Kerrang! – 13 důvodů, proč Tré Cool prostě vládne světu

Na Kerrang.com je 13 důvodů, proč Tré Cool prostě vládne světu. Na fotky a vide k textu se mrkněte na Kerrang, tady překlad:

„Hele, milujeme všechny členy Green Day stejně, jasné? Ale bubeník Tré Cool prostě vždycky byl tím nejvíc cool. Důkaz najedte už v jeho jméně, no ne? Takže, takdy je 13 důvodů, proč bubeník Green Day prostě vládne světu.“

13. Je multi-talentovaný
– Nejen že je Tré machr přes bicí, ale umí taky zpívat a hrát na kytaru. Ve skutečnosti umí zpívat a hrát na kytaru s podprdou na rameni, jak prokázal při bonusovém tracku z Dookie – All By Myself. Šílená schopnost, kámo.

12. Jeho instagram je k popukání
– Není jediný, kdo dává na net bizarní věci (všichni je tam dáváme…), ale na Trého sociálních médiích je něco ohromně skvělého. Tré, proč to děláš? A proč jsi nazval obrázek ‚Edibles‘ (k sežrání)? Nemáme tucha.

11. Dělal tohle s Davidem Grohlem
– Dojde ke zhroucení vesmíru, když se setkají dva nejlepší rockoví bubeníci v jednom pokoji? Ne, ale Tré Cool nechal legendu Foo Fighters/Nirvany, aby mu strčil do oka kontaktní čočku, jakou nosí Marylin Manson. Dostatečně fér.

10. Má úžasné vlasy
– Modré, zelené, červené, blond… za ty roky vystřídal spoustu barev a stylů, ale Trého vlasy vždy vypadají skvostně. Jen se podívejte na tuhle fotku. Ninjovi z Die Antwoord se očividně líbí – a to by měly. Je to vynikající.

9. Jeho část v Homecoming
– „I play the shit out the drums, and I can play the guitar!“ Řve Tré v epickém kytarovém Homecoming, přičemž ABSOLUTNĚ VŽDY BLÁZNÍME. Všichni známe American Idiot a víme, že je plné geniálních momentů, ale tohle je prostě hilight. Mazec!

8. Jeho signované bicí jsou ta nejvíc cool věc
– Tré spolupracuje s SJC Drums, vydali snare drum a tu úžasnou věc tady s tématikou Dookie. Všude na něm jsou králíčci Green Day a Trého logo. Vážně. Dejte nám je.

7. Má toho nejroztomilejšího psa
– Zatímco pejsek Frenchie Billieho Joe Armstronga má na instagramu 22 000 folowerů, Trého čoklík je moc zaneprázdněn kradnutím našich srdcí. Jen se mrkněte na tu tvářičku. JEN SE PODÍVEJTE! Až moc rozkošný pro popis. Jo, až na citoslove „Ouuuuuu.“

6. V klipu k Holiday je oblíknutý jako žena
– A dělá tam několik přemetů v šatech a taky se nějaký čas omotává kolem Mika Dirnta – což je opravdu velmi ženské. Nicméně Tré to nosí tak, jak to zvládá jendině on a odlehčuje tak jinak dost vážné video.

5. Jeho dojem na Lulu
– Nemůžeme zajít dál, než jen říct, že Tré jednoduše ukradl show, když se přidal ke srandě během Shout, přičemž udělal mnohem větší dojem, než chudák Mike. Ten klobouk. Ten hlas. Ty vysoké fusky. Jak to chlape děláš?

4. V televizi dělá legrační věci
– „Pokaždé v show, dělá nestálý bubeník divné věci a sám se u toho zraní. A když tady byl naposledy, seskočil z platformy bicích a trefil plošinku, a my ho vzali do nemocnice…“ řekl David Letterman při uvádění Green Day. Geniální.

3. Jeho oblečení je stylové
– Velkou část kariéry na stage s Green Day strávil v nóbl oblecích a kravatách, ale jeho oblečení se v poslední době zdá být víc extravagantní. Abychom k němu byli ale fér, sako jako je tohle bychom taky nesundali.

2. Bicí v Burnout
– Neznáme nikoho, kdo by si poslechl bicí v Burnout a nebyl z nich naprosto unešený. Tré Cool byl za bicíma vždy zabiják, ale jeho bubnování v prvním songu Dookie je něco úplně jiného. A hraje to prostě s takvou lehkostí. Ježiš marja!

1. Nebojí se přiznat, že je krásný…
– Souhlasíme, Tré. Moc, moc krásný.

Život podle Billie Joe Armstronga

Pavel psal, jestli bych nepřeložila kraťučký článek o Billiem z Kerrangu – tady je:

ŽIVOT PODLE BILLIE JOE ARMSTRONGA

„Nikdy v životě jsem nebyl s groupie. Oženil jsem se fakt mladý.“

„Nikdy bych neřek, že být nesnesitelný mě dostane tam, kde jsem.“

„Někteří lidi mi říkají Billie Joe, jiní Billie. Obojí je dobrý. Můj tchán mi říká BJ a je jediný, komu to dovolím.“

„Je sexy být mladý, naštvaný muž, ale být zahořklý starý bastard je něco úplně jiného.“

„Nikdy bych nechtěl být prezident. Musíte být arogantní, když chcete být rocková star. Ale chtít být prezidentem Spojených Států, musíte být hodně namyšlení.“

„Na průměrnosti je něco, s čím nikdy nechci nic mít.“

„Jsem si fakt jistý, že si jednou, až nastane můj čas, budu muset projít konfliktem s tím týpkem tam nahoře. Ale aspoň nejsem Michael Jackson s Elvisem Presleym, co čekají v nebi, až mi nakopou prdel.“

„Jednou jsem si uprostřed noci, po celonočním tahu na Guinnessu, nachcal do vlastního kufru!“

„Hudba mi hodně změnila život. Je pro mě velkou inspirací a osvětou.“

„Víš, rád čtu Kerrang!…“

 

– omlouvám se za větu s kufrem – to že si nachcal do kufru víme, ale co tam znamená ten guinness, jestli se tak jmenuje i nějaký drink, nebo droga, o tom nemám tušení

Část rozhovoru s Billiem

Ahoj, Lily chtěla překlad kousku z rozhovoru a ten je níž. Celý tenhle rozhovor je super, má snad kolem 12 – 20 minut, bylo to rozděleno na tři části, takže pokud budeš mít čas, klidně pohledej a pošli odkaz. Omlouvám se, že píšu moderátora jako moderátora a ne jménem, ale nemůžu si vzpomenout jak se jmenuje.

Moderátor: Tvé děti jsou teď teenageři, že?

BJA: Jojo, 15.

Moderátor: A jaké to je mít tě za otce, myslím tím, že pro děcka to musí být tak trochu záhul, protože jsi prostě pořád cool i pro mladou generaci a držíš s nimi krok.

