Kerrang! – 13 důvodů, proč Tré Cool prostě vládne světu

Na Kerrang.com je 13 důvodů, proč Tré Cool prostě vládne světu. Na fotky a vide k textu se mrkněte na Kerrang, tady překlad:

„Hele, milujeme všechny členy Green Day stejně, jasné? Ale bubeník Tré Cool prostě vždycky byl tím nejvíc cool. Důkaz najedte už v jeho jméně, no ne? Takže, takdy je 13 důvodů, proč bubeník Green Day prostě vládne světu.“

13. Je multi-talentovaný
– Nejen že je Tré machr přes bicí, ale umí taky zpívat a hrát na kytaru. Ve skutečnosti umí zpívat a hrát na kytaru s podprdou na rameni, jak prokázal při bonusovém tracku z Dookie – All By Myself. Šílená schopnost, kámo.

12. Jeho instagram je k popukání
– Není jediný, kdo dává na net bizarní věci (všichni je tam dáváme…), ale na Trého sociálních médiích je něco ohromně skvělého. Tré, proč to děláš? A proč jsi nazval obrázek ‚Edibles‘ (k sežrání)? Nemáme tucha.

11. Dělal tohle s Davidem Grohlem
– Dojde ke zhroucení vesmíru, když se setkají dva nejlepší rockoví bubeníci v jednom pokoji? Ne, ale Tré Cool nechal legendu Foo Fighters/Nirvany, aby mu strčil do oka kontaktní čočku, jakou nosí Marylin Manson. Dostatečně fér.

10. Má úžasné vlasy
– Modré, zelené, červené, blond… za ty roky vystřídal spoustu barev a stylů, ale Trého vlasy vždy vypadají skvostně. Jen se podívejte na tuhle fotku. Ninjovi z Die Antwoord se očividně líbí – a to by měly. Je to vynikající.

9. Jeho část v Homecoming
– „I play the shit out the drums, and I can play the guitar!“ Řve Tré v epickém kytarovém Homecoming, přičemž ABSOLUTNĚ VŽDY BLÁZNÍME. Všichni známe American Idiot a víme, že je plné geniálních momentů, ale tohle je prostě hilight. Mazec!

8. Jeho signované bicí jsou ta nejvíc cool věc
– Tré spolupracuje s SJC Drums, vydali snare drum a tu úžasnou věc tady s tématikou Dookie. Všude na něm jsou králíčci Green Day a Trého logo. Vážně. Dejte nám je.

7. Má toho nejroztomilejšího psa
– Zatímco pejsek Frenchie Billieho Joe Armstronga má na instagramu 22 000 folowerů, Trého čoklík je moc zaneprázdněn kradnutím našich srdcí. Jen se mrkněte na tu tvářičku. JEN SE PODÍVEJTE! Až moc rozkošný pro popis. Jo, až na citoslove „Ouuuuuu.“

6. V klipu k Holiday je oblíknutý jako žena
– A dělá tam několik přemetů v šatech a taky se nějaký čas omotává kolem Mika Dirnta – což je opravdu velmi ženské. Nicméně Tré to nosí tak, jak to zvládá jendině on a odlehčuje tak jinak dost vážné video.

5. Jeho dojem na Lulu
– Nemůžeme zajít dál, než jen říct, že Tré jednoduše ukradl show, když se přidal ke srandě během Shout, přičemž udělal mnohem větší dojem, než chudák Mike. Ten klobouk. Ten hlas. Ty vysoké fusky. Jak to chlape děláš?

4. V televizi dělá legrační věci
– „Pokaždé v show, dělá nestálý bubeník divné věci a sám se u toho zraní. A když tady byl naposledy, seskočil z platformy bicích a trefil plošinku, a my ho vzali do nemocnice…“ řekl David Letterman při uvádění Green Day. Geniální.

3. Jeho oblečení je stylové
– Velkou část kariéry na stage s Green Day strávil v nóbl oblecích a kravatách, ale jeho oblečení se v poslední době zdá být víc extravagantní. Abychom k němu byli ale fér, sako jako je tohle bychom taky nesundali.

2. Bicí v Burnout
– Neznáme nikoho, kdo by si poslechl bicí v Burnout a nebyl z nich naprosto unešený. Tré Cool byl za bicíma vždy zabiják, ale jeho bubnování v prvním songu Dookie je něco úplně jiného. A hraje to prostě s takvou lehkostí. Ježiš marja!

1. Nebojí se přiznat, že je krásný…
– Souhlasíme, Tré. Moc, moc krásný.

Život podle Billie Joe Armstronga

Pavel psal, jestli bych nepřeložila kraťučký článek o Billiem z Kerrangu – tady je:

ŽIVOT PODLE BILLIE JOE ARMSTRONGA

„Nikdy v životě jsem nebyl s groupie. Oženil jsem se fakt mladý.“

„Nikdy bych neřek, že být nesnesitelný mě dostane tam, kde jsem.“

„Někteří lidi mi říkají Billie Joe, jiní Billie. Obojí je dobrý. Můj tchán mi říká BJ a je jediný, komu to dovolím.“

„Je sexy být mladý, naštvaný muž, ale být zahořklý starý bastard je něco úplně jiného.“

„Nikdy bych nechtěl být prezident. Musíte být arogantní, když chcete být rocková star. Ale chtít být prezidentem Spojených Států, musíte být hodně namyšlení.“

„Na průměrnosti je něco, s čím nikdy nechci nic mít.“

„Jsem si fakt jistý, že si jednou, až nastane můj čas, budu muset projít konfliktem s tím týpkem tam nahoře. Ale aspoň nejsem Michael Jackson s Elvisem Presleym, co čekají v nebi, až mi nakopou prdel.“

„Jednou jsem si uprostřed noci, po celonočním tahu na Guinnessu, nachcal do vlastního kufru!“

„Hudba mi hodně změnila život. Je pro mě velkou inspirací a osvětou.“

„Víš, rád čtu Kerrang!…“

 

– omlouvám se za větu s kufrem – to že si nachcal do kufru víme, ale co tam znamená ten guinness, jestli se tak jmenuje i nějaký drink, nebo droga, o tom nemám tušení

Část rozhovoru s Billiem

Ahoj, Lily chtěla překlad kousku z rozhovoru a ten je níž. Celý tenhle rozhovor je super, má snad kolem 12 – 20 minut, bylo to rozděleno na tři části, takže pokud budeš mít čas, klidně pohledej a pošli odkaz. Omlouvám se, že píšu moderátora jako moderátora a ne jménem, ale nemůžu si vzpomenout jak se jmenuje.

Moderátor: Tvé děti jsou teď teenageři, že?

BJA: Jojo, 15.

Moderátor: A jaké to je mít tě za otce, myslím tím, že pro děcka to musí být tak trochu záhul, protože jsi prostě pořád cool i pro mladou generaci a držíš s nimi krok.

BJA: Ne pro něj, ne pro ně. Ne, ne jsou v pohodě. Můj starší syn se dostává do punku, je v kapele a to je fakt cool. Možná bychom spolu měli víc hrát v okolí, prostě rebelie nebo tak. Ne, víš, je to super kluk. Jsem ženatý s jednou ženou už 15 let.

Moderátor: A v kapele už jsi 23, ne?

BJA: 21, až 23.. no já ne-

Moderátor: Jenom říkám-

BJA: -měli jsme chlastací období.

Moderátor: Jenom říkám, že nejsi muž, který by měl problémy s věrností.

BJA: Eee, ee. Ne. Ne.

Moderátor: Zůstal jsi v kapele, zůstal jsi v manželství, zůstal jsi se svým nadutým děckem, které by mělo vědět že ty jsi lepší.

BJA: Jo.

Moderátor: Tyhle děcka musí dostat facku, aby líp pochopily jak cool je jejich otec.

BJA: No, on je teď dost velký, takže by mi to mohl vrátit.

Kerrang! – Happy Birthday American Idiot

Slíbila jsem vám překlad Kerrangu a tady je! Omluvte chyby, nečetla jsem to po sobě:

Autor: –
Překlad: Magnumka
Datum vydání: –
Za scany díky Zuzce

 

01 – Green Day, American Idiot

IDIOTI ZNOVU UDEŘILI

A tak vám přinášíme vaše album číslo jedna z období milénia. Ale American Idiot nedefinuje jen minulé desetiletí, zachránilo punk rockovou instituci. Ian Winwood zjišťuje očima klíčových hráčů, jak…

Setkejte se s účinkujícími: Představujeme vám hvězdy American Idiot

Billie Joe Armstrong : Zpevák, kytarista a hlavní songwriter
Mike Dirnt: Basák, hlavní vokály v Nobody Likes You
Tré Cool: Bubeník, halvní vokály v Rock And Roll Girlfiend
Rob Cavallo: Předseda Warner Bros. Records, producent Green Day
Jason Freese: Hudebník a producent, live saxofonista a klávesista na světovém turné American idiot
Sam Bayer: Vážený režisér, který natočil videoklipy pro všechny singly American Idiot
Chris Bilheimer: Vizuální umělec, který může za ikonický obal American Idiot

V konferenční místnosti ve Warner Bros. Records v Burbanku v Kalifornii, se Rob Cavallo staví na nohy. Okolo něj sedí asi 20 hudebních manažerů, jejichž úkolem je hýbat a setřást skladby a alba do hitových nahrávek. Bývalý zaměstnanec A&R a producent Green Day si odkašlal a pustil se do řeči.
„Pamatuju si, že jsem vstal a řekl: ‚Téhle nahrávky se prodá milion kopií během prvního týdne uvedení na trh a pak to bude pokračovat na 10 milionů kopií,‘ vzpomíná Rob. „Řekl jsem ‚Tohle je punk rockové album, je hlas lidu. Je to punk rock; skutečné pocity, které cítíte v podbřišku, které pocházejí z dělnické třídy. A mluvíme o problémech, které ty děcka právě teď řeší.‘“
To byl ten zlomový bod, který ten proces potřeboval. Deset let a tři alba poté, co debut u majoritního labelu Billieho Joe Amstronga, Mika Dirnta a Tré Coola, Dookie, si všichni mysleli, že pokud jde o Green Day tak jsou nejlepší dny tohoto tria už minulostí. Sám Rob přiznává, že album z roku 2000, Warning, bylo tak nějak „zapomenuto“ u pokladny. V tomto bodě kariéry kapely hrozilo nebezpečí, že v očích jejich nahrávací společnosti už punkový tahoun nebude prioritním aktem. Jestliže bylo možné tuto zhnilobu vydat, pak se budoucnost Green Day neřídila nikam jinam, než do záhuby.
Ale Rob Cavallo to viděl jinak. On to věděl, protože slyšel nejenom album, které bude znát 18 milionů lidí jako American Idiot, ale proto, že ho sám produkoval. Taková plynulost a jas sedmého studiového alba Green Day, u kterého se dnes zdá, že byl jeho úspěch předurčen. Byl to zvuk kapely, jejíž kuráž byla informována o skutečnosti, že v roce 2004 toho měli ke ztrátě daleko méně, než ve kterémkoliv bodě jejich kariéry od dob smlouvy s nezávislou nahrávací společností Lookout! Records.
Tak jak se tento týden prezentuje American Idiot s deseti svíčkami na dortu, Kerrang! shromáždil všechny klíčové hráče figurující při jeho vzniku až po vydání tohoto nejoslnivějšího výtvoru…

Z hlediska politické atmosféry byl rok 2004 bouřlivým obdobím. Spojené Státy a Velká Británie byly zapleteny do nepopulární války v Iráku a americký prezident George W. Bush – popsán kapelou NOFX jako The Idiot Son Of An Asshole – vyhovoval jako předmět zděšení, pohrdání a výsměchu. Ale na rozdíl od Vietnamské éry z let 1970 není tento neutěšený stav řešen tradiční rockovou komunitou. American Idiot to všechno mělo změnit.

