zahajuje „2000 Light Years Away“ která úspěšně navazuje na předchozí album jak textem, tak hudebně. Když mi pustíte „One For The Razorbacks“ tak určitě nepoznám o který konkrétní song jde – typická brzká greendayovka. „Welcome To Paradise“ miluju. Ale popravdě, dříve jsem slyšela verzi z Dookie, takže když jsem si pak narazila na tuhle, docela jsem se zarazila. Ve výsledku je mi jedno kterou si pustím, ale asi trochu radši mám tu z Dookie. Začátek „Mami slyšíš mě kňučet? Budou to celé tři měsíce co jsem odešel z domů.“ a konec „Mami, slyšíš mě se smát? Bude to šest měsíců, co jsem odešel z domů“ je perfektní. Haaa „Christie Road“ srdcová záležitost. Opět je to o osamostatnění se, mrkněte na text. K „Private Ale“ nemám vůbec co napsat. Kdo by nemiloval „Dominated Love Slave“? Boží country-folková pauzička dokazující, že Tré byl prase odjakživa :D. „One of My Lies“ má trochu depresivní text, takové to zjištění, že nejste pupek světa.. „80“ je asi o čem že. „Android“ patří mezi ty, co si nepustíte každý den, i když nechápu proč, protože ten text je dost dobrý. Jemný kytarový začátek „No One Knows“ a jeho pokračování, krása. Nejspíš tímhle songem chtěl dát najevo něco ve smyslu „mysli si o mě co chceš, neznáš mě.“ Zná ale vůbec sám sebe? Oblíbenec „Who Wrote Holden Caulfield“ je rytmický, super text, který pochopíte, pokud si přečtete knihu Kdo chytá v žitě. Billie se totiž v tomhle songu ztotožňuje s postavou Holdena Caulfielda, hlavním aktérem téhle knihy, který byl několikrát vyhozen ze škol, nudí se,.. fajn kniha, doporučuju a pak nebudete potřebovat žádné vysvětlení. K „Words I Might Have Ate“ snad jen, že prostě jednat s ženskou je za trest, protože nevíte co máte, nebo nemáte říct, protože se pak naštve… no evidentně na to frajer taky přišel. „Sweet Children“ není zrovna moje oblíbená, ale „sladké děti nikdy nevyhrají“ by se dalo vzít velmi dobře k srdci. Další song, „Best Thing in Town“ je zase ta, ve které poznáte hlas a hudbu, ale pro mě osobně ničím nezajímavá. Bohužel dvakrát tolik to platí pro „Stangeland.“ Dejte mi napsaný kus textu a já nepoznám že je to jejich. Za to „My Generation“ žeru celou od A po Z, včetně kluků aj s chlupama. Tentokrát ale nemůžu říct, že by byla o tolik lepší než originál, který patří The Who.

Celkově je album určitě zajímavější, než jejich první kousek, ale i tak jsou to pro mě, až na pár supr vyjímek, jen jejich začátky.

Recenze: Green Day, Krieau Rocks, Vídeň, Rakousko, 2013

GREEN DAY – KRIEAU ROCKS, VIENNA, AUSTRIA, 28.5.2013

Autor: Magnumka

ZAČÁTEK
„KURVA FIX A JE TO TADY!“ S tímhle jsem lítala už od pátku, hned po tom co jsem vyletěla od zkoušky. V úterý ráno mě čekala další – celý víkend jsem strávila v práci, v neděli večer jsem šla nakoncert Prima Donny, v pondělí dopoledne jsem si šla nechat obarvit vlasy a na učení pořád tak nějak nezbýval čas. Ale popravdě řečeno jsem kvůli zkoušky nervózní nebyla, jako fena jsem pobíhala tam a zpátky kvůli koncertu. Asi milionkrát jsem zkontrolvoala, jestli mám lístek, jestli mám eura, jestli jsem si sbalila lístky na busy a vlak… Úterý ráno, rozhodla jsem se jet rovnou v tom, v čem jsem měla naplánovaný koncert, učiteli jsem se omluvila a pohoda – zkouška zvládnutá a mohlo se vyrazit.