BJA: Ne pro něj, ne pro ně. Ne, ne jsou v pohodě. Můj starší syn se dostává do punku, je v kapele a to je fakt cool. Možná bychom spolu měli víc hrát v okolí, prostě rebelie nebo tak. Ne, víš, je to super kluk. Jsem ženatý s jednou ženou už 15 let.

Moderátor: A v kapele už jsi 23, ne?

BJA: 21, až 23.. no já ne-

Moderátor: Jenom říkám-

BJA: -měli jsme chlastací období.

Moderátor: Jenom říkám, že nejsi muž, který by měl problémy s věrností.

BJA: Eee, ee. Ne. Ne.

Moderátor: Zůstal jsi v kapele, zůstal jsi v manželství, zůstal jsi se svým nadutým děckem, které by mělo vědět že ty jsi lepší.

BJA: Jo.

Moderátor: Tyhle děcka musí dostat facku, aby líp pochopily jak cool je jejich otec.

BJA: No, on je teď dost velký, takže by mi to mohl vrátit.

Kerrang! – Happy Birthday American Idiot

Slíbila jsem vám překlad Kerrangu a tady je! Omluvte chyby, nečetla jsem to po sobě:

Autor: –
Překlad: Magnumka
Datum vydání: –
Za scany díky Zuzce

 

01 – Green Day, American Idiot

IDIOTI ZNOVU UDEŘILI

A tak vám přinášíme vaše album číslo jedna z období milénia. Ale American Idiot nedefinuje jen minulé desetiletí, zachránilo punk rockovou instituci. Ian Winwood zjišťuje očima klíčových hráčů, jak…

Setkejte se s účinkujícími: Představujeme vám hvězdy American Idiot

Billie Joe Armstrong : Zpevák, kytarista a hlavní songwriter
Mike Dirnt: Basák, hlavní vokály v Nobody Likes You
Tré Cool: Bubeník, halvní vokály v Rock And Roll Girlfiend
Rob Cavallo: Předseda Warner Bros. Records, producent Green Day
Jason Freese: Hudebník a producent, live saxofonista a klávesista na světovém turné American idiot
Sam Bayer: Vážený režisér, který natočil videoklipy pro všechny singly American Idiot
Chris Bilheimer: Vizuální umělec, který může za ikonický obal American Idiot

V konferenční místnosti ve Warner Bros. Records v Burbanku v Kalifornii, se Rob Cavallo staví na nohy. Okolo něj sedí asi 20 hudebních manažerů, jejichž úkolem je hýbat a setřást skladby a alba do hitových nahrávek. Bývalý zaměstnanec A&R a producent Green Day si odkašlal a pustil se do řeči.
„Pamatuju si, že jsem vstal a řekl: ‚Téhle nahrávky se prodá milion kopií během prvního týdne uvedení na trh a pak to bude pokračovat na 10 milionů kopií,‘ vzpomíná Rob. „Řekl jsem ‚Tohle je punk rockové album, je hlas lidu. Je to punk rock; skutečné pocity, které cítíte v podbřišku, které pocházejí z dělnické třídy. A mluvíme o problémech, které ty děcka právě teď řeší.‘“
To byl ten zlomový bod, který ten proces potřeboval. Deset let a tři alba poté, co debut u majoritního labelu Billieho Joe Amstronga, Mika Dirnta a Tré Coola, Dookie, si všichni mysleli, že pokud jde o Green Day tak jsou nejlepší dny tohoto tria už minulostí. Sám Rob přiznává, že album z roku 2000, Warning, bylo tak nějak „zapomenuto“ u pokladny. V tomto bodě kariéry kapely hrozilo nebezpečí, že v očích jejich nahrávací společnosti už punkový tahoun nebude prioritním aktem. Jestliže bylo možné tuto zhnilobu vydat, pak se budoucnost Green Day neřídila nikam jinam, než do záhuby.
Ale Rob Cavallo to viděl jinak. On to věděl, protože slyšel nejenom album, které bude znát 18 milionů lidí jako American Idiot, ale proto, že ho sám produkoval. Taková plynulost a jas sedmého studiového alba Green Day, u kterého se dnes zdá, že byl jeho úspěch předurčen. Byl to zvuk kapely, jejíž kuráž byla informována o skutečnosti, že v roce 2004 toho měli ke ztrátě daleko méně, než ve kterémkoliv bodě jejich kariéry od dob smlouvy s nezávislou nahrávací společností Lookout! Records.
Tak jak se tento týden prezentuje American Idiot s deseti svíčkami na dortu, Kerrang! shromáždil všechny klíčové hráče figurující při jeho vzniku až po vydání tohoto nejoslnivějšího výtvoru…

Z hlediska politické atmosféry byl rok 2004 bouřlivým obdobím. Spojené Státy a Velká Británie byly zapleteny do nepopulární války v Iráku a americký prezident George W. Bush – popsán kapelou NOFX jako The Idiot Son Of An Asshole – vyhovoval jako předmět zděšení, pohrdání a výsměchu. Ale na rozdíl od Vietnamské éry z let 1970 není tento neutěšený stav řešen tradiční rockovou komunitou. American Idiot to všechno mělo změnit.

BILLIE JOE ARMSTRONG: „Tohle nebyl ten správný čas být Američan. Patriotismus pro mě moc není; není to něco, nad čím bych moc přemýšlel. Ale věci, které se děly, ty věci co se staly v průběhu posledních let prostě nebyly dobré. Samozřejmě válka v Iráku – válka, která byla rozpoutána na lži – ale taky tady byly další věci, které se děly v USA… měli jsme prezidenta, jehož jediným cílem bylo, aby jeho přátelé a on sám byli bohatší – lidé, kteří už bohatí jsou – idiot, který ani nevyhrál volby, za kterými stál. A tahle chamtivost byla na úkor poctivě pracujících lidí.“

ROB: „(Na začátku projektu) mi Billie Joe řekl: ‚Prostě přijeď do Oaklandu. Prostě přijeď do Oaklandu a možná že to pomůže; měl by si tady být.‘ V tu dobu měli několik písní, ale nebylo to vše a tak pokračoval: ‚Prostě sem doraž a buď tady s náma zatímco budeme psát.‘ A tak jsem začal s ježděním z Burbanku do San Francisca a pak do Oaklandu, byl jsem tam vždy od pondělí do čtvrtka a takhle jsem to dělal čtyři a půl měsíce.“

Se 12 ze 13 písní, které tehdy v zimě 2003 obsahovalo demo American Idiot, vypadla kapela do Los Angeles, aby zde nahrála své sedmé studiové album. Práce byla dokončena v červnu 2004. 57-minutová a 16-sekundová sbírka byla nahrána a zmixována v Hollywoodu v Ocean Way Recording, Capitol Studios a SIR Studios. Kapela lítala domů každý víkend. Nahrání American Idiot trvalo čtyři měsíce a nahrávka stála $600 000. Věci ale nezačaly dobře…