BILLIE JOE ARMSTRONG: „Tohle nebyl ten správný čas být Američan. Patriotismus pro mě moc není; není to něco, nad čím bych moc přemýšlel. Ale věci, které se děly, ty věci co se staly v průběhu posledních let prostě nebyly dobré. Samozřejmě válka v Iráku – válka, která byla rozpoutána na lži – ale taky tady byly další věci, které se děly v USA… měli jsme prezidenta, jehož jediným cílem bylo, aby jeho přátelé a on sám byli bohatší – lidé, kteří už bohatí jsou – idiot, který ani nevyhrál volby, za kterými stál. A tahle chamtivost byla na úkor poctivě pracujících lidí.“

ROB: „(Na začátku projektu) mi Billie Joe řekl: ‚Prostě přijeď do Oaklandu. Prostě přijeď do Oaklandu a možná že to pomůže; měl by si tady být.‘ V tu dobu měli několik písní, ale nebylo to vše a tak pokračoval: ‚Prostě sem doraž a buď tady s náma zatímco budeme psát.‘ A tak jsem začal s ježděním z Burbanku do San Francisca a pak do Oaklandu, byl jsem tam vždy od pondělí do čtvrtka a takhle jsem to dělal čtyři a půl měsíce.“

Se 12 ze 13 písní, které tehdy v zimě 2003 obsahovalo demo American Idiot, vypadla kapela do Los Angeles, aby zde nahrála své sedmé studiové album. Práce byla dokončena v červnu 2004. 57-minutová a 16-sekundová sbírka byla nahrána a zmixována v Hollywoodu v Ocean Way Recording, Capitol Studios a SIR Studios. Kapela lítala domů každý víkend. Nahrání American Idiot trvalo čtyři měsíce a nahrávka stála $600 000. Věci ale nezačaly dobře…

ROB: „Ty vole. První den nahrávání v Ocean Way B (studiu) jsme málem vyhořeli. Zrovna jsme byli dole v hale a dávali si oběd, a, bez toho abychom to zaznamenali, došlo k výpadku proudu, který byl příčinou ohně. Ohnivé plameny šlehaly z pojistkové skříně. Studio bylo v té době staré skoro 60 let a bylo postaveno téměř výhradně ze dřeva. Tak si k tomu vemte ty všudylétající jiskry. Vlastně to všechno máme někde na pásce; mpžete nás slyšet běžet přes halu a řvát ‚Hoří! Hoří!‘ Myslel jsem si ‚Fajn, tohle album bude buď opravdu skvělé, anebo šílený brak, protože jsme začali skutečným ohněm.‘“

JASON FREESE:  “Co udělalo American Idiot tak vzrušující bylo to, že se kapela rozhodla říct: ‚Hele, prostě to kurva pojďme udělat. Teď nemáme co ztratit. Nevyprodáváme stadiony, takže to prostě udělejme, bavme se a nakopem jim zadky. Co se stane, stane se. Nejsme na špičce světa. Nejsme Rolling Stones…‘ Myslím si, že to je důvod, proč Billie Joe napsat dvě devíti-minutové písičky (Jesus of SUburbia a Homecoming). Nikdo jiný neměl koule to udělat. A myslím si, že částečně je to tím, že neměl moc co ztratit, tak jako by mohla kapela jako jsou Stoni. Říkal věci jako ‚Udělám to. Doufám, že si lidi taky budou myslet, že je to tak správě.‘ A hádejte co? Mysleli si.“

BILLIE JOE: “Celým smyslem dělat novou hudbu je tlačit sám sebe – pokusit se udělat něco, co jsme si nidky předtím nepředstavili, že bychom mohli udělat. Jít tímhle směrem není vždycky lehké, ale pro mě je to ve skutečnosti jediný způsob, jakým tyhle věci dělat. V opačném případě bychom jenom dělali pořád dokola to samé album, co jsme udělali minule – a to není to, co bych chtěl dělat.“

„MUSÍTE MÍT KOULE. MUSÍTE SE TROCHU ZBLÁZNIT“
 – Bilie Joe Armstrong

MIKE DIRNT: „Při American Idiot jsme na sebe tlačili fakt drsně, víš? V písních jako je Jesus Of Suburbia jsme dělali věci, na které jsme si nikdy předtím netroufli. Měli jsme skvělé individuální části, ale potřebovali jsme je napasovat k sobě a občas to byl důvod, proč jsme skoro nic nenapsali, protože jsme viděli, že to k sobě nepůjde. Bylo to dost vyčerpávající.“

BILLIE JOE: „Ale musíte udeřit hřebíček na hlavičku a mít na to koule! Vyžaduje si to hodně pozornosti. Musíte se tak trochu zbláznit.“

MIKE: „Vlastně jsme dělali různá cvičení, abychom se otestovali. Např. každý z nás měl napsat song, který trval 30 sekund nebo tak nějak; prostě jen krátký kousek. Tenhle způsob byl pro nás nový a opravdu nám to otevřelo nové možnosti, čeho bychom s tímhle albem mohli dosáhnout.“

ROB: „Je to jedna z největších radostí života, mít schopnost jít do studia s kapelou jako jsou GD. Jsou opravdu talentovaní a přesně ví, co chtějí. Tré si vybral přesně ty správné činely pro každou písničku. Znal zabarvení tónu každého činelu a jak do něj správně udeřit. A takhle to bylo s každou písničkou – dokonce i se specifickými částmi písní. Vzpomínám si jak říkal, že by chtěl půjčit devítistopé hammer bells (zvony s kladivem). Tak jsme si je pronajali z orchestru, on stál na stupínku a hrál na ně… a navíc jsme měli skvělé písničky.“

BILLIE JOE: „Když jsme napsali American Idiot, byl jsem trochu překvapený, že většina lidí neříkala to samé co my. Zdálo se to, že vládu uspokojovalo proroctví, které jsme napsali. Pak se věci začly měnit na nepřesvědčivé pořád víc a víc a zdálo se, že nahrávka dává každým dnem větší smysl.“

TRÉ COOL: „George Bush to klidně mohl prodávat ze zadního sedadla svojí prezidentské limuzíny.“

BILLIE JOE: „George Bush byl hovno prezident… pravděpodobně ten nejhorší v historii Americké politiky.“

Navzdory tomu všemu jsou na American Idiot pouze dva songy přímo politické. V ostatních se mísí společenský komentář s osobním přístupem – fakt, který se odrážel v artworku alba vytvořeného Chrisem Bilheimerem a videoklipech od Sama Bayera, které doprovázely singly alba.

CHRIS BILHEIMER: „Udělal jsem spoustu návrhů založených na Billieho nápadu. Udělal jsem asi 40 různých verzí. Dlouho jsem nic neslyšel… nebudu lhát, opravdu jsem si dělal starosti, protože jsem z toho neměl ten pocit, že by to mohl odklepnout. Pak mi Billie Joe zavolal a řekl: ‚Hey, už jsi slyšel o grafikovi jménem Saul Bass?‘ Najednous e Saul Bass stal mým nejoblíbenějším grafikem všech dob. A Billie Joe řekl: ‚Hej, fakt se mi jeho práce líbí.‘ Bylo asi devět večer, seděl jsem ve svém kanclu a kreslil skicu, která teď zdobí obal American Idiot. Pak mi zavolal zpátky a řekl ‚Hotovo. To je ono. Přišel jsi na to.‘ Trvalo to asi 20 nebo 30 minut než telefon zazvonil. Asi hodinu po tom telefonátu jsme měli obal alba.“

SAM BAYER: „Pokud si pamatujete, co se dělo v 90. letech, tak to byla doba Britney Spears, Backstreet Boys, hodně rapových vidí – a zdálo se, že rock’n’roll je tak nějak mrtvý. Videoklipy už se nezdály být tak důležité. Nevím co se stalo. Podepsal jsem smlouvu k videoklipu pro Green Day a myslím si, že první věc, kterou jsem si uvědomil, když jsem slyšel píseň American Idiot, byla, jak jsou odlišní. Udělal jsem spoustu videí pro spoustu kapel, ale ten partnerský vztah mezi mnou a Green Day je ten nejlepší, který jsem kdy měl.“

Předpověď Roba Cavalla z Burbanku se ukázala být špatná. American Idiot debutovalo ve Spojených Státech jako číslo jedna, ale v prvním týdnu se jej prodalo jen 267 000 kopií. Ale nějaké body pro své tvrzení získává, protože se alba prodalo milion kusů za pouhých sedm dní – „Asi jsem vyprovokoval své kolegy k akci,“ připouští – v průběhu času prodeje velmi snadno prolomily bariéru 10 milionů. Ve Velké Británii se single Boulevard Of Broken Dreams umístil v Top 40 po celé tři měsíce. Přesto v tomto časopise dostalo album hodnocení pouhých KKKK, z důvodu Are We The Waiting, který byl shledán nudným. S poznámkou Andrew Lloyd Webbera – méně než rok po jeho vydání se změnil profil Green Day natolik, že zaplnili Giant Stadium v East Rutherford, New Jersey, stejně jako svě po sobě jdoucí noci v National Bowl v Milton Keynes (s publikem 110 000 lidí). Tímto bodem se skupina, která kdysi jezdila turné po America v přestavěné pojízdné knihovně řízené taťkou Tré Coola, se stala oficiálně Biggest Band In The World.