V 11 něco mi jel vlak z Ostravy do Prahy. V Praze jsem měla sraz s CarolC, pochodily jsme trochu po Praze, pobavily se. Večer mě Carol dovezla na Florenc, ze které mi ve 3:30 jel bus do Vídně. O půlnoci se zavřela hala a nás vyhnali ven. Zalezli jsme do druhé haly… tu taky zavřeli… vyhnali nás z areálu – co teď? Neznám Prahu až tak dobře, takže nevím kam se tam dá jít. Zalezla jsem do metra, které bylo taky zavřené, ale aspoň v tom tunelu nefoukalo. Po chvíli tam dolezl i jeden polák, Carol mi mezitím řekla, že je naproti hotel, ať se tam jdu zeptat. Recepční mě nechal sedět na křesílkách u recepce až do těch tří, kdy se otevřelo nástupiště.
Bus dorazil, naskočila jsem dovnitř a hurá do Rakouska. Říkala jsem si, že bus je totálně vyprodaný, že tam určitě pojede ještě někdo na koncert… tak že třeba přistoupí v Brně…. hm, NIKDO! Chtěla jsem se v buse trochu prospat, ale nešlo mi usnout, vždycky jsem se po chvíli vzbudila.

Ve Vídni jsem byla okolo čtvrt na devět, prošla jsem se po hlavní ulici, nebo teda po ulici co mi připadala jako hlavní, našla jsem mekáč, kde jsem si dala kávu a loupák a vyrazila jsem hledat kudy se dostat na místo. Koupila jsem si lístek na metro, jelikož mě nedošlo, že ten německý text na vstupence znamená, že to platí i jako lístek na MHD. Označila jsem si lístek a šla hledat kudy tam. Pěkná směs, jelikož Prátr je přestupní stanice. Zeptala jsem se tam nějakého jejich zaměstnance, ten mě nasměroval a hotovo. Jakmile se ozvalo „Krijó“ vyskočila jsem z metra a kudy teď, že? Viděla jsem nějaké dvě holky co měly triko s Green Day a zeptala se, jestli můžu jít s nima, že to tam neznám. Holky mě dovedly před bránu, kde už pár lidí sedělo. Potkala jsem tam dva kluky, co mluvili česky, okamžitě je stáhla k sobě a vypozorovali jsme, jak se tam dělaly ty skupinky – Rakušáci, my vedle, vedle nás Švýcaři, naproti nim Rusáci nebo někdo takový, naproti nám Němci, viděla jsem tam mihnout se i řeckou a finskou vlajku… Později k nám dorazili další známé tváře a později zase další.. Když už dorazil i můj doprovod, otevřely se brány a my se nahrnuli k turniketům… to bylo asi okolo půl jedné?
Jelikož se koncert dělal na dostihovém okruhu a dost foukalo, znamenalo to plné oči, vlasy, oblečení, písku. Dokonce mi ten písek škvrkal i mezi zuby – návrat do dětských let. Když se ale podívám na to, jak vypadali fanoušci v Praze a tady, v Praze přišli lidi v triku GD.. tady přišli lidi oblečení v GD – triko, gatě, mikina,…všecko.

Jakmile jsme se dostali k turniketům, nastalo zdlouhavé čekání ve stoje na slunku. Ten den mělo být zataženo a 22°C, takže jsem se podle toho navlíkla.. jo, na slunku bylo asi 200°, ale aspoň foukal vítr…plný písku… který lezl do očí… a všude jinam.. Každopádně při čekání dorazili další Češi, Slováci. Vedle nás stáli Poláci, ale tihle pánové se tak trochu neuměli chovat.

Když už se konečně něco málo po čtvrté otevřeli turnikety a nás poustili dovnitř, málem jsme se tam pozabíjeli. Ale tohle je normální, každý se začne chovat tak trochu jako zvířátko. U vstupu mi sebrali vodu, deštník. Valila jsem ke stage, kde jsem se potkala s tou mojí skupinkou… paradoxem je, že jsem tam čekala jako první a držela nám všem místo, ale do areálu jsem se dostala poslední…
Nastalo další úmorné čekání. Co se týče pořadatelů, tak to stálo všecko za hovno a tomu bych se chtěla věnovat na konci. Jediné co můžu říct už teď je, že tam nebyly místa, kam si odložit věci, takže já a asi bambilion dalších lidí si nesli různě těžké tašky a batohy celou dobu. Osobně jsem ji měla dost těžkou, rameno mě bolí ještě teď, ztratila jsem tam tím skákáním dvě placky… co už..