ROB: „Ty vole. První den nahrávání v Ocean Way B (studiu) jsme málem vyhořeli. Zrovna jsme byli dole v hale a dávali si oběd, a, bez toho abychom to zaznamenali, došlo k výpadku proudu, který byl příčinou ohně. Ohnivé plameny šlehaly z pojistkové skříně. Studio bylo v té době staré skoro 60 let a bylo postaveno téměř výhradně ze dřeva. Tak si k tomu vemte ty všudylétající jiskry. Vlastně to všechno máme někde na pásce; mpžete nás slyšet běžet přes halu a řvát ‚Hoří! Hoří!‘ Myslel jsem si ‚Fajn, tohle album bude buď opravdu skvělé, anebo šílený brak, protože jsme začali skutečným ohněm.‘“

JASON FREESE:  “Co udělalo American Idiot tak vzrušující bylo to, že se kapela rozhodla říct: ‚Hele, prostě to kurva pojďme udělat. Teď nemáme co ztratit. Nevyprodáváme stadiony, takže to prostě udělejme, bavme se a nakopem jim zadky. Co se stane, stane se. Nejsme na špičce světa. Nejsme Rolling Stones…‘ Myslím si, že to je důvod, proč Billie Joe napsat dvě devíti-minutové písičky (Jesus of SUburbia a Homecoming). Nikdo jiný neměl koule to udělat. A myslím si, že částečně je to tím, že neměl moc co ztratit, tak jako by mohla kapela jako jsou Stoni. Říkal věci jako ‚Udělám to. Doufám, že si lidi taky budou myslet, že je to tak správě.‘ A hádejte co? Mysleli si.“

BILLIE JOE: “Celým smyslem dělat novou hudbu je tlačit sám sebe – pokusit se udělat něco, co jsme si nidky předtím nepředstavili, že bychom mohli udělat. Jít tímhle směrem není vždycky lehké, ale pro mě je to ve skutečnosti jediný způsob, jakým tyhle věci dělat. V opačném případě bychom jenom dělali pořád dokola to samé album, co jsme udělali minule – a to není to, co bych chtěl dělat.“

„MUSÍTE MÍT KOULE. MUSÍTE SE TROCHU ZBLÁZNIT“
 – Bilie Joe Armstrong

MIKE DIRNT: „Při American Idiot jsme na sebe tlačili fakt drsně, víš? V písních jako je Jesus Of Suburbia jsme dělali věci, na které jsme si nikdy předtím netroufli. Měli jsme skvělé individuální části, ale potřebovali jsme je napasovat k sobě a občas to byl důvod, proč jsme skoro nic nenapsali, protože jsme viděli, že to k sobě nepůjde. Bylo to dost vyčerpávající.“

BILLIE JOE: „Ale musíte udeřit hřebíček na hlavičku a mít na to koule! Vyžaduje si to hodně pozornosti. Musíte se tak trochu zbláznit.“

MIKE: „Vlastně jsme dělali různá cvičení, abychom se otestovali. Např. každý z nás měl napsat song, který trval 30 sekund nebo tak nějak; prostě jen krátký kousek. Tenhle způsob byl pro nás nový a opravdu nám to otevřelo nové možnosti, čeho bychom s tímhle albem mohli dosáhnout.“

ROB: „Je to jedna z největších radostí života, mít schopnost jít do studia s kapelou jako jsou GD. Jsou opravdu talentovaní a přesně ví, co chtějí. Tré si vybral přesně ty správné činely pro každou písničku. Znal zabarvení tónu každého činelu a jak do něj správně udeřit. A takhle to bylo s každou písničkou – dokonce i se specifickými částmi písní. Vzpomínám si jak říkal, že by chtěl půjčit devítistopé hammer bells (zvony s kladivem). Tak jsme si je pronajali z orchestru, on stál na stupínku a hrál na ně… a navíc jsme měli skvělé písničky.“

BILLIE JOE: „Když jsme napsali American Idiot, byl jsem trochu překvapený, že většina lidí neříkala to samé co my. Zdálo se to, že vládu uspokojovalo proroctví, které jsme napsali. Pak se věci začly měnit na nepřesvědčivé pořád víc a víc a zdálo se, že nahrávka dává každým dnem větší smysl.“

TRÉ COOL: „George Bush to klidně mohl prodávat ze zadního sedadla svojí prezidentské limuzíny.“

BILLIE JOE: „George Bush byl hovno prezident… pravděpodobně ten nejhorší v historii Americké politiky.“

Navzdory tomu všemu jsou na American Idiot pouze dva songy přímo politické. V ostatních se mísí společenský komentář s osobním přístupem – fakt, který se odrážel v artworku alba vytvořeného Chrisem Bilheimerem a videoklipech od Sama Bayera, které doprovázely singly alba.

CHRIS BILHEIMER: „Udělal jsem spoustu návrhů založených na Billieho nápadu. Udělal jsem asi 40 různých verzí. Dlouho jsem nic neslyšel… nebudu lhát, opravdu jsem si dělal starosti, protože jsem z toho neměl ten pocit, že by to mohl odklepnout. Pak mi Billie Joe zavolal a řekl: ‚Hey, už jsi slyšel o grafikovi jménem Saul Bass?‘ Najednous e Saul Bass stal mým nejoblíbenějším grafikem všech dob. A Billie Joe řekl: ‚Hej, fakt se mi jeho práce líbí.‘ Bylo asi devět večer, seděl jsem ve svém kanclu a kreslil skicu, která teď zdobí obal American Idiot. Pak mi zavolal zpátky a řekl ‚Hotovo. To je ono. Přišel jsi na to.‘ Trvalo to asi 20 nebo 30 minut než telefon zazvonil. Asi hodinu po tom telefonátu jsme měli obal alba.“

SAM BAYER: „Pokud si pamatujete, co se dělo v 90. letech, tak to byla doba Britney Spears, Backstreet Boys, hodně rapových vidí – a zdálo se, že rock’n’roll je tak nějak mrtvý. Videoklipy už se nezdály být tak důležité. Nevím co se stalo. Podepsal jsem smlouvu k videoklipu pro Green Day a myslím si, že první věc, kterou jsem si uvědomil, když jsem slyšel píseň American Idiot, byla, jak jsou odlišní. Udělal jsem spoustu videí pro spoustu kapel, ale ten partnerský vztah mezi mnou a Green Day je ten nejlepší, který jsem kdy měl.“

Předpověď Roba Cavalla z Burbanku se ukázala být špatná. American Idiot debutovalo ve Spojených Státech jako číslo jedna, ale v prvním týdnu se jej prodalo jen 267 000 kopií. Ale nějaké body pro své tvrzení získává, protože se alba prodalo milion kusů za pouhých sedm dní – „Asi jsem vyprovokoval své kolegy k akci,“ připouští – v průběhu času prodeje velmi snadno prolomily bariéru 10 milionů. Ve Velké Británii se single Boulevard Of Broken Dreams umístil v Top 40 po celé tři měsíce. Přesto v tomto časopise dostalo album hodnocení pouhých KKKK, z důvodu Are We The Waiting, který byl shledán nudným. S poznámkou Andrew Lloyd Webbera – méně než rok po jeho vydání se změnil profil Green Day natolik, že zaplnili Giant Stadium v East Rutherford, New Jersey, stejně jako svě po sobě jdoucí noci v National Bowl v Milton Keynes (s publikem 110 000 lidí). Tímto bodem se skupina, která kdysi jezdila turné po America v přestavěné pojízdné knihovně řízené taťkou Tré Coola, se stala oficiálně Biggest Band In The World.