BILLIE JOE: Kdybych nevěřil, že na tyhle obrovské místa patříme, nebyli bychom tam. Když jsem byl malé děcko, hrál jsem svoje oblíbené písničky na air guitar. Nikdy jsem si nemyslel, že tohle jednou budu dělat se skutečnou kytarou před 60 000 lidmi.“

MIKE: „Na světě neexistuje publikum, které by Billie Joe nedokázal ovládalt.“

BILLIE JOE: „Líbí se mi, když lidi používají slovo ‚tohle‘ když popisují naši live show. Mám rád, když lidi popisují naši live show otázkou „Jakto, že tohle bude někdo následovat?“

„NIKDY JSEM SI NEMYSLEL, ŽE BUDU HRÁT PŘED 60 000 LIDMI“
- Billie Joe Armstong

JASON: „Celá věc byla ohromnou jízdou, na kterou se moc lidí na světě nedostane. Show byly prostě pořád větší a větší… Šli jsme od arén, které jsme nevyprodali po arény, které vyprodané byly. A na konci jsme hráli na stadionech, které prvně vyprodané nebyly, ale pak byly a to každou noc. A to všechno se stalo za velmi krátkou dobu. Být součástí té jízdy bylo prostě úžasné. A ta věc ohledně Green Day – jsem teď v kapele víc než 10 let – ta skvělá věc ohledně kapely je ta, že děláme pořád stejnou show, ať už hrajeme pro 20 lidí, nebo publikum o počtu 20 000 hlav. Billie Joe dává stejnou dávku energie do show v malých klubech, jako když hraje v Milton Keynes. Je mu to jedno. A myslím si, že to je ten důvod, proč ho lidi tak strašně milujou.“

SAM BAYER: „Billie Joe se v American Idiot stal skutečně idolem. Fotil jsem je v Milton Keynes udělal jsem Bullet In A Bible (live DVD a album set), což je vpodstatě American Idiot nahráno live. Během těhle dvou show jsem viděl dívky omdlévat. A Billie Joe se opravdu stal skutečným lamačem ženských srdcí na téhlenahrávce. Ale celá kapela během této periody vyrostla. Tré byl tou podivnou kombinací Jokera z Batmana a jakýmsi způsobem taky punk. Pak Mike, který má téměř rockabilly vzhled. A osobnosti kapely se tady opravdu dostaly do popředí. A pak tady je Billie Joe, skutečný básnický lamač ženských srdcí.“

Turné na podporu American Idiot a celý cyklus alba, zahrnoval taky vydání live alba Bullet In A Bible a pár show v Austrálii na konec roku 2005. V tomto bodě se stala nahrávka monolitem podobným „Back In Black“ od AC/DC nebo „Black Album“ od Metallicy. Deset let za sebou zní American Idiot pořád tak, jako by bylo nahráno ráno. Dnes chceme, aby se odrážely jejich vlastní role ve vytvoření mistrovského díla, každý dotázaný souhlasí, že spalující záře vycházejícího alba je ještě stále ponořena pod obzorem.

CHRIS: „Byla to prostě vzrušující doba. Pamatuju si, že jsem byl v Los Angeles a v New Yorku a fotil jsem obrázky alba na billboardech. Měl jsem štěstí a byl jsem součástí při vývoji spousty úspěšných alb před tím, ale prozatím u ničeho, jako bylo tohle.“

JASON: „Ty vole, to byla vzrušující doba. Green Day byli v bodě, kdy se pokusili udělat něco extrémně odvážného. A bylo to prostě buď anebo. Vzpomínám si, jak jsem poprvé slyšel některé dema v Capitol Records – což bylo poprvé, co jsem kapelu potkal, no fakt… Slyšel jsem American Idiot a Jesus of Suburbia. A poslech těhle dvou písní ze mě vytlačil: „Chlape, tohle je fakt dobrý!‘“

ROB: „Některé z věcí, které jsme nahráli na demo opravdu skončily ve finálních nahrávkách. Klavír na konci Jesus Of Suburbia… ten krátký kousek je mou nejlaskavější vzpomínkou ze studia, hrál jsem na klavír pro tuhle písničku. Byli jsme tam jenom já a Billie Joe a na chvíli jsem se stal jedním z těch týpků (v kapele). Byla to skutečná čest.“

BILLIE: „Ta vtipná věc na tom všem je, že tam bylo jisté množství strachu z toho, udělat to. Přirozeně proto, že je to odkaz, který si budujete a pro který si vás lidi budou pamatovat. Ale víte co? Ještě se mi to neoposlouchalo.“

18 milionů lidí se spojilo a přeje American Idiot všechno nejlepší k narozeninám. Činí tak v uznání tohoto jednoznačně nejlepšího rockového alba vydaného v první dekádě 21. století. Pořád vypadá, jako čerstvě nahrané; co víc, jeho růst stále pokračuje. Album je evergreen jako kdykoliv předtím – tento set by mohl být snadno svými tvůrci zahrán na koncertě za 30 let – a jeho filmový a příběh vyprávějící rozsah je stále středem pozornosti a stále se posouvá, ve skutečnosti už bylo album upraveno pro vystoupení na pódiu a bez problémů by se mohl dostat i na plátna do kin. Ale i kdyby se noty 13 písní znovu už nikdy nezahrály, American Idiot nezůstane ničím menším, než mistrovským dílem.

 

AMERICAN IDIOT: VIDEOKLIPY

Sam Byer vzpomíná na svůj vliv a nápady za svými ikonickými videoklipy

American Idiot

„Pro mě je to hmyna a chtěl jsem k tomu mít i takové video. Svým způsobe mje to trochu hloupé, protože to video je opravdu zelené! Můžu vám říct, že ta obrovská zelená vlajka byla na základě filmu z roku 1970, Patton. Exploze zelené břečky byla ve smyslu The Shining. Takže, víte, bylo tam spoustu filmových věcí. Ale bylo to velmi jednoduché video; spočívá na vystoupení kapely. Skupina je opravdu silná, takže můžete udělat jednoduché video a kapela bude nadále zářit.“

Wake Me Up When September Ends

„Chtěl jsem do tohodle kousku vložit svoje velké zbraně. Válka v Iráku byla v té době hlavním tématem a tak jsem chtěl tento element přinést do videa i když to není ta zpráva, kterou tato píseň nese. Ale video si nevybírá strany. Lidi, kteří to viděli říkali, že se jedná oproti válečné prohlášení a je to protiválečné prohlášení, ale taky je to o ztrátě lásky. Řekněme, že je to jako (epické video Michaela Jacskona) Thriller na počátku 21. století a udělali jsme to tak velkolepé, jak jen to šlo. Jsem na to opravdu pyšný.“

Boulevard Of Broken Dreams

„Pro tohle video jsem měl v hlavě vizi Americké krajiny, ale udělat to falešně… taky jsem ten film poškrábal, což v běžných podmínkách znamená zničit úplně všechno. Vytáhl jsem negativ a přejížděl ho žiletkami a pálil ho cigaretami. Hodil jsem ho do oceánu. Ježišmarja na tom negativu byla taky krev! Pak jsem ten film hodil zpátky multi-milionového filmového procesoru a podíval se na ten negativ, no a ten všivák byl nakonec použit!“

Rudy’s Can’t Fail Cafe

Omlouvám se za zpoždění, ale nějak jsem nestíhala. Tady je překlad o Rudy’s z časopisu Oakland:

Nejlepší snídaně / obědy, nejlepší večeře a nejlepší noční dlabanec

Rudy’s Can’t Fail Cafe

Autor: Judith M. Gallman
Překlad: Magnumka

Pár slov o snídani: zelená vejce a šunka. Obdě: salát buffalo. Páteční večeře: ryba s hranolkami Mr. Roadie. A pozdě v noci: čokoládové koktejly. Rudy’s Can’t Fail Cafe fušuje tak trochu do všeho, ale všechno dělá s elegancí – od omelet, přes scrambles a hnědé tyčící se kousíčky v salátech, po burgery, smažené kuřecí řízky. Vše připravené ve velkém stylu. Dobré a poctivé jídlo pro masy za přijatelné ceny – to je obchodní model Rudy’s od roku 2002. Což znamená hipstery píjící espresso přisedávající si k mladým rodičům pocucávající sodu a batolatům očekávajících vtipné obličeje na palačinkách, zatímco slečna na vysokých podpatkách srká na baru pivo hned vedle vysokoškoláků z řeckých spolků zabíjících čas před show ve Fox. Barbíny, opice a vidličky jsou všude. Fajn věci, které donutí usmát se většinu lidí. Jiná směsice ve snaze uspokojit tolik lidí by mohlo selhat, ale ne Rudy’s – kde selhání není možné. 1805 Telegraph Ave., 510-251-9400 (také 4081 Hollis St., Emeryville, 510-594-1221), www.IAmRudy.com

Rolling Stone: Billie Joe Armstrong o punkové senzaci Green Day

Rozhovor přeložen z Rolling Stone:

DOOKIE SLAVÍ 20: BILLIE JOE ARMSTRONG O PUNKOVÉ SENZACI GREEN DAY

Autor: David Fricke
Překlad: Magnumka
Datum: 3. Února

„Tehdy jsem jen chtěl psát písničky, na které bych mohl být hrdý a byl je schopný hrát pět let,“ říká zpěvák-kytarista Green Day, Billie Joe Armstrong při vzpomínce na stav své mysli přesně před dvaceti lety – 1. Února 1994, ten den bylo vydáno třetí album kapely, debut u velké nahrávací společnosti, Dookie. Vzpomíná si i na dřívější dobu, hned poté, co Green Day podepsali smlouvu s Reprise Records, patřící společnosti Warner Bros., které vydalo Dookie a pořád jsou labelem Green Day. „Pamatuju si, že jsem přemýšlel: ‚Pojďte tuhle věc prostě nahrát a ujistěme se, že nám zbyly nějaké peníze, abychom mohli zaplatit nájemné, pro případ, že se něco stane.‘“

Tohle se stalo: Armstrong, basák Mike Dirnt a bubeník Tré Cool se přes noc stali rockovými hvězdami. Dookie se rychle stalo platinovým, potom dostal dvojitou platinu, nakonec se ho prodalo více než 16 milionů kopií po celém světě a vystřelilo Green Day z jejich domácího hardcore-punkového undergroundu v Berkeley v Kalifornii, do arén a stadiónů. S 11 studiovými alby, včetně multi platinové opery American idiot z roku 2004, jsou nyní Green Day nejúspěšnější punkovou kapelou na světě.