KONCERT
Ještě než dorazily předkapely, chytil se jeden Rakušák proslulého Hay-Oh, přičemž ostatní začali opakovali. Bylo to fajn, dokonce jsme si pak i zatleskali, až jsme si dělali srandu, že Greeni ani nedorazí, protože si řeknou, že si zazpívají a zalteskají sami tak že co se budou obtěžovat :D. Jak jsem řekla, bylo to fajn, ale na druhou stranu, když to bylo už po desáté tak ot bylo trochu otravné, nehledě na to, když tam zvukaři ladili nástroje a publikum jim do toho furt hučelo, tak to asi taky nebylo nejpříjemnější.
První předkapelou byli All Time Low. Něco málo od nich znám, nejsou špatní, takže žádný problém. Komunikovali s publikem, publikum komunikovalo s nimi. Dělali vtípky, užívali si to, pohodka. Jako předkapela v parádní. Po nich nastoupila německá kapela The Baseballs. Všichni jsme si říkali „no ježiš co to je“ hráli takový rock’n’roll, známé písničky převedli na rokec. No ale po chvíli jsme si začali říkat „kruci jsou dobří.“ Mně osobně se líbili. Ze začátku teda lidi jenom stáli a tupě zírali, než jim došlo že to co zpívají vlastně znají jenom v jiné verzi. Roztančili nás, roztleskali, rozluskali. Bohužel když mluvili tak německy, takže jsem jim nerozuměla, ale jinak se mi líbili.
Abych ale řekla taky něco ke stage – přišla mi hrozně maličká. Celkově se mi koncert zdál malý – říkala jsem si že je to na dostihovém okruhu tak to bude velké, ale oni to tam umístili na štorc. A byla taky nižší než v Praze a mi jaksi nedocvaklo, že může být problém s tím, abych viděla – ne kvůli stagi, ale kvůli těm vysokým lidem předemnou.. Nakonec jsem ale viděla dobře.. většinu koncertu. Občas jsem samozřejmě neviděla nic, ale většinou v pohodě – když jsem neviděla jednoho, koukala jsem na druhého, třetího… Jinak jsem stála chvíli ve třetí řadě, chvíli ve druhé, chvíli v páté, chvíli někde celkem vzadu, pak jsem se zase přesunula kupředu…

co zase odskákal následoval ohromný nástup Green Day s 99 Revolutions. Samozřejmě publikum začalo šílet, zpívat. Po krátkém přivítání spustili kluci Know Your Enemy, při kterém vytáhli na stage prvního fanouška – celkem vysoký kluk, který letmo objal Billieho, pak ho od sebe normálně odstrčil, valil za Mikem, Trému vrznul pusu a běžel zase zpátky k Billiemu. Ten mu řekl co a jak má u stage dive udělat (opět byla velmi velká mezera mezi stage a publikem). Frajer se rozběhl, skočil, hnedka za ním do publika vletěl sekuriťák, aby mu pomohl.
Stay The Night, Stop When The Redlights Flash a ve mě byla úplně miniaturní dušička. Písničku miluju, ale bylo to kvůli tomu, že jsem začala mít stejný pocit jako v Praze – absolutně sucho v puse, nedostatek vzduchu, navíc jsem zjistila, že když jsem v takovém množství lidí, kteří jsou tak blízko u mně, tak začínám panikařit.. No tentokrát jsem si řekla, že na to prostě seru, budu se to snažit překonat a když odpadnu, tak prostě odpadnu. Doufala jsem, že když se něco takového stane tak si toho někdo všimne a nenechají mě tam ušlapat. Všimla jsem si, že se Mike dívá přímo na mě, což byla paráda.. ale asi jsem nevypadala nejlíp, protože se pak do konce koncertu díval po místech, kde jsem stála.. řekla bych že kontroloval, jestli tam ten prcek furt někde je, nebo už po něm šlapou. Co se týče „hlídání“ publika, tak bych řekla, že ve středu to dělal spíše Mike.
Když spustili první tóny mojí srdcovky Letterbomb, začala jsem ječet jak o dušu, následovalo Oh Love, Holiday a při Boulevard of Broken Dreams začalo foukat ve správný okamžik. No vidět to na videu tak si myslím, že jim tam jako efekt pustili větráky. Kluci zahráli ještě Stray Heart a pak Billie vystupil na stage s Blue. Oznámil, že pro nás mají spešl dárek a že zahrají celé Dookie.
Burnout, Having a Blast, Chump, Longview – při tomto songu vytáhli jakousi mladou žábu na stage, která neuměla text. Vymýšlela si, huhlala tam, kluci z ní byli v křečích, Billie tam stál opřený o kolena a smál se na celé kolo. Slečna se na konci omluvila, opusitla stage a jelo se dál. Welcome To Paradise, Pulling Teeth, Basket Case, She – vytáhli dalšího fanouška na stage, který si střihl i komplet závěr, Billie mu řekl, že se mu fušuje do řemesla, že je dobrej a že si teda tu kytaru má nechat. Samozřejmě show musela jít dál takže naflákali Sassafras Roots, When I Come Around, Coming Clean, Emenius Sleepus, In The End, F.O.D.
Asi v polovině Dookie-setu jsem se dostala vedle kluka, který tam stál a vypadal jak boží utrpení. Chápu, že třeba neznal texty, ale ten tam stál, jak kdyby tam byl za trest. Neusmál se, no prostě jakoby se nudil. Až jsem měla chuť mu říct ať jde na bok a nezbírá někomu místo. Ale neřekla jsem.
Klasicky zahraný St. Jimmy, King For A Day se vší parádou (včetně Trého slušivé podprsenky), Shout / I Can’t Get No Satisfaction / Hey Jude a na závěr Minority. Kapela se uklonila a odešla ze stage.
Po velmi krátkém vyvolávání se kluci vrátili, přihodili nám American Idiot, Jesus of Suburbia a jako samotný závěr Brutal Love, která mi připadá sice až moc utahaná, ale na tom koncertě to dostane jiný nádech. Po odehrání přídavku už se nevrátili a jelikož mi bylo nehorázně blbě a bolel mě celý člověk tak jsem se snažila vypadnout ven.