BILLIE JOE: Kdybych nevěřil, že na tyhle obrovské místa patříme, nebyli bychom tam. Když jsem byl malé děcko, hrál jsem svoje oblíbené písničky na air guitar. Nikdy jsem si nemyslel, že tohle jednou budu dělat se skutečnou kytarou před 60 000 lidmi.“

MIKE: „Na světě neexistuje publikum, které by Billie Joe nedokázal ovládalt.“

BILLIE JOE: „Líbí se mi, když lidi používají slovo ‚tohle‘ když popisují naši live show. Mám rád, když lidi popisují naši live show otázkou „Jakto, že tohle bude někdo následovat?“

„NIKDY JSEM SI NEMYSLEL, ŽE BUDU HRÁT PŘED 60 000 LIDMI“
- Billie Joe Armstong

JASON: „Celá věc byla ohromnou jízdou, na kterou se moc lidí na světě nedostane. Show byly prostě pořád větší a větší… Šli jsme od arén, které jsme nevyprodali po arény, které vyprodané byly. A na konci jsme hráli na stadionech, které prvně vyprodané nebyly, ale pak byly a to každou noc. A to všechno se stalo za velmi krátkou dobu. Být součástí té jízdy bylo prostě úžasné. A ta věc ohledně Green Day – jsem teď v kapele víc než 10 let – ta skvělá věc ohledně kapely je ta, že děláme pořád stejnou show, ať už hrajeme pro 20 lidí, nebo publikum o počtu 20 000 hlav. Billie Joe dává stejnou dávku energie do show v malých klubech, jako když hraje v Milton Keynes. Je mu to jedno. A myslím si, že to je ten důvod, proč ho lidi tak strašně milujou.“

SAM BAYER: „Billie Joe se v American Idiot stal skutečně idolem. Fotil jsem je v Milton Keynes udělal jsem Bullet In A Bible (live DVD a album set), což je vpodstatě American Idiot nahráno live. Během těhle dvou show jsem viděl dívky omdlévat. A Billie Joe se opravdu stal skutečným lamačem ženských srdcí na téhlenahrávce. Ale celá kapela během této periody vyrostla. Tré byl tou podivnou kombinací Jokera z Batmana a jakýmsi způsobem taky punk. Pak Mike, který má téměř rockabilly vzhled. A osobnosti kapely se tady opravdu dostaly do popředí. A pak tady je Billie Joe, skutečný básnický lamač ženských srdcí.“

Turné na podporu American Idiot a celý cyklus alba, zahrnoval taky vydání live alba Bullet In A Bible a pár show v Austrálii na konec roku 2005. V tomto bodě se stala nahrávka monolitem podobným „Back In Black“ od AC/DC nebo „Black Album“ od Metallicy. Deset let za sebou zní American Idiot pořád tak, jako by bylo nahráno ráno. Dnes chceme, aby se odrážely jejich vlastní role ve vytvoření mistrovského díla, každý dotázaný souhlasí, že spalující záře vycházejícího alba je ještě stále ponořena pod obzorem.

CHRIS: „Byla to prostě vzrušující doba. Pamatuju si, že jsem byl v Los Angeles a v New Yorku a fotil jsem obrázky alba na billboardech. Měl jsem štěstí a byl jsem součástí při vývoji spousty úspěšných alb před tím, ale prozatím u ničeho, jako bylo tohle.“

JASON: „Ty vole, to byla vzrušující doba. Green Day byli v bodě, kdy se pokusili udělat něco extrémně odvážného. A bylo to prostě buď anebo. Vzpomínám si, jak jsem poprvé slyšel některé dema v Capitol Records – což bylo poprvé, co jsem kapelu potkal, no fakt… Slyšel jsem American Idiot a Jesus of Suburbia. A poslech těhle dvou písní ze mě vytlačil: „Chlape, tohle je fakt dobrý!‘“

ROB: „Některé z věcí, které jsme nahráli na demo opravdu skončily ve finálních nahrávkách. Klavír na konci Jesus Of Suburbia… ten krátký kousek je mou nejlaskavější vzpomínkou ze studia, hrál jsem na klavír pro tuhle písničku. Byli jsme tam jenom já a Billie Joe a na chvíli jsem se stal jedním z těch týpků (v kapele). Byla to skutečná čest.“

BILLIE: „Ta vtipná věc na tom všem je, že tam bylo jisté množství strachu z toho, udělat to. Přirozeně proto, že je to odkaz, který si budujete a pro který si vás lidi budou pamatovat. Ale víte co? Ještě se mi to neoposlouchalo.“

18 milionů lidí se spojilo a přeje American Idiot všechno nejlepší k narozeninám. Činí tak v uznání tohoto jednoznačně nejlepšího rockového alba vydaného v první dekádě 21. století. Pořád vypadá, jako čerstvě nahrané; co víc, jeho růst stále pokračuje. Album je evergreen jako kdykoliv předtím – tento set by mohl být snadno svými tvůrci zahrán na koncertě za 30 let – a jeho filmový a příběh vyprávějící rozsah je stále středem pozornosti a stále se posouvá, ve skutečnosti už bylo album upraveno pro vystoupení na pódiu a bez problémů by se mohl dostat i na plátna do kin. Ale i kdyby se noty 13 písní znovu už nikdy nezahrály, American Idiot nezůstane ničím menším, než mistrovským dílem.