Armstrong, Dirnt, Cool a předseda Warner Bros., Rob Cavallo – jenž jako mladý zástupce A&R, podepsal s Green Day v roce 1993 smlouvu a ko-produkoval s nimi Dookie – všichni mluvili o délce článku v dalším čísle Rolling Stone o cestě k Dookie, jeho tvorbě a dramatičnosti a komerčních následcích. Co následuje jsou exkluzivní ukázky z mého rozhovoru s Armstrongem, který zůstává ohromený originálem nahrávky a neustále pokračujícím vlivem. „Naši fanoušci si prošli tou dobou – ‚Kde jste byli, když jste poprvé slyšeli ‚Basket Case‘?‘“ říká. „To je všechno, co chci – aby tím byli lidé ovlivnění s takovou vášní, jakou jsem do toho dal já.“

Kdy jsi zjistil, že větší labely čmuchají okolo? Vaše druhé album, Kerplunk!, bylo vydáno u nezávislého labelu Lookout v lednu 1992, hned po té, co se Nevermind od Nirvany stalo číslem jedna. Foukal vám vítr do plachet?
Pamatuju si [zakladatele Lookout] Larryho Livermora jak říká, že mu z těhle společností volali. Ignorovali jsme to. Nevěděli jsme, co to znamená. Mysleli jsme si, že si z nás jenom někdo dělá srandu po telefonu. Bylo tam hodně takových těch druhých a třetích Nirván a Soundgardens – my jsme do toho nechtěli jít. Labely ve skutečnosti nehledaly nás.

Ve skutečnosti ano. Stali jste se předmětem trojsměrné bitvy nabídek mezi Geffen, Columbia a Reprise.
Měli jsme docela hodně stoupenců. Ale nikdo nevěděl, co to znamenalo, protože to bylo všechno o těch supermalých fanzinech, děcka si nás zamlouvaly do místních starých hal. Ten chlápek z Geffen se na mě podíval a říká: „Vyprodali jste City Gardens [v Trentonu, New Jersey]?“ Vyprodali jsme taky Shiwky A Go Go [v Los Angeles]. Dokonce i lidi ve Warner Bros. Reagovali stylem „No do prdele!“

To byl kritický obrat pro vaši budoucnost. Jaké byly meetingy kapely? A jak jste se nakonec rozhodli pro Roba Cavalla a Reprise?
Asi jsme byli zhulení. Musím to říct. Pořád jsme byli sjetí. Byl to takový zamlžený proces eliminace.
Ale mělli jsme jasnou představu o tom, co jsme chtěli dělat: „Hraju na svoji kytaru ‚Blue‘ [jeho první skutečný nástroj, Stratocaster, kterou dostal jako vánoční dárek ve svých 11 letech]. Mike bude mít ten nejlepší zvuk bassy. Chci použít jeden zesilovač. To je všechno, co potřebujeme.“ Takhle jsme ukončili práci na nahrávce.

Nahrávali jste doma, v Berkeley, ale tohle ve velkém studiu Fantasy. To byl velký skok v technologii a výbavě oproti vašim prvním nahrávkám. Měli jste pocit, že tam patříte?
Mělo to atmosféru posraných 70. let, mahagon a divné mrtvé dřevo všude okolo. Mohli jsme jít do sklepa a tam vidět všechny kazety Creedence Clearwater Revival.
Ale připadalo mi, že tam patříme. Nahrávání našeho prvního alba [39/Smooth z roku 1990) nás stálo $700. Kerplunk! Byl za $1200. „Pojďme to nahrát jak nejrychleji to půjde – protože nemáme na výběr.“ [Směje se] Tentokrát jsem se naučil, jak nastavit správný zvuk, jak dostat z kytary ty nejlepší tóny. Na vokály jsem měl trochu víc času. Tu zkušenost jsem si zamiloval.

Když jste vešli dovnitř, měli jste vše napsané a připravené?
Bydleli jsme v Ashby and Telegraph Avenue v Berkeley. Měli jsme tam pokoj, o který jsme se dělili ještě s jednou kapelou, East Bay Weed Company, a taky tam byli lidi v poschodí. Celý ten barák byl společným bydlením. A zkoušeli jsme tam každý den.
Když jsme dorazili domů po turné s Kerplunk!, měl jsem čtyři songy. Byl to hrubý náčrt, dělal jsem s tím dema, hrál jsem to sám. Přišel jsem s „She,“ „Sassafras Roots,“ „Pulilng Teeth“ a „F.O.D.“ Tohle mi pomohlo vytvořit nástin zvuku. Nahrál jsem písničku a když jsem pro to neměl můstek, prostě jsem přešel k dalšímu verši. Pak jsem ty songy ukázal Mikovi a Trému.

Co byl první song, který jste hráli první den ve studiu?
Pravděpodobně to byl [první song] „Burnout.“ To byly nervy. Připadali jsme si jako malé děti v cukrárně. Ale Mike a Tré byli našlapaní. Tohle album bylo jedno z těch nejostřejších, které  jsme kdy nahráli. Byli jsme připravení. Nechtěli jsme být jednou z těch kapel, které se zasekly ve studiu. Slyšeli jsme o labelech, které říkaly kapelám: „Tohle je to, co je špatně. Udělejte to znovu.“ – hororové příběhy o tom, jak utratit všechny peníze. Náš přístup byl spíš: „Serem na to. Nahrajeme to a hotovo.“

Co jsi se o sobě naučil jako o songwriterovi, když jsi psal a nahrával písně na „Dookie“? Na indie LP je zásadní naházet písničky. Ale „Longview“ a „Basket Case,“ When I Come Around“ a „She“ byly v rádiu, hrané na největších show, které jste kdy hráli. Co se stalo, že už Green Day nebyli jenom o rychlosti; bylo to o trvalém dopadu.
Pro mě bylo důležité mít názor – a být individuální. V té době bylo v rocku spousta kňourání. Jsme extroverti od přírody. Takže tohle se odrazilo v našich písních. Věděli jsme, že se dostáváme mezi kapely hrající v arénách, mezi ty kapely, které jsme neměli rádi [směje se]. Pro nás bylo důležité zůstat sví, bez ohledu na to, že by s tím mohl mít někdo problém. Jebat – život je pěkně hloupý.

Ale v textu „Basket Case“ není nic hloupého [o Armstrongových záchvatech paniky], „When I Come Around“ [o vztahu s jeho budoucí ženou Adrienne], nebo „F.O.D.“ [alias „Fuck Off and Die“]. Ty naznačují, že chlápek z těch písní nebyl tak šťastný, jako ten, který dělal tuhle nahrávku.
Myslím že je, začíná to prvními řádky: „I declare I don’t care no more (Prohlašuju, že už se víc nezajímám)“ [v „Burout“]. Byl jsem dost sjetý. Měl jsem takový ten sklíčený pocit. Kdy hledáte někoho, kdo by potvrdil vaši šílenost. „F.O.D.“ bylo jenom o tom, vidět konkrétní osobu jak na ní kydám tyhlety sračky. Teď se tomu směju. Ale byly to skutečné pocity. Všechno mi připadalo tak šílené. Když jsme byli u nezávislého labelu, bylo to v pohodě. Teď, ve spoustě ohledech, jsem se citil, jako bych si vypálil domov.
„Basket Case“ se stalo národní hymnou loserů [směje se]. Ale tvrdit, že je to o záchvatech paniky je omezující. Je to o tom, procházet naprostým zmatkem. Myslím, že písně jako „American Idiot“ – jako pocitově – OK, na světě je spousta chaosu, lidi se vraždí. Tady to ale není ve smyslu celosvětovém. Cítíte se jako oběť toho všeho. „Basket Case“ to vyjadřuje stejně.

Proč jsi ve třetím verši přehodil pohlaví? Ta kurva je „on.“
Chtěl jsem vyzvat sám sebe a posluchačem mohl být kdokoliv. Je to taky o pohledu na svět a říkat: „Není to tak černobílé jak si myslíte. Tohle není prostitutka tvého dědy – nebo možná jo.“ Tahle nahrávka se hodně dotýká bisexuality.

To platí zejména v „Coming Clean.“ Začíná to řádkem: „Seventeen and strung out on confusion (Sedmnáct a vyšinutý z toho zmatku).“ Bylo ti 17, když jsi to napsal?
Ne. Mohlo by tam být jakékoliv číslo. Byl to song o výslechu sebe sama. Jsou tam i ty další pocity, které můžete mít ohledně stejného pohlaví, opačného pohlaví, a to zejména v Berkeley a San Franciscu. Lidi se chovají podle toho jak se cítí: homosexuál, bisexuál, transgender, kdokoliv. A to způsobuje něco ve společnosti, co je pro ni činí přijatelnější. Teď je uznávané homosexuální manželství.

Došel jsi k nějakým závěrům o své sexualitě právě díky téhle písni? Nebo jsi se jen točil v otázkách?
Myslím si, že to je proces objevování. Byl jsem ochotný zkusit všechno [směje se]. Ale rok na to jsem se oženil s Adrienne.

A váš první syn se narodil v roce 1995.
To bylo praštěné. Dookie vyšlo v únoru [1994]. Oženil jsem se v červenci. V té době jsem byl hodně impulzivní. Myslím, že impulzivní chování mírnilo zmatek v mém životě.

Bylo pojmenování vašeho prvního velkého alba po exkrementech chybou? Budu upřímný: Zezačátku mi to nevonělo, probírat se těmi nedospělými texty.
Myslím si, že s tím mělo problém hodně lidí, i když je to rozehřálo. Je jasné, že při vymýšlení jsme byli pod vlivem. Tak to fakt bylo. Kouřili jsme hodně trávy. „Hej chlape, nebylo by dobré, kdyby…“
Ale já jsem přemýšlel o Sonic Youth record, Goo. Když jsme dali ten titul Richie Bucherovi [umělec co dělal cover] odpověděl: „OK.“ Dostali jsme to zpátky a tam byli psi shazující bomby hoven po celém Berkeley. [Směje se] Nevím člověče. Byla to jedna z těch impulzivních chvílí. A my si řekli: „Mrdat na to.“

Ve skutečnosti ta kresba je fakt dobrá a vtipná, nacpaná vtipy.
Jo, můžeš na tom vidět Angus Young [od AC/DC], ženu z obalu prvního alba Black Sabbath.

Líbí se mi ten pes co vylívá kýbel sraček ze střechy na ženu, která křičí: „Ježiš! Moje latté!“ – určitě jste tím mířili na Berkeley zaplavené mladými kravaťáky.
Z našeho rodného města je tam toho spousta. Byl tam chlápek, který vždycky chodil běhat – je tam. Taky v 924 Gilman Street [Berkeleyský punkový klub, kde Green Day odehráli spoustu ze svých prvních show] býval fotograf. Taky tam je.

Takže to naznačuje, že všechen ten odpor, kterého jste se od hardcore-punkové komunity dočkali, kvůli podpisu smlouvy s velkou nahrávací společnosti, vaším prvním velkým labelem, nebyl tak daleko od vašich kořenů v undergroundu a ideálů.
Cokoliv o nás někdo řekl – nechci jít proti nim, Maximum RockNRoll anebo kdokoli. Během 20 let se toho stane hodně. Taky se museli změnit. Musí být zodpovědní za ty sračky, co dělají.
Všechno co můžu udělat je, být zodpovědný za ty sračky, co jsem udělal já, ať se děje co se děje. Jejich názory… většina lidí tak stejně neuvažuje. Nemůžu držet něčí 15 leté já proti nim navěky.