Samozřejmě Billie během koncertu použil pistol s toaleťákem, která díky foukajícímu větru zabalila hlavně ho. Házeli do publika trsátka, ale opět – díky větru se vždycky stočily a letěly někam na bok. Billie střílel trička z kanónu, pak střílel i trika do výšky, pořád jsem si říkala co dělá, až mi pak u toho jednoho došlo, že se snažil strefit do toho „stropu“ stage, aby se to odrazilo a spadlo dolů dopředu. Jinak prostě klasický koncert Green Day.

POZNATKY
Koncert byl skvělý, bylo vidět, že si to kluci užívají, to bylo vidět na očích.. ale… Něco prostě nebylo v pořádku. Nevím jestli to je jenom můj pocit, ale něco bylo špatně… nebo ne špatně, ale prostě jinak. Oproti koncertu v roce 2010 mi tahle show připadala trochu uspěchaná – nějaké extra protahování konce každé písničky? Vůbec. Billie dokonce ani mezi jednotlivými songy moc nemluvil – navazovali písničku za písničkou. Zahráli dvě a půl hodiny a prostě zmizeli. Když si vezmu, že se v Praze i po přídavku vrátili a rozházeli trsátka a Tré paličky a tak a tady nic takového.. Neříkám, že to byla špatná show. Možná jen spěchali, podle rozpisu měli hnedka po koncertě valit do hotelu a na letiště. Třeba měli fakt omezený čas.
Tentokrát ale ani neposílali vodu jako to dělali jindy, neptali se fanoušků co chtějí zahrát… ale aspoň zase není každý koncert stejný.

OMLUVA FANOUŠKŮM
Chci se omluvit všem fanouškům, když jsem psala, že jsou to sobci a podobně. Tak jo, sobci sice jsme, ale nejsme kurvy. Rakouští a především Maďarští fanoušci byli nehorázní, jeli okolo sebe natvrdo lokty, vyloženě odporným způsobem si dělali okolo sebe místo, nezájem že někomu dali loktem do žeber, nosu, zezadu do krční páteře, že to co se pod nima hýbe je něčí kotník a ne rozechvělá zem… Tohle jsem u nás nezažila, tam to bylo celý koncert.

CELKOVÝ DOJEM
I přes to, že byl koncert jiný než v Praze, tak kapela byla úžasná. Fanoušci – jak kteří, někteří super, jiní na zabití. Oraganizátoři stáli totálně za hovno. Nechali nás stát na písku, který mohli pokropit, nezabilo by je to. Neměli úložné prostory. Ani ne 0,5 l kelímek vody 6 euro. Po koncertě nic k pití… Těžko říct, ale zrovna ve Vídni jsem ten koncert čekala na daleko lepší úrovni co se týkalo zázemí.