 

AMERICAN IDIOT: VIDEOKLIPY

Sam Byer vzpomíná na svůj vliv a nápady za svými ikonickými videoklipy

American Idiot

„Pro mě je to hmyna a chtěl jsem k tomu mít i takové video. Svým způsobe mje to trochu hloupé, protože to video je opravdu zelené! Můžu vám říct, že ta obrovská zelená vlajka byla na základě filmu z roku 1970, Patton. Exploze zelené břečky byla ve smyslu The Shining. Takže, víte, bylo tam spoustu filmových věcí. Ale bylo to velmi jednoduché video; spočívá na vystoupení kapely. Skupina je opravdu silná, takže můžete udělat jednoduché video a kapela bude nadále zářit.“

Wake Me Up When September Ends

„Chtěl jsem do tohodle kousku vložit svoje velké zbraně. Válka v Iráku byla v té době hlavním tématem a tak jsem chtěl tento element přinést do videa i když to není ta zpráva, kterou tato píseň nese. Ale video si nevybírá strany. Lidi, kteří to viděli říkali, že se jedná oproti válečné prohlášení a je to protiválečné prohlášení, ale taky je to o ztrátě lásky. Řekněme, že je to jako (epické video Michaela Jacskona) Thriller na počátku 21. století a udělali jsme to tak velkolepé, jak jen to šlo. Jsem na to opravdu pyšný.“

Boulevard Of Broken Dreams

„Pro tohle video jsem měl v hlavě vizi Americké krajiny, ale udělat to falešně… taky jsem ten film poškrábal, což v běžných podmínkách znamená zničit úplně všechno. Vytáhl jsem negativ a přejížděl ho žiletkami a pálil ho cigaretami. Hodil jsem ho do oceánu. Ježišmarja na tom negativu byla taky krev! Pak jsem ten film hodil zpátky multi-milionového filmového procesoru a podíval se na ten negativ, no a ten všivák byl nakonec použit!“

Rudy’s Can’t Fail Cafe

Omlouvám se za zpoždění, ale nějak jsem nestíhala. Tady je překlad o Rudy’s z časopisu Oakland:

Nejlepší snídaně / obědy, nejlepší večeře a nejlepší noční dlabanec

Rudy’s Can’t Fail Cafe

Autor: Judith M. Gallman
Překlad: Magnumka

Pár slov o snídani: zelená vejce a šunka. Obdě: salát buffalo. Páteční večeře: ryba s hranolkami Mr. Roadie. A pozdě v noci: čokoládové koktejly. Rudy’s Can’t Fail Cafe fušuje tak trochu do všeho, ale všechno dělá s elegancí – od omelet, přes scrambles a hnědé tyčící se kousíčky v salátech, po burgery, smažené kuřecí řízky. Vše připravené ve velkém stylu. Dobré a poctivé jídlo pro masy za přijatelné ceny – to je obchodní model Rudy’s od roku 2002. Což znamená hipstery píjící espresso přisedávající si k mladým rodičům pocucávající sodu a batolatům očekávajících vtipné obličeje na palačinkách, zatímco slečna na vysokých podpatkách srká na baru pivo hned vedle vysokoškoláků z řeckých spolků zabíjících čas před show ve Fox. Barbíny, opice a vidličky jsou všude. Fajn věci, které donutí usmát se většinu lidí. Jiná směsice ve snaze uspokojit tolik lidí by mohlo selhat, ale ne Rudy’s – kde selhání není možné. 1805 Telegraph Ave., 510-251-9400 (také 4081 Hollis St., Emeryville, 510-594-1221), www.IAmRudy.com

Rolling Stone: Billie Joe Armstrong o punkové senzaci Green Day

Rozhovor přeložen z Rolling Stone:

DOOKIE SLAVÍ 20: BILLIE JOE ARMSTRONG O PUNKOVÉ SENZACI GREEN DAY

Autor: David Fricke
Překlad: Magnumka
Datum: 3. Února

„Tehdy jsem jen chtěl psát písničky, na které bych mohl být hrdý a byl je schopný hrát pět let,“ říká zpěvák-kytarista Green Day, Billie Joe Armstrong při vzpomínce na stav své mysli přesně před dvaceti lety – 1. Února 1994, ten den bylo vydáno třetí album kapely, debut u velké nahrávací společnosti, Dookie. Vzpomíná si i na dřívější dobu, hned poté, co Green Day podepsali smlouvu s Reprise Records, patřící společnosti Warner Bros., které vydalo Dookie a pořád jsou labelem Green Day. „Pamatuju si, že jsem přemýšlel: ‚Pojďte tuhle věc prostě nahrát a ujistěme se, že nám zbyly nějaké peníze, abychom mohli zaplatit nájemné, pro případ, že se něco stane.‘“

Tohle se stalo: Armstrong, basák Mike Dirnt a bubeník Tré Cool se přes noc stali rockovými hvězdami. Dookie se rychle stalo platinovým, potom dostal dvojitou platinu, nakonec se ho prodalo více než 16 milionů kopií po celém světě a vystřelilo Green Day z jejich domácího hardcore-punkového undergroundu v Berkeley v Kalifornii, do arén a stadiónů. S 11 studiovými alby, včetně multi platinové opery American idiot z roku 2004, jsou nyní Green Day nejúspěšnější punkovou kapelou na světě.

Armstrong, Dirnt, Cool a předseda Warner Bros., Rob Cavallo – jenž jako mladý zástupce A&R, podepsal s Green Day v roce 1993 smlouvu a ko-produkoval s nimi Dookie – všichni mluvili o délce článku v dalším čísle Rolling Stone o cestě k Dookie, jeho tvorbě a dramatičnosti a komerčních následcích. Co následuje jsou exkluzivní ukázky z mého rozhovoru s Armstrongem, který zůstává ohromený originálem nahrávky a neustále pokračujícím vlivem. „Naši fanoušci si prošli tou dobou – ‚Kde jste byli, když jste poprvé slyšeli ‚Basket Case‘?‘“ říká. „To je všechno, co chci – aby tím byli lidé ovlivnění s takovou vášní, jakou jsem do toho dal já.“

Kdy jsi zjistil, že větší labely čmuchají okolo? Vaše druhé album, Kerplunk!, bylo vydáno u nezávislého labelu Lookout v lednu 1992, hned po té, co se Nevermind od Nirvany stalo číslem jedna. Foukal vám vítr do plachet?
Pamatuju si [zakladatele Lookout] Larryho Livermora jak říká, že mu z těhle společností volali. Ignorovali jsme to. Nevěděli jsme, co to znamená. Mysleli jsme si, že si z nás jenom někdo dělá srandu po telefonu. Bylo tam hodně takových těch druhých a třetích Nirván a Soundgardens – my jsme do toho nechtěli jít. Labely ve skutečnosti nehledaly nás.

Ve skutečnosti ano. Stali jste se předmětem trojsměrné bitvy nabídek mezi Geffen, Columbia a Reprise.
Měli jsme docela hodně stoupenců. Ale nikdo nevěděl, co to znamenalo, protože to bylo všechno o těch supermalých fanzinech, děcka si nás zamlouvaly do místních starých hal. Ten chlápek z Geffen se na mě podíval a říká: „Vyprodali jste City Gardens [v Trentonu, New Jersey]?“ Vyprodali jsme taky Shiwky A Go Go [v Los Angeles]. Dokonce i lidi ve Warner Bros. Reagovali stylem „No do prdele!“

To byl kritický obrat pro vaši budoucnost. Jaké byly meetingy kapely? A jak jste se nakonec rozhodli pro Roba Cavalla a Reprise?
Asi jsme byli zhulení. Musím to říct. Pořád jsme byli sjetí. Byl to takový zamlžený proces eliminace.
Ale mělli jsme jasnou představu o tom, co jsme chtěli dělat: „Hraju na svoji kytaru ‚Blue‘ [jeho první skutečný nástroj, Stratocaster, kterou dostal jako vánoční dárek ve svých 11 letech]. Mike bude mít ten nejlepší zvuk bassy. Chci použít jeden zesilovač. To je všechno, co potřebujeme.“ Takhle jsme ukončili práci na nahrávce.