Nylon Guys – Green Day jsou zpět a hlasitější než když před tím (2012)

Pozn.- haiku, idiom – ustálené spojení slov, falanga – policejní kordon

ZLEVA: na mikovi: jeho vlastní oblečení, na billiem: jeho vlastní bunda a opasek, triko z alternative, jeany z lip service, na trém: bunda z allsaints, triko z bdg, vyrobený na zakázku brandly st. john, kalhoty z brandly st. john and tre cool, opasek z belt one out.

AMERIČTÍ POP-PUNKOVÍ

nositelé ceny sedí v hale s univerzitní pamětní deskou oslavující vítěze Nobelovy ceny fakulty. Hodně opálený s nabravenými vlasy na černo svýma zelenýma očima mrká Billie Joe Armstrong jako hulič ve třídě, po celodenní zkoušce kapely ve vedlejší sportovní aréně. „Právě jsme se znovu pustili do nového materiálu a hrli je znova a znova, jenom tak si je můžeme nacvičit pořádně,“ říká. Tenhle nový materiál pochází ze tří desítek písní, které jsou ve vrcholném díle Green Day Uno!, Dos! a Tré!. A právě nadcházející turné bylo podnětem pro tento tajný pobyt v UC Irvine. Jeho oči si navykly na odpolední slunce, které zahallo místnost, obešel okolo seznamu Nobelovek na zdi, zběžně si ji prohlídl: dvojitá pohroma v chemii a fyzice z roku 1995, triumf v biochemii z roku 2004. „Co jim trvalo devět let, než dostali další?“ Vtipkuje Armstrong svým Severo-Kalifornským huhňáním, pak se otočil tváří vpřed s potutelným, jemným odfkrnutím. „Flákači.“

Billie Joe Armstrong je možná středoškolský odpadlík s nesmyslným jsménem, který v roce 1994 prorazil s písní o hulení. Ale jestliže fyzik z UC dostal v roce 1995 Nobelovku za nalezení částeček subatomární hmoty, Armstrong si jistě zaslouží vyznamenání za svůj vlastní průlom o rok dříve. Asi uprostřed setu reen Day na globálním stage Woodstocku ’94 vše modrovlasý zpěvák zastavil, postavil se s trsemtmavě hnědé hmoty, nacpal si ji do pusy a jako Archimédes prohlásil: „Pokud budete jíst sračky, nezemřete!“ – tehdy oficálně seznámil masy po celém světě s pojmem „punk rock.“ Ale o 18 let později je tady Armstrong na UC anomálie, což je mu vlastní, tak jako fyzik k tomu fyzikálnímu projektu: pět stop a sedm palců velké jádro reaktoru jaderné elektrárny vyplňuje venku arénu.
Tento Zelený Stoj vydal asi desítku neobvyklých alb, prodali neobvyklých 66 milionů kopií a usadili se ve všech zábavných sférách od punku k rocku, od rocku k rockové opeře, od rockové opery k Rock Band, odtud na Broadway a z Broadwaye k The Voice na NBC, kde porotu zdobí otrhaně vypadjící mentor vedle neposkvrněné Christiny Aguilery: kouč, který teď popisuje jeho roli jako „pokoušel se udržet soutěžící aby nešíleli.“ Jop, další důkaz, že kdo umí, umí, a kdo neumí, ten učí.
Je mnoho věcí, ale nervozita autora „Basket Case“ není zázrakem v nezešílení. To, co pohánělo dvě koncepční alba z sebou, pak světové turné a dále pomohlo režisérovi začlenit toto dílo na Broadway v podobě American Idiot: The Musical (a celovečerní film naplánovaný na vydání v roce 2013) nebylo to, co se dá najít v těch děsně stabilních lidech. Je to věc, kterou najdete v dobitém příteli, který se vrací z ranního surfování poblíž jeho domu v Newport Beach (rituál, který začal před pěti lety), vidí odpolední otvíračku a říká „Víte co? Myslím, že napíšu 60 nových písní, nahraju všechny své části a souzvuky sám, pak nemilosrdně provrtám svou kapelu, dokud nebudeme mít 37 zbraní nejlepší kvality, pak vydáme samostatné tři alba pojmenované Uno!, Dos! a Tré!, které vydáme s dvouměsíčním intervalem končícím v lednu 2013.“
Pokud nikdo, tak Billie Joe Armstrong navrhnul, že samotná myšlenka je aburdní. Je to absurdní, navzdory skutečnosti, že k tomu došlo. Jenom to není až tak absurdní, jako byl vyhlídka, že tomuhle klukovi na UC Irvine s tetováním, Chuck Taylorkama a černou koženou bundou ve stylu filmu z roku 1940 „juvenile deliquent“ – který je víc punk než je nezralý James Dean – který se vyhýbá očnímu kontaktu při rychle se objevujícím pokřiveném úsměvu, je stejně jako jeho spoluhráčům, skoro 40 let.

„Nemůžu se nazývat ‚dospělým‘ nebo ‚mužem‘, nebo ‚mužodítětem‘.“
Billie Joe Armstrong

Uno!, Dos! a Tré! nezní jako kdyby byly nahrané kapelou, která má na svém kilometrovníku 25 let, vliv původu Green Day a rozhodování rozpoutalo tohoto ducha. Aby unikli politickému vyprávění svých posledních dvou koncepčních alb, Green Day poklepali na žílu garážového rocku ze 60. let kompilace Nuggets, společně s dalšími kapelami jako jsou AC/DC, Cheap Trick a další power-popové hrdiny jejich mládí. Taky se znovu přesunuli k bezohlednosti, která nastartovala trio k nahrání jejich indie alba Kerplunk a taky nástupce, který zahájil jejich sféru vlivu, Dookie. Nové songy jako „Carpe Diem,“ a „Loss of Control“ přivádí Gren Day se svým dlouholetým manažerem Robem Cavallem, nazývá nejvíce zřemé základní kvality kapely: „Jsou jako atomovka, nebo nákladní vlak řítící se přímo na vás.“ Na Uno!, Dos! a Tré! se velmi podepisuje rok pěti-denních týdnů, který trio (společně s pomcným kytaristou Jasonem Whitem) strávilo ve studiu v Oaklandu, v Jingletown naaranžovali a dodělali nový materiál, zatímco Armstrong psal stále nové písně. Napsal tak třeba „99 Revolutions“ inspirovanou Occupy Oakland, o světě za dveřmi. Ale jako kompilace odhalují alba něco více osobního a hlubšího o jejich autorovi.
Trilogie dokumentuje zamindrákovaný život vytáčený do nejvyšších otáček, napětí pohání celou trilogii. Zatímco je vše prozatím založeno hlavně na Armstrongově domově v East Bay, toto je taky první album Green Day napsané z velké části v New Yorku, který autor zblízka prozkoumal po skončení na scéně. Klubový song „Kill the DJ“ představuje vibrace a hlu města, zatímco „Troublemaker“ vykresluje noční scénu s jednoduchostí haiku „Walking after dark/In the New York City park/Beer goggles left in the club/A pocket full of pills (Procházím se po setmění/v parku v New York City/pivní brýle zůstaly v klubu/plná kapsa prášků)“. A pro případ, že by vám unikla pointa, Fuck Time odhaluje stále mladého muže, který nebude té noci něžný. Mezi všemi je perioda, která mluví o době, kdy Armstrong posouval hranice, jako každý, kdo má za sebou 18 let manželství se dvěma dospívajícími syny a klidné svědomí jak jen může mít.
Táta, manžel a megaplatinová rocková hvězda už téměř dvě desetiletí, Armstrong znal touhu oproti závazku mnohem dřív, než oslaví letošní jubilejní narozeniny. „Bylo to znovuprožití,“ říká o svých 40. narozeninách 17. února. „Protože tři měsíce před tím jsem byl na pokraji nervového zhroucení. Pak, když se to stalo, řekl jsem si ‚Ou, jsem pořád naživu!“ Ale hysterie se usadila do okolního neklidu. Podívejte se bokem do dálky, bál se jediného kusu šmuku, snubního prstenu a přemýšlení o svém čase stráveným s kočárkem. „To je to, kvůli čemu jsem v poslední době vyšiloval,“ říká. „Jak mě to mine. A tak si říkám ‚No do svaté prdele, je mi skoro 40.‘ Pořád se cítím stejně, pořád skoro stejně i vypadám. Ale najednou si na něco takového vzpomenu a napadně mě ‚Jasně!‘ a pak ‚Joo, to bylo před 10 lety.‘ Nebo když vidím pěknou holku, které může být tak 22 – tak vždycky dělám tohle – reaguju ‚To je pěkná holka,‘ ale pak ‚Ježiš chlape, moje první nahrávka vyšla když jí bylo…jeden.'“

– sako tompman, košile John Varvatos, jeany lip service, vlastní opasek.

„Dokonce ani nepoužívám slovo, prostě říkám, že jsem X-kid.“
Billie Joe Armstrong

Když vyšla první nahrávka, Armstrong ji pojmenoval 39/Smooth po věku svého nejstaršího bratra Alana, kterému je teď 60, je jediný ze šesti surozenců Armstrongových, u kterého je 22 let věkového rozdílu jen jednou ze sociálně-historického útvaru, které Armstronga připodobňují k Billymu Pilgrimovi z Vonnegut: někdo, kdo se vzpříčil v čase. Od svého dětství si prošel několika předěly, které na začátku 90. let nabraly hardcorové tempo: Když mu bylo 10, přišel o otce, ve 22 se stal mažnelem, otcem se stal ve 23, milionářem ve 25, a přes to všechno, vidět milované jak umírají tak různě a tak často, říká: „Už jsem se vůči tomu stal skoro necitelný. Po mém otci se to začalo stávat mým kamarádům. Jay zemřel, když nám bylo kolem 19. Pak můj kamarád Lucky spáchal sebevraždu. Teď nedávno si vzal život náš kamarád Brando.“ Všichni tito přátelé žijí s dalšími přáteli, nepřáteli, rodiči a Armstrongovými „imaginárními ex-přítelkyněmi,“ které vždy sídlili v populárních písních Green Day. Ale v důsledku dvou koncepčních alb se tyto ztráty staly téměř přívalovou silou.
„Každých devět, nebo 10 let, se zdá, že procházíme jakýmsi tvůrčím obdobím,“ říká basák Green Day, Mike Dirnt. „A máte tendenci přidávat naléhavosti různým věcem – ať už proto, že je to vaše první nahrávka a chcete ve světě něco dokázat, nebo proto, že jenom vidíte život plynout.“ Dirnt příliš poukazuje na ztraceného přítele kapely, Branda, jehož sebevražda padla na poslední koncert minulého světového turné Green Day. „Tohle prostě na váš život přidá obrovský vykřičník,“ říká o tomto a dalších nedávných úmrtích, včetně úmrtí Dirntova otce. „V určitém okamžiku poté, co jsme se rozhodli vydat tři alba, jsme svoji opatrnost prostě hodili za hlavu.“
Zdá se, že opatrnost je pro písně Green Day nepodstatnou přísadou. Ale tenhle styl divoké intenzity trilogie Uno!, Dos! a Tré! není pouze to, co nazývají „mladistvá naléhavost,“ ale něco, ještě více nepozorného a zoufalého. Písně mluvící z mládí a dospělosti současně, s trýznivým zaměřením, které táhne tam a zpět ve směrech, jenž ovládají songwriteři a nedělají to moc dlouho. Tento oheň albům vyhrál možné brzké srovnání s Dookie. Ale to album z roku 1994 s písněmi o nudě, masturbaci a duševních nemocech se stalo idiomem vysokého punku. Zatímco většina nové trilogie je založena na závratných třech akordech, prototypy Tweetů o Dookie, tento pop-punkový doručovací systém nyní kóduje tolik prožitých zkušeností, že srovnání mezi oběma alby je absurdní, pravdivé a srdcervoucí najednou.