PO KONCERTĚ
Měli jsme jít ještě na oficiální afterpaty. Bohužel jsme byli všichni zmožení tak jsme nešli. Doufám teda, že tam Greeni nedorazili – samozřejmě přeju fanouškům aby se snimi setkali, jenom by mě nasralo, kdyby ta možnost byla a já ji takhle promhrala. S klukama, které jsem tam potkala jsem do rána čekala na nádru – člověk by řek, že tak velké místo jako Prater bude mít čekárnu… nějakou. HOVNO, ani jedna lavička, celou noc jsme nespali atd. Kluci odjeli před sedmou, já měla do 11 čas. Projela jsem si kousek Vídně, mrkla kde to měli mít tu afterparty že se zeptám jeslti tam byli, ale bylo zavřeno. Po cestě domů jsem opět nespala, pro změnu z nadšení z koncertu a taky proto, že mi to tak vrtalo v hlavě.
Jsem ráda, že zahráli celé Dookie, akorát mě zamrzelo, že třeba nezahráli Let YOurself Go, nebo Kill The DJ… ale kdyby měli zahrát všecko co jsem chtěla tak by koncert musel mít aspoň 5 hodin.

NA ZÁVĚR
Koncert v Praze? Jela jsem na svoje bohy. Koncert ve Vídni? Jela jsem na koncert starých přátel..
Tak, videa nebudu přidávat, mrkněte na ně sami, které vám vyhovujou. Fotky najdete např. na FB Live on Tour. Další dodám později až budou v pořádné kvalitě. Já osobně udělala jednu fotku a mobil mi umřel..
Doplněno – fotky v HQ na GDA.

SETLIST

99 Revolutions
Know Your Enemy
Stay The Night
Stop When The Redlights Flash
Letterbomb
Oh Love
Holiday
Boulevard of Broken Dreams
Stray Heart

Dookie
Burnout
Having a Blast
Chump
Longview
Welcome To Paradise
Pulling Teeth
Basket Case
She
Sassafras Roots
When I Come Around
Coming Clean
Emenius Sleepus
In The End
F.O.D.

St. Jimmy
King For a Day
Shout/I Can’t Get No Satisfaction / Hey Jude
Minority

Přídavek
American Idiot
Jesus of Suburbia
Brutal Love

Mikův rozhovor finským ráidem Rock (2013)

Mike udělal rozhovor s finským rádiem, Radio Rock a pokud chcete, můžete si jeho záznam pustit na GDA. Bohužel nemám čas si ho pustit tak tady akorát překlad toho co nám vybrali autoři tam:

– Mike tam prý mluví celkem hodně o turné, jak se rozhodují které songy vybrat a jak plánují koncertyp o Billieho rehbce:

„To, jak se prolínají nové písničky z Uno!, Dos! Tré! s těmi starými je pěkné překvapení. Každou noc vybereme písně ze všech tří alb, ale nepokoušíme se z nich zahrát všechno. V minulosti jsme vybírali tak 5 až 7 písní ze všech starších alb a totéž děláme i teď. Je toho hodně, co ze setlistu musíme vypustit. Ale fajn věc je, že to můžeme každou noc měnit. To jsou ty dobré problémy.—– Měl jsem obavy kvůli věku naší kapely. Věděl jsem, že to bude nějakou chvíli trvat než se dáme do kupy a vrátíme abychom to dělali správně, místo toho abychom spěchali a všecko bylo špatně.“

– mluví i o Cuatro! kde říká, že doufá, že vydají i „rozšířenou verzi“ pro fanoušky, ve které ukážou, koilk úsilí kapela vložila do nahrávání trilogie:

„Chtěl bych, abychom vydali pro lidi více verzí. Byla by tady hlavní verze, ve které by lidi mohli vidět tvůrčí proces. Ale chtěl bych vydat i rozšířené verze pro hardcore fanoušky, kde by viděli jak tyhlety songy hrajeme každý den a viděli by tu práci, ten proces a jak práce může být zábava když se na to zaměříte. Vidět naši stránku, kterou možná ještě nikdy neviděli.“

– dál mluví např. taky o tom, že kapela svede dohromady fanoušky a vytváří se tak celoživotní přítelství. Autoři GDA mají pocit, že se mluví o jejich fóru – Green Day Community, což je dosta pravděpodobné:

„Cool věc, kterou teď vidím je, jak se fanoušci potkávají online a vytváří tak celoživotní přátelství. Dajís e dohromady, za rok jdou na několik show a taky se navštěvují během prázdnin i mimo naše turné.“