Nahrávali jste doma, v Berkeley, ale tohle ve velkém studiu Fantasy. To byl velký skok v technologii a výbavě oproti vašim prvním nahrávkám. Měli jste pocit, že tam patříte?
Mělo to atmosféru posraných 70. let, mahagon a divné mrtvé dřevo všude okolo. Mohli jsme jít do sklepa a tam vidět všechny kazety Creedence Clearwater Revival.
Ale připadalo mi, že tam patříme. Nahrávání našeho prvního alba [39/Smooth z roku 1990) nás stálo $700. Kerplunk! Byl za $1200. „Pojďme to nahrát jak nejrychleji to půjde – protože nemáme na výběr.“ [Směje se] Tentokrát jsem se naučil, jak nastavit správný zvuk, jak dostat z kytary ty nejlepší tóny. Na vokály jsem měl trochu víc času. Tu zkušenost jsem si zamiloval.

Když jste vešli dovnitř, měli jste vše napsané a připravené?
Bydleli jsme v Ashby and Telegraph Avenue v Berkeley. Měli jsme tam pokoj, o který jsme se dělili ještě s jednou kapelou, East Bay Weed Company, a taky tam byli lidi v poschodí. Celý ten barák byl společným bydlením. A zkoušeli jsme tam každý den.
Když jsme dorazili domů po turné s Kerplunk!, měl jsem čtyři songy. Byl to hrubý náčrt, dělal jsem s tím dema, hrál jsem to sám. Přišel jsem s „She,“ „Sassafras Roots,“ „Pulilng Teeth“ a „F.O.D.“ Tohle mi pomohlo vytvořit nástin zvuku. Nahrál jsem písničku a když jsem pro to neměl můstek, prostě jsem přešel k dalšímu verši. Pak jsem ty songy ukázal Mikovi a Trému.

Co byl první song, který jste hráli první den ve studiu?
Pravděpodobně to byl [první song] „Burnout.“ To byly nervy. Připadali jsme si jako malé děti v cukrárně. Ale Mike a Tré byli našlapaní. Tohle album bylo jedno z těch nejostřejších, které  jsme kdy nahráli. Byli jsme připravení. Nechtěli jsme být jednou z těch kapel, které se zasekly ve studiu. Slyšeli jsme o labelech, které říkaly kapelám: „Tohle je to, co je špatně. Udělejte to znovu.“ – hororové příběhy o tom, jak utratit všechny peníze. Náš přístup byl spíš: „Serem na to. Nahrajeme to a hotovo.“

Co jsi se o sobě naučil jako o songwriterovi, když jsi psal a nahrával písně na „Dookie“? Na indie LP je zásadní naházet písničky. Ale „Longview“ a „Basket Case,“ When I Come Around“ a „She“ byly v rádiu, hrané na největších show, které jste kdy hráli. Co se stalo, že už Green Day nebyli jenom o rychlosti; bylo to o trvalém dopadu.
Pro mě bylo důležité mít názor – a být individuální. V té době bylo v rocku spousta kňourání. Jsme extroverti od přírody. Takže tohle se odrazilo v našich písních. Věděli jsme, že se dostáváme mezi kapely hrající v arénách, mezi ty kapely, které jsme neměli rádi [směje se]. Pro nás bylo důležité zůstat sví, bez ohledu na to, že by s tím mohl mít někdo problém. Jebat – život je pěkně hloupý.

Ale v textu „Basket Case“ není nic hloupého [o Armstrongových záchvatech paniky], „When I Come Around“ [o vztahu s jeho budoucí ženou Adrienne], nebo „F.O.D.“ [alias „Fuck Off and Die“]. Ty naznačují, že chlápek z těch písní nebyl tak šťastný, jako ten, který dělal tuhle nahrávku.
Myslím že je, začíná to prvními řádky: „I declare I don’t care no more (Prohlašuju, že už se víc nezajímám)“ [v „Burout“]. Byl jsem dost sjetý. Měl jsem takový ten sklíčený pocit. Kdy hledáte někoho, kdo by potvrdil vaši šílenost. „F.O.D.“ bylo jenom o tom, vidět konkrétní osobu jak na ní kydám tyhlety sračky. Teď se tomu směju. Ale byly to skutečné pocity. Všechno mi připadalo tak šílené. Když jsme byli u nezávislého labelu, bylo to v pohodě. Teď, ve spoustě ohledech, jsem se citil, jako bych si vypálil domov.
„Basket Case“ se stalo národní hymnou loserů [směje se]. Ale tvrdit, že je to o záchvatech paniky je omezující. Je to o tom, procházet naprostým zmatkem. Myslím, že písně jako „American Idiot“ – jako pocitově – OK, na světě je spousta chaosu, lidi se vraždí. Tady to ale není ve smyslu celosvětovém. Cítíte se jako oběť toho všeho. „Basket Case“ to vyjadřuje stejně.

Proč jsi ve třetím verši přehodil pohlaví? Ta kurva je „on.“
Chtěl jsem vyzvat sám sebe a posluchačem mohl být kdokoliv. Je to taky o pohledu na svět a říkat: „Není to tak černobílé jak si myslíte. Tohle není prostitutka tvého dědy – nebo možná jo.“ Tahle nahrávka se hodně dotýká bisexuality.

To platí zejména v „Coming Clean.“ Začíná to řádkem: „Seventeen and strung out on confusion (Sedmnáct a vyšinutý z toho zmatku).“ Bylo ti 17, když jsi to napsal?
Ne. Mohlo by tam být jakékoliv číslo. Byl to song o výslechu sebe sama. Jsou tam i ty další pocity, které můžete mít ohledně stejného pohlaví, opačného pohlaví, a to zejména v Berkeley a San Franciscu. Lidi se chovají podle toho jak se cítí: homosexuál, bisexuál, transgender, kdokoliv. A to způsobuje něco ve společnosti, co je pro ni činí přijatelnější. Teď je uznávané homosexuální manželství.

Došel jsi k nějakým závěrům o své sexualitě právě díky téhle písni? Nebo jsi se jen točil v otázkách?
Myslím si, že to je proces objevování. Byl jsem ochotný zkusit všechno [směje se]. Ale rok na to jsem se oženil s Adrienne.