Hlavní podobnost mezi albem z 94. a posledními třemi je rychlost provedení. „[Billie Joe] nazpíval Dookie za čtyři nebo pět dní, celé album,“ říká Rob Cavallo. „Ale to úžasné tentokrát je to, že nazpívání vokálů i dalších souzvuků na všech třech albech, mu zabralo asi dvě hodiny na song. Myslím tím, že je rychlý a to ve srovnání s kýmkoliv, ale to, že to dokázal během všech tří alb, je neslýchané.“ Bubeník Tré Cool poznal frenetické tempo posledních desetiletí, ale cítil něco odvážnějšího a intenzivnějšího. „Psal strašně rychle, vůbec neměl čas na to, aby se nějak odreagoval,“ říká Cool. „A tentokrát nepsal texty přes postavy, jako na minulých dvou albech. Tentokrát psal sám o sobě, o svém vlastním zázemí a okolí, o své představivosti a srdci. No a tohle všechno napsal do písní.“
Jak písně přicházely, zahrál Armstrong hrubé mixy svým přátelům ve svém Mini Cooperu, kdy projížděli Rockridge, Claremont, Piedmont, během čehož si prošel všemi výraznými body svého mládí – taková chvíle, kdy vm proběhne život před ušima. Snědá dívka popíjející Olde Englishv Oaklandském skladišti v songu „Sweet 16″ není jednou z těch „imaginárních ex-přítelkyní,“ které Armstrong někdy zakompletuje do písní. Je Libanonka, Minneapoliská punk-rockerka jménem Adrienne, kterou potkal v roce 1990 při turné Green Day, dívka, která se stala jeho přítelkyní na dopisování, následně jeho přítelkyně, pak – jako mrknutím oka – jeho manželka a matka jeho dvou synů Joeyho Marciana, 17 a Jakoba Dangera, 14. Starý gang Rumblefish na který odkazuje „Rusty James“ pochází z Berkeleyské punk rockové scény Gilman Street, odkud Green Day vzešli. A když se stali slavní, vyhodili je odtama – Oedipův komplex, Armstrong je žijící hvězda, ženatý, je otcem, to vše během pouhých dvou let.
V klidném sále na UC Irvine se odsunul od stolu, aby nám objasnil jednu z klíčových scén po show Green Day v Chicagu v roce 94: Armstrong odešel ze scény, prošel přes falangu se sekuriťáky za zadkem, kteří drželi ječící, po autogramu toužící fanoušky. Minul je a potkal potetované punkové holky se zelenými vlasy, popíjící pivka před autobusem, ve kterém byla jeho žena a syn. „Ta holka řekla ‚Hej, Billie Joe, pojď se s náma ven napít.‘ A já odpověděl ‚Musím do autobusu, mám tam rodinu.‘ A ona na to-“ napodobil ptáka mávajícího křídly- „FAJN, JDI DO PRDELE TY HAJZLE!!‘ A já vešel do autousu. Můj syn skákal nahatý nahoru a dolů a říkal „Ahoj tati! Ahoj tati!‘, Adrienne řekla ‚Ta děvka tam venku právě řekla, Jdi do prdele ty hajzle?!‘ Snažil jsem se zabránit tomu, aby vyběhla ven a nakopala té holce prdel, udržet svoji holku, aby nešílela.“ Zastavil se. „To byl celý můj život během sedmi vteřin.“
O několik let později je najednou pousta Armstrongova tvůrčího života zamrzlá, tak jako to můžete slyšet v polovině kytarových tónech, sólech, melodiích a prostestních písní pracující třídy za posledních 10 let. Armstrong byl se svou mladou rodinou na letišti v Minneapolis, kde skoro narazil do Joe Strummera. Ve městě se svou kapelou Los Mescaleros, pozval Strummer okamžitě Armstronga na show, a poté Armstrong pozval Strummera na pozdější show Lifter Puller (teď Hold Steady). „Měli bychom si pronajmout minivan,“ vzpomíná. „Takže, na jednom zadím sedadle tady máme dětskou sedačku a na té druhé Joeyho Strummera.“ Ke konci noci spolu všichni seděli venku, na takovém malém místě, kde byli dohromady s místními obyvateli a probírali fakta o jednom z nich, o Joe Strumerovi. Když Armstrong odcházel, bývalý frontman Clash ho zastavil. „Nevím, jestli to tak myslel nebo ne,“ říká teď Armstrong. „Ale zařval ‚Jsi ten nejlepší zpěvák v Americe.'“ To je něco, co je tak známé, jako „dobrou noc.“
Ale i posuzovači čistých vokálů to vidí stejně jako Strummer. „Jeho hlas je jedinečný v tom, že je to přímá linka z jeho srdce,“ říká Michael Mayer, který upravil písně pro American Idiot: Muzikál a přivedl do New York City k Broadwayskému obsazení nováčka Billieho Joe Armstronga do role St. Jimmyho. „Myslím tím, že jsem předtím slyšel o umělcích jako je on. Říkalo se to o Al Johnsonovi, který dokázal čistě zasáhnout publikum, které bylo opojné. Totéž s Eltonem Johnem, nebo Judy Garland, nebo Adele – v jejich případě mluvíme o jejich efektu při hraní naživo. Nikdy to nebylo o nich. Je to práve tahle čistá láska k tomu, potěšit lidi a předat poselství.“

„V té chvíli, kdy jsme se rozhodli vydat tři alba, hodili jsme opatrnost za hlavu.“
Mike Dirnt

– bunda vivienne westwood, Mikovo vlastní triko, jeany, přívěsky a opasek.

Nejvíce šokující zpráva o Uno!, Dos! a Tré! přichází – v typické móde Green Day – hned po vybalení z krabičky. Je to v ostrých textech a vokálech posílajících do prdele prvního singlu, „Oh Love,“ song, který uzavírá první kapitolu trilogie, která slouží k vyvolání chtivosti po nezhýralém aktu, který navzuje v Dos! V téhle souvislosti to funguje dobře, jen nepatrně méně v lehkovážném počinu Samuela Bayera, videoklipu, v němž jsou obsazeny modelky s prázdnýma očima. Ale pokud si to jenom poslechnete, vlastní síla je jiná, než jakékoliv jiné písně Green Day.
Píseň přišla brzy a každý, kdo ji slyšel, to cítil stejně. Herec a zpěvák John Gallagher Jr., který se s Armstrongem po hraní hlavní role v American Idiot spřátelil, slyšel porpvé „Oh Love“ z Armstongova laptopu v jeho apartmá v NYC. „Okamžitě jsem měl pocit, že ta píseň mohla být napsána pouze teď,“ říká Gallagher. „Nemohla být napsána v roce 1994. Je v ní něco, co vás udrží v pozornosti ve 2:50 i ve 3:20, pořád vás vede. Ale má takovou tu punk rockovou naléhavost s vytřeštěnýma očima, s mnohem více zranitelnosti a nahosti.“
Tahle píseň, která udává tón, zvýšila laťku pro celé Uno!, Dos! a Tré!, „prostě přišla odnikud,“ říká Armstrong. „Napsal jsem ji hodně brzo, během letního válení se v Newport Beach, bylo to kolem poledne, když všecky děcka jezdily na skejtu a tak. Přišel jsem s riffem, nahrál si ho na iPhone, pak jsem šel do svého studia, nahrál všechny nástroje, udělal harmonii, zmixoval to a pak jsem si to strčil do auta. Řekl jsem jenom ‚No kurva!'“
Jeslti je tahle píseň motlitbou – k lásce v jedné verzi, k životu v druhé – je jako ten druh, který popisuje C.S. Lewis jako nedobrovolné, nevyhnutelné, a řekl to jen proto, že si nemůžete pomoct to neříct. „O nenávisti a podpálení věcí hrozně dlouho,“ přemítá tiše Armstrong. „Myslím, že to bylo v době, kdy jsem napsal tohle.“ ‚Tohle‘ byla láska ve všech jejích formách, podobách, rodiných příslušnících a převlecích.

„Billie psal sám o sobě, o svém vlastním zázemí a okolí, o své představivosti a srdci a tohle všechno napsal do písní“
Tré Cool

Jantarová světla osvětlující stage Green Day v aréně UC Irvine, podlaha pod mikrofonem, na které stojí, je posetá lety alternativních seznamů produktů nekonečného lazení a jemného dolaďování přátel, kteří viděli jak se z Armstronga stává uzlík nervů. Na straně stage stojí ve stojanu asi desítka kytar Gibson a jeden modrý miláček Fender Stratocaster, který představuje nestarší a nejdelší vztah v Armstrongově životě. Jehomatka mu dala tuhle kytaru když mu bylo 10 a Armstrong ji pojmenoval Blue. Vypadá přesně jako modrý miláček Fender Strat, kterou viděl v klipu Amy Wineouse na YouTube, což jej inspirovalo k napsání nové písně „Amy.“
„Bylo tam vidět tu kytaru a taky lidi, co seděli a poslouchali jak hraje,“ vzpomíná Armstrong. „A objevily se všechny ty emoce. Prostě jsem se cítil tak…“ Zdá se, že hledá správné slova kdesi v dáli. „Je to prostě…. je to na hovno, myslet na někoho kdo opravdu potřeboval péči a… bylo to prostě… smutné.“ Blue je pokryta nálepkami různých kapel (The Frustrators) a motorkářských klubů (Cycle Zombies), ale na zadní straně je fotografie Armstronga ze sedmé třídy, který se nijak neliší od „X-kid,“ jak si teď říká. Tento pojem najdete na Tré!, píseň částečně inspirovaná sebevraždou jednoho dlouholetého kamaráda Green Day. Ale taky mluví k určitému děcku, kterému dal Armstrong hlas na více než deset let, John Gallgher Jr. poslouchal American Idiot tak posedle, několik let před tím, než si vůbec představil, že by tyto písně mohl zpívat na stage. „Tolik z té nahrávky je o těch bezejmených tvářích, neklidném mládí,“ říká Gallagher Jr. „A slyšet to vyjádřené tímhle stylem bylo tak posilující a taky srdcervoucí.“
Je zřejmé, že výraz „X-kid“ je pro Armstrongovo využití mnohem složitější, jeho 16 letý syn je teď ve stejném věk, kdy on sám začínal svou rock’n’rollovou kariéru. „Nemůžu sám sebe nazývat ‚dospělým‘ nebo ‚mužem‘,“ směje se Armstrong. „Nemůžu použít ani slovo mužodítě‘.“ Prostě jenom říkám, že jsem ‚X-kid‘.“ Ale je pravda, že „X“ shodou okolností negovalo celou generaci před tím, než tuto značku dostal Armstrong, idiot-vědec, nebo obojí. „Myslím si, že lidem uchází, jak intuitivně přesné jsou texty Billieho Joe a jak odrážejí dnešní kulturu,“ říká Rob Cavallo. „Kapela je tak výrazná a energická, že je snadné zapomenout, že melodie a záměr textu jsou silné. Myslím si, že je blíže tomu, jak se dnes lidé opravdu cítí, než kterýkoliv jiný umělec. A většina lidí si ani neuvědomí, jak moc blízko jim je.“
Armstrong má nahoře na hrudníku pod krkem blízko kličních kostí tetování, keré je sotva viditelné nad límcem jeho pruhované Henley košile, počátek toho, co ho k tomu vedlo sahá velmi daleko. Jeho tajemný nápis říká: „Be silently drawn (být tiše stažen).“ Jedná se o úryvek básně perského básníka Rumiho ze 13. století, ale Armstrong to našel na papírku ležícím na chodníku u koše v Oaklandu. „Bylo to asi před dvanácti lety, ráno jsem se procházel a uviděl to tam, kus papíru, na kterém bylo ‚Být tiše stažen‘.“ Z nějakého důvodu ten špinavý papírek sebral a přilepil na zeď vedle postele, kde zůstal celých 10 let. „Prostě jsem si říkal, že je to zní cool,“ říká. „Neměl jsem páru, co to znamená nebo tak.“ Před dvěma lety našla Adrienne celou citaci a napsala mu co chybělo: ‚Nech se tiše stáhnout silnější přitažlivostí, toho, co opravdu miluješ.‘ Na závěr o nápise ze zdi, který má vytetován nad srdcem říká: „Protože pak to bylo jako: Musím.“

– oblek agnés b., košile express, kravata volcom.
stylista: brandy st. john, vlasy: stanton duke snyder, vizážista: genesis garcia s pomocí margaret maldonado, foto: john maxwell a byron nickelberry, retuš: la butique, foceno ve vorhees studios, newport beach.

Total Guitar(2012)

Pozn.- dichotomie – dělení na dvě části/do dvou skupin

Green Day – Uno!

Kdykoliv velká kytarová kapela vydává nové album, je vždy posuzované na ákladě jejich nejúspěšnější práce.Pro většinu fanoušků nad 25 let, bude tím albem vždycky Dookie. Takže, hádejte co? Bylo to před 18 lety a věci se hýbou. Pokud ne oni, pak my ano – posloucháme album písní, napsaných 40 letým mužem. Nenechte se zmást pomalým tempem prvního singlu Oh Love, i když se jím Green Day povedlo zachytit podstatu všeho co dělá Uno! senzačním. Je tady éra American Idiot, tak zní Carpe Diem, zatímco ostrý punk Let YOurself Go zní spíše jako z Insomniac. Live kytarista Jason White si prošel studiovým debutem s velkými sóly, Billieho kytara nezněla nikdy tak dobře. Green Day nikdy neudělají druhé Dookie, ale Uno! je všechno, co by fanoušek Dookie éry v roce 2012 mohl chtít.
Stuart William
Stýhněte si: Let Yourself Go

NÁVRAT DO RÁJE

Autor: Stuart Williams
Překlad: Magnumka
Foto: Getty Images Felisha Tolentino

UNO!, první z trojité nahrávky budí dojem, že je kapela opět víc do punku, zpátky u základů co se zvuku týče. V jediném interview pro Bristký kytarový časopis řekne Billie Joe TG jak si vyrobili vlastní zesilovače, vyzradí svou tajnou lásku k rozbíjení a proč by měl Zakk Wylde milovat nové album kapely.
Snem většiny rock and rollových kapel je: zahrát nějaké koncerty, vybudovat si základnu fanoušků, podepsat nahrávací smlouvu. Mnozí z nich se dostanou k prvním dvěma a když mají opravdu štěstí, dostanou se ke trojce. Na druhou stranu, některé kapely si vyslouží pozornost generace – a některým velmi speciálním skupinám se to povede dvakrát.

V roce 1994 – každému členu bylo pouze 22 – sebrali dech celému světu. Smrt Kurta Cobaina zanechala v rockové hudbě díru, současně ničící grunge a tichnoucí nespočet „károvaných“ kapel bylo vše, co hudební průmysl stvořil za poslední tři roky. Stejně jako se Nirvana ohlašovala s radikální změnou díky Nevermind a zlepšujícímu sentimentu Smells Like Teen Spirit, Billie Joe Armstrong a jeho kapela uděřila dlaní do tlumených strun na generaci flákačů bez volebního práva s jednou jednoduchou otázkou v songu Basket Case: ‚Do you have the time/To listen to me whine? (Máš čas/Poslechnout si mé kňourání?)‘ A jak to dopadá, zvládli to.
O tři alba později to bylo jiné. Z Green Day z nafoukaných punkáčů se stali vyřízení milionáři. Po vydání Insomniac, Nimrod a Warning na kapelu dopadl neúspěch zopakování komerčního úspěchu Dookie. Na svéně se objevila nová vlna sladkých pop-punkových skupin v čele s Blink-182 a Sum 41. Pro srovnání – hudba Green Day se objevila jako přecpaná, folk-rockové Warning z roku 2000 znělo pomalu a v tradičním rockovém tisku byli odepsaní. Ve světě po 11. září dominuje paranoia, nu-metal, reality TV a „šílení“ pop-punkoví vtípkaři, generace se vydala něco hledat, ale nikdo neočekával, že to najdou Green Day. Možná je to důvod, proč bylo American Idiot z roku 2004 tak úspěšné.
Zatímco je to spíše pro starší fanoušky – politická záležitost American Idiot – se představila jako koncepční album s kompletními progresivním akty, hymny typu The-Who a celkový pocit nasranosti – toto opět vyvolalo povstání mládeže a opět tak dostali Green Day na největší stage světa.
Bylo to osm let a dvě alba poté a Green Day jsou zpět ne s jedním, ale se třemi novými nahrávkami (Uno!, Dos!, Tré!), které vyjdou od teď do ledna 2013. První, Uno! budí dojem, že se kapela vrátila ke svému obnaženému zvuku, který nese stopy Dookie, vylepčenou intenzitu Insomniac, power kytarový pop Nimroda a Warning a upřímné ambice American Idiot a 21st Century Breakdown. Vynechali klavíry, smyčce, balady a několik aktů ve prospěch klasické kytary/basy/bicích/hlasu, kratších písních a velkému doušku kytarové hudby tohoto roku, jsou to Green Day a když jsme miluvili s Billiem Joe, je jasné, že kapela nabírá síly a je připravena k tanci.

Používal jsi pro nový materiál Gibson Les Paul Junior?
„Hodně jsem hrál na tuhle starou ’65 Double Anniversary Gretsch a taky jsem hrál na Les Paul Junior. Mám ’59 Les Paul – hodně jsem ji používal pro různé sóla – a měl jsem taky Gretsch Brian Setzer Hot Rod, která je výborná, asi nejelpší ze signovanch kytar, kterou kdy kdo udělal, tu jsem taky použil pro pár sól.“
„Jsem na levé straně repráků, Jason White je napravo a taky hraje na spoustu Les Paul Juniorek, taky si zahrál na Silvertony a takové věci.“

Objeví se tam Blue (Billieho ikonická kytara Fernandes)?
„Ne, Blue tam jenom s náma posedávala, takže duch Blue v místnosti byl. Live Blue vždycky přinesu na pár starších songů. Myslím si, že kdybych to teď neudělal, tak by se na mě mohli fanoušci zlobit!“

Použili jste na tomhle albu různé zesilovače k zaznamenání čistějších zvuků?
„Chtěl jsem hrát přes Marshally ze 70., nebo jsem používal Vox s otevírací skříní a jenom 2×12 repráky, to je vše. Vox udělal novou verzi tohodle Vox zesilovače – nemůžu si vzpomenout co je to za model – ale má to skvělou hlavu [Vox Hand-Wired AC30H2-Ed). Můžete z toho dostat tolik různých zvuků, takže jsem ho docela dost používal. Použil jsem i Boss Blues Driver, který sóla udělal trochu tvrdší. Já a můj technik jsme si dokonce zesilovač postavili. Prostě jsme vzali model Silvertonu – takový přes který hraje Jackie White – a udělali jsme si ho po svém, protože nám to pořád hořelo. Takže jsme si sebrali schéma jak se to dělá a prostě si postavili zesilovač. Totéž jsme udělali s jiným modelem raného Marshallu – řekli jsme si ‚Fajn, nemůžueme najít tenhle zesilovač, tak si ho postavme!'“
„Zvuk mojí kytary je tak trochu v novém teritoriu – předtím jsem se tím tolik nezabýval. Pravděpodobně skončím tak, že to (tenhle nový zvuk) budu používat častěji. Miluju Jamese Honeyman-Scotta, Peteho Townshenda v začátcích a Johnnyho Thunderse – tohle jsou někteří z mých oblíbených hráčů – takže takovému zvuku jsem se chtěl trošku přiblížit.“