A váš první syn se narodil v roce 1995.
To bylo praštěné. Dookie vyšlo v únoru [1994]. Oženil jsem se v červenci. V té době jsem byl hodně impulzivní. Myslím, že impulzivní chování mírnilo zmatek v mém životě.

Bylo pojmenování vašeho prvního velkého alba po exkrementech chybou? Budu upřímný: Zezačátku mi to nevonělo, probírat se těmi nedospělými texty.
Myslím si, že s tím mělo problém hodně lidí, i když je to rozehřálo. Je jasné, že při vymýšlení jsme byli pod vlivem. Tak to fakt bylo. Kouřili jsme hodně trávy. „Hej chlape, nebylo by dobré, kdyby…“
Ale já jsem přemýšlel o Sonic Youth record, Goo. Když jsme dali ten titul Richie Bucherovi [umělec co dělal cover] odpověděl: „OK.“ Dostali jsme to zpátky a tam byli psi shazující bomby hoven po celém Berkeley. [Směje se] Nevím člověče. Byla to jedna z těch impulzivních chvílí. A my si řekli: „Mrdat na to.“

Ve skutečnosti ta kresba je fakt dobrá a vtipná, nacpaná vtipy.
Jo, můžeš na tom vidět Angus Young [od AC/DC], ženu z obalu prvního alba Black Sabbath.

Líbí se mi ten pes co vylívá kýbel sraček ze střechy na ženu, která křičí: „Ježiš! Moje latté!“ – určitě jste tím mířili na Berkeley zaplavené mladými kravaťáky.
Z našeho rodného města je tam toho spousta. Byl tam chlápek, který vždycky chodil běhat – je tam. Taky v 924 Gilman Street [Berkeleyský punkový klub, kde Green Day odehráli spoustu ze svých prvních show] býval fotograf. Taky tam je.

Takže to naznačuje, že všechen ten odpor, kterého jste se od hardcore-punkové komunity dočkali, kvůli podpisu smlouvy s velkou nahrávací společnosti, vaším prvním velkým labelem, nebyl tak daleko od vašich kořenů v undergroundu a ideálů.
Cokoliv o nás někdo řekl – nechci jít proti nim, Maximum RockNRoll anebo kdokoli. Během 20 let se toho stane hodně. Taky se museli změnit. Musí být zodpovědní za ty sračky, co dělají.
Všechno co můžu udělat je, být zodpovědný za ty sračky, co jsem udělal já, ať se děje co se děje. Jejich názory… většina lidí tak stejně neuvažuje. Nemůžu držet něčí 15 leté já proti nim navěky.

NME – Souboj rockových bohů (2012)

Scany mám od Lufi, která je má z greendayinc.com

Pozn.- jedna věta je tam ojebaná, bohužel jsem nevěděla jak přeložit beat ‚em up‘, bash ‚em down do věty, aby to dávalo smysl, kdybyste někdo věděli, nebudu se zlobit když mi to napíšete

SOUBOJ ROCKOVÝCH BOHŮ
Foo Fighters zabili Leeds / Green Day šokovali Reading

25 MOMENTŮ KTERÉ BYLY ROCK!
Reading 2012 / Leeds 2012

1) NE TAK TAJNÝ SET GREEN DAY
Jedno rozhodnutí na poslední chvíli, 60 minut a pak 13 písní – utajované vystoupení Green Day bylo kraťoučké, ale úžasné vysílání

READING, HLAVNÍ STAGE, SOBOTA 10:50
Povlečení (bedding). Svatba (wedding). Smotek (threading). Ach, děláme si srandu. Trvalo to zhruba 0,0001 sekund než většina Anglie zjistila, o čem se Billie Joe Armstrong zmínil minulé úterý (21. srpna) když tweetnul tento nesmrtelný řádek: „Co se rýmuje se shreeding??!!“
Green Day přistáli na Britské půdě jen několik hodin před tím, ale tweet se objevil během několika minut. Bylo to, jako kdyby jim to tam celé patřilo – čímž myslíme Londýn, Reading Festival. Přijeli přímo z Japonska, kde odehráli menší show, která byla podle slov bubeníka Tré Coola „absoluně legendární.“ Stejně jako nedávná show v LA s kapacitou koncertu 700 osob, kde představili materiál z jejich nadcházející trilogie ‚Uno!‘ ‚Dos!‘ a ‚Tré‘.
Co mají dále na programu? Podobně narychlo oznámená show v Londýnské O2 Shepherd Bush Empire s kapacitou 2000 osob, přičemž se jedná o nejmenší koncert Green Day v našem hlavním městě za více než deset let.

Je to trochu překvapení, když NME mluví s kapelou v luxusním Soho Hotelu jen pár hodin před oznámenou show, nacházíme je ve veselé náladě.
„Celý den jsem chodil okolo Hyde Parku,“ řekl nám Tré před tím, než přišel s detailní úvahou o tom jak vlastně vypadá „Olympijská stezka.“ V podstatě: „Šel jsem posrané čtyři hodiny okolo celého města! Teď jsem se vrátil, doslova! Takže se jedná o správné načasování, ne?“
Neplete se. Dvě minuty na to rychle vcházejí Mike Dirnt a Billie Joe. Hned ze startu si dělají legraci z toho, že přijde řeč na Reading. Trochu opomínají, že jim vystoupení začíná za něco málo víc než 24 hodin, řekli, že koncert byl skoro zrušen kvůli obavám, že, ehm, možná se věci trochu zvrtnou, když budete chtít nacpat 180 000 lidí do stanu o velikosti místního Tesco Express, protože všichni budou chtít vidět jednu z největších kapel světa, která se přišla trochu vybít.
Ale o tom víc později. Dneska jdeme po základních informacích o nových albech Green Day. Jak přesně může kapela, která posledních šest let strávila v mainstreamovém povědomí najít prosperující život? „Těch několik posledních měsíců byla pravděpodobně ta nejzábavnější doba, co jsme kdy měli,“ odpovídá Billie Joe. Ve zpětném pohledu zpěvák říká, že si myslí, že kapela byla „hotova“ v době, kdy to loni zabalili s muzikálem American Idiot. „Konec téhle éry,“ přemítá a předstírá vyčerpání. „Po tom jsme věděli, že musíme znovu začít s nářezem, jako by to bylo poprvé co jsme v kapele. Tak jsme to udělali – jen my tři a Jason [White, dlouholetý pomocný kytarista] s malými sety.“
Naštěstí do sebe věci hned zapadly. Billie Joe: „Najednou jsme se z toho, že to zase děláme tímhle způsobem, cítili tak dobře. Bylo to přirozené – a skončilo to podivně zábavně.“
Jeho poslední tvrzení je ve velkém stylu znázorněno díky show v Shepherds Bush. Kromě vzrušení, které se line po celém davu, když kapela vytáhne děcka na stage aby hráli spolu s nimi (nemluvě o jejich drsném divadle, které dnes večer zahrnuje přehrání téma Bennyho Hilla a vystřeluje na nás velké role toaleťáku) je tady taky pocitvá přirozenost nových písní, které nejvíce vypovídají o tom, kde jsou Green Day právě teď. Krutá, rytmem obalená estetika ‚Powerage‘ éry AC/DC a riffy Kinks v začátcích jsou až pokrevně spojeny s jejich novým materiálem, například ’99 Revolutions‘ nebo ‚Oh Love‘ zní euforicky a chlípně. Je to skoro jako by se narodili z DNA přední Americké pop-punkové kapely, snažící se kruci vzpomenout si, co se stalo, že byli v roce 1994 odškrtnuti. Netřeba říkat, že koncert je přesvědčivý.