Uno! má kytarové sóla skoro v každé písni… co se děje?!
„Vtipná věc na téhle nahrávce je, že je na ní víc kytarových sól, než jsem udělal za poslední roky. To je něco, co prostě vyplynulo z místnosti, když jsme my čtyři hráli dohromady. Čím víc jsem to dělal, tím víc mě v tom podporovali, abych to dělal dál! Jinak se to dá říct taky tak, že jsem to měl vždycky ve svém arzenálu. Dělával jsem to live, ale ne tak jako tady a na našich prvních nahrávkách jsem to dělal mnohem častěji. Na Dos! a Tré! je to ještě intenzivnější. Je to spíš jen o zábavě: chtěl jsem být schopný vytáhnout tyhle kytarové sóla na těhle nahrávkách a tak jsem do toho šel.“
„Na American Idiot jsem hodně věcí začal řešit více vkusně. Ale tentokrát jsem skoro chtěl hrát věci, které by byly změrně nevkusné a nevhodné! Takže jsme si řekli: ‚Serem na to, rozdrtíme to teď zasraným kytarovým sólem!‘ Tak nějak jsem chtěl, aby to bylo nejoblíbenější album Zakka Wylda, víš?“

Když jste poprvé začali, chtěl jsi být hlavním hráčem?
„Když jsem vyrůstal, pocházel jsem z malé oblasti, všichni rockoví hudebníci chtěli být další zničující kapelou. A ve stejnou dobu jsem se dostal k punkové hudbě, kde nejsou žádná skutečná kytarová sóla – bylo to spíše o psaní songů. Můj postoj byl ‚Nepůjdu tím (zničujícím) směrem, ti kluci přišli a stojí za zlámanou grešli.‘ Chtěl jsem dělat něco, co bylo vkusné a bylo to o psaní písní.“

Takže, když bylo vydáno Dookie, byly sóla něco, čemu jsi se záměrě vyhýbal?
„Myslím si, že během začátku 90. let lidi nebyli až tak zamilovaní do kytarových sól. Pro nás, když si poslechnete Dookie, kytarové sóla jsou postavené na třech nebo čtyřech akordech. Je to doslova jenom začátek… nic tam není! Bylo to skoro podvědomé úsilí nehrát na kytaru sóla, nebo dělat něco decentně. Jen jsme chtěli vychrlit, prsotě rytmus. V té době tady bylo tolik kytaristů, kteří hráli tyto dlouhé, destruktivní kytarová sóla, ale vypadalo to, že se z tohoto stylu hry na kytaru stal levný šmuk. Ale zároveň jsem vždycky záviděl lidem, kteří jsou schopni do toho vniknout a taky jsem dostal od kluků pochvalu, když jsem ty sóla nehrál.“
„Chlapík z tohodle časáku mi jednou řekl ‚Eddie Van Halen o tobě řekl, že jsi jeho oblíbený kytarista‘ a já mu odpověděl ‚Tohleto řekl? Jseš si jistý, že mluvíme o tom samém Eddiem Van Halenovi?!‘ Byl jsem polichocen, protože necitoval Joe Starianiho ani nikoho takového, citoval toho chlápka, co hraje rytmickou kytaru. Bylo fakt cool tohle slyšet.“

Foto: Billie Joe se dostává do sól nového alba jen kvůli zábavy (a kvůli Zakka Wyldeho!)

„TENTOKRÁT JSEM CHTĚL HRÁT VĚCI, KTERÉ JSOU ZÁMĚRNĚ NEVKUSNÉ A NEVHODNÉ!“

Vždycky jsi měl pár pořádných rytmických kousků. Nějaké tipy pro vybudování vytrvalosti při tlumení dlaní směrem dolů?
„Jo, no, může za to moje šurá ruka, abych bycl upřímný! Je to něco, co je prostě přirozené. Začal jsem to dělat když jsem se učil na kytaru. Začal jsem pomalu se ztlumením pomocí dlaně a ono si to pak našlo cestu do mého hraní. Pak jsem slyšel kapelu s názvem Dag Nasty a prostě jsem si zamiloval způsob, jak hrál jejich kytarista Brian Baker [teď v Bad Religion], a taky Bob Mould a Bob Stinson. No a pak, když si vezmete všechny tyhle prvky, najdete mě někde uprostřed.“
„Můj pravý palec je samý mozol. Když jsem začínal, měl jsem učitele, který se mi snažil ukázt, jak získat zvuk Eddieho Van Halena v Ain’t Talink‘ ‚Bout Love a tak podobně, použití palce a trsátka zároveň. Udělal jsem to a používám to… Nejsem si jistý, co to dělá se strunama, ale přidává to tomu šťávu! Víc poutavého zvuku.“

Bránil jsi se proti nařčením, že nejste punk skoro 20 let. Pořád sám sebe považuješ za punkového kytaristu?
„Moje podpověď zní, že nevím jestli jsme nebo nejsme punkvá kapela. Jsou argumenty proč bychom měli být punková kapela, ale taky argumenty proč ne. Já si o sobě prostě myslím, že jsem v Green Day.“
„Jsem ovlivněný čímkoliv od British Invasion po brzký Anglický punk-rock a East Bay punkovou scénou odkuď pocházím. Takže ty způsoby hraí, přístup k psaní písní a politice, ale pak je tady dichotomie a to ta, že jsem v jedné z největších kapel na světě. Lidi to opravdu nevidí jako punk. Je to jako ‚Mám rád modrou barvu,‘ ‚No fajn, tohle není modrá, tohle je červená!‘ Můj nejlepší argument na tuhle otázku je: Já nevím! Billie Joe neví.“

Toublemaker se zdá být jako vztyčení prostředníčku všem, kteří zaujímají postoj elity punkové scény…
„Troublemaker a song jako Rusty James jsou tak trochu způsobem jak říct ‚seru na vás‘ staré punkové scéně a gardě. Je tam tolik lidí, kteří jsou v naše věku a jsou zahořklí a možná že jejich život nešel takovou cestou, jakou chtěli. To je to, o čem jsou tyhle songy. Je tenká hranice mezi být naštvaný mlad člověk a být zatrpklý starý suchar, víš?“
„Kdy vystoupíš z té řady… Já nevím. Myslím, chlápek jako John Lydon je kousavý a naštvaný na celý svět a k tomu naštvání nemá žádný skutečný důvod. Reprezentoval něco tak silně – s touhle novou poezií a tímhle novým stylem myšlení, nebo novým přísupem k hudbě, nebo věcem které vás kurva na společnosti serou. A pak vidíte zase toho chlápka, kterého už nic neinspiruje, nechci tak skončit: začít se otáčet do protikladu toho, proč jste s tím vůbec začali.“

Foto: Nepochybně jedna z největší kapel na světě s davem, který to dosvědčí
Křičte pokud chcete down-pick (styl hraní na kytaru – pozn.) ryhleji! Billie Joe čítí žár

„JE MI MEZI 18 A 40 OD DOBY, CO MI BYLO 10!“

Pořád s dalšími alby cítíš tlak zopakovat Dookie?
„To je dávno pryč. Dookie je jako okamžik a já jsem na něj velmi hrdý. Jednali jsme přiměřeně našemu věku, to bylo to, co jsme dělali. Byli jsme přesně těmi lidmi, kdo jsme byli a to je pravda. Je tady o nás jedna věc; Všem říkám ‚Je mi mezi 18 a 40 od doby, co mi bylo 10!'“
„Takže nevím, Bože, ne… je to tak zatraceně dávno! Myslím si, že pro mě bylo vždycky důležité přerůst Dookie, jít dál a vyvíjet se, ale pomalu. Ne tak jako že se z nás přes noc stane techno kapela, nebo nová verze sebe sama jako to udělal David Bowie a tak – prostě to nemáme v kartách. Ale co chceme dělat je nechat evoluci volnou cestu. Myslím, že za poseldních 22 let je z ns kapela, se kterou lidi vyrostli a to je něco, co nás s fanoušky spojuje víc než cokoliv jiného. Myslím, že když budou mít lidi šanci poslechnout si Uno!, že pocítí toho ducha.“

Foto: Punk nebo ne, Green Day zůstávají mladí a odvážní jít si svou vlastní cestou k superhvězdám

GIBBY-SOME LOVE – Billie Joe a Gibson

Jsi známý svou láskou k Les Paul Junior, modernizuješ je vůbec?
„Ne, udržuju je úplně osobité. Mám jednu, které říkám Floyd a je to první kytara, kteoru jsem si kdy koupil. Dodnes na ni hraju. Používal jsem ji na American Idiot a 21st Century Breakdown, je použitá na nové nahrávce a byla použitá na Warning. Tu kytaru miluju – zní skvěle.“

Můžeme očekávat další signovaný model?
„Na jednom teď s Gibson dělám. Je to doublecut TV Yellow Les Paul Junior [na obrázku] a má v sobě single kobylku P-90. Hrál jsem na ni, no bude to levnější model, na kterém s Gibsonem pracuju.“

Jak přišlo na tvoji signovanou akustickou Gibson J-180?
„J-180 bývala ‚podpisovou‘ kytarou The Everly Brothers. Originální kytara Everly Brothers byla ve studiu Chris Lord-Alge a mě se fakt moc líbila. Zeptal jsem se ho, jestli ych ji mohl mít a on žekl že jo. Začal jsem na ni hrát, lidi z Gibson si toho všimli a zeptali se mě, jeslti bych to nechtěl znovu vydat pod svým jménem a já řekl jasně. Možná že dělají levnější, ale nevím.“

KNOWLEDGE
Proč byla první kapea frontmana Rancid, Tima Armstronga, vždyky tak blízko Billiemu srdci?
Každý kdo viděl Green Day naživo se stal svědkem přestávky v setu, během níž Billie Joe vytáhl z publika pár lidí, aby zahráli cover Knowledge od Operation Ivy. Operation Ivy byli součástí stejné Gilman Street scény (soustředěná okolo klubu 924 Gilman Street) v San Franciscu v Bay Area stejně jako Green Day. A i když existovali pouze dva roky a byli jedno album před úpadkem, jejich album Energy je zásadním punk-rockovým poslechem, jak poukazuje Billie Joe:
„Hrajeme [Knowledge] originálním způsobem, tak jak to bylo tehdy nahráno. Navrhnul jsem ‚Pojďme to zahrát, jako to udělali Operation Ivy.‘ Hráli jsme v malém klubu v Los Angeles, zahráli jsme to a všichni kurva že šíleli! Energy od Operation Ivy je je pravděpdobně v top pěti nejoblíbenějších nahrávek všech dob. Byl jsem tam když to vyšlo, v doby kdy to vyšlo jsme byli s těma chlápkama kamarádi, byl jsem součástí téhle scény. Přišlo to ke mě v pravá čas! Bylo mi tuším 17 když ta nahrávka byla vydaná a já na něj jen odkázal. Green Day dělali Operation Ivy předskokany na jejich úplně posledních dvou show a to pro mě znamená neskutečně hodně. Politika stojí na tom samém dodnes: Operation Ivy byli moji Clash.“