Střihněme to k Reading Festivalu, o 12 hodin později, a věci už rozhodně nejsou rak růžové. Pátek brzo ráno, NME dostává zprávu, že organizátoři a manažeři kapely stahují sobotní překvapení v podobě koncertu kvůli obavám návalu davu kvůli Billieho tweetu. Započal maraton to-ing, fro-ing (neznám tento výraz) a dvojitou kontrolu sekuriťáků, aby kapela dostala zelenou a nakonec se objevili na NME/Radio 1 Stage v sobtu v 10:50. „Tohle je to nejlépší nejhorší udržení tajemství v Anglii!“ Křičel Billie Joe směrem k davu utíkajícího do stanu. Tady, v tuto nekřesťanskou hodinu na tomto zatuchlém, zpoceném plátně je kapela ještě zvláštnější, než v Shepherds Bush. Jsou jako trio všech amerických dvorních šašků bohatě rozdávající koledy těm šťastlivcům vpředu. Mezitím je tam vzadu tolik lidí, kteří chtěli akci vidět, ale byli nuceni záběry z koncertu sledovat na velkých obrazovkách umístěných po celém prostoru, které tam rozestavěli organizároři. To znamenalo, že to byla možná jediná chvíle za celý víkend, kdy si všichni v těchto prostorách připadali jako jeden – pod vlivem jediného tří akordového rytmu.

Foto: Green Day vítají masy ve stanu

Poté kapela vyběhla s NME ze zákulisí, sedli na oběd a popovídali si o tom, jak byla tahle show šílená. „Takže jste se nemohli dostat do vlastního stanu jo?!“ posmívá se Tré, když mu jeden z nás řekl, že předem vyžádaná ochranka držela dav v bezpečných vzdálenostech. „No, bylo to docela štěstí – předcházelo tomu 24 hodil otázek ‚budem hrát, nebudem hrát??!“ dodává Billie Joe. „Vpodstatě se báli chaosu – mimo stan bylo příliš mnoho lidí. Ale pracovali jsme na tom. Chci říct, že je vždycky sranda když děláte něco, co se u vás nepředpokládá, že jo?“ Přesně tak. Předpokládáme, že touhle dobou v příštím roce se Green Day můžou objevit jako headlineři na hlavním stage na Reading and Leeds. Před tím, než nám je Billie Joe schnopný odpovědět se kapela jen nervózně směje. „Jé, tak to ještě nevím. Ale něco vám řeknu – Co když budem hrát znovu ve stanu? Přestože to chci příště udělat ještě menší!“ Slyšeli jste to? Takhle zní zvuk legendárních Green Day a fámy se opět začínají šířit… Barry Nicolson.

Foto: „To bude sleva na slaninové sendviče.“
„Zápach prchajících lidí“
„Veselé narozeniny mně!!!“
Billie Joe: „Ehm, jak že šlo ‚Basket Case‘ znova?“
„02 Shepherds Bush Empire přichystané na trio minulý čtvrtek“
„Billie je skoro tak Cool jako Tré.“

OTÁZKY A ODPOVĚDI
Billie Joe Armstrong, Mike Dirnt a Tré Cool

NME: Hráli jste jenom na Reading, co udělal Leeds špatně?
Billie Joe: „Jde o načasování – hned po Readingu hrajeme v Paříži, takže nemůžeme na Leeds. Taky jsme právě přiletěli z Japonska, takže když se to tak vezme, oblítli jsme svět za tři dny. Jsme z té rychlosti zkroucení.

NME: Tady jste staří mazáci, ještě vás to vzrušuje?
Mike: „Absolutně. Jednou bych sem rád přišel jako divák.“
Billie Joe: „Když jsme tady hráli poprvé, byli jsme nacpaní mezi Hole a Smashing Pumpkins.“
Tré: „Neměli jsme naše vybavení, bylo to jako by se objevilo dvě minuty před našim nástupem?“
Billie Joe: „Jo! Tehdy jsme měli dobrou organizaci. Pamatuju si že to stálo za prd. Nehráli jsme rok a půl nebo tak nějak a někdo zjevně řekl: ‚Seru na to, vystrčíme je před tisíce lidí.'“

NME: Posledně jste dopadli líp?
Billie Joe: „Myslím že naposledy jsme tady byli v roce 2004. Hráli jsme hned po 50 Centovi…“
Mike: „…který byl zabalený jako 10 000 lahví.“
Billie Joe: „Jo, to bylo zajímavý. I když osobně jsme s ním zažili fajn chvíle. Pamatuju si jak jsme sledovali záběry Nirvany na MTV a myslel jsem si: ‚Bože, tohle chci dělat.'“

Setlist:

Welcome To Paradise
Murder City
Stay The Night
Burnout
Hitchin‘ A Ride
Letterbomb
Brain Stew
St. Jimmy
Longview
Basket Case
American Idiot
Minority
She

JAKÉ TO BYLO PRO VÁS?

Verdikty fanoušků na vystoupení Green Day

Adam, 17, Brighton
„Billie na mě prostě ukázal a pak mě nějaký chlápek vytáhl na stage! Nemohl jsem tomu uvěřit. Několik let jsem hledal o téhle show úplné podrobnosti. A pak když jsem se tam dostal, byl to ten nejlepší moment v mém životě.“

Mark, 17, Essex
„Byli jsme první z mnoha lidí, kdo dnes ráno prošel bránou na Reading! Byl jsem na Green Day ve čtvrtek v Londýně a od kluků jsem zistil, že tady budou hrát.“

Matt, 17, Milton Keynes
„Byl jsem u ‚zdi smrti‘ když mi nějaký sráč vrazil jednu do hlavy! Ráno jsme byli ve stanu když jsme je slyšeli začít, takže jsme valili abychom se na ně podívali.“

Ellie, 18, Windsor
„Musela jsem odejít z davu, protože se na mě někdo postavil, ale člověče, byla to neuvěřtelná show. Bylo to nejlepší ráno, co jsem kdy zažila, ale teď jsem totálně mrtvá.“

Rolling Stone: Billie Joe Armstronng: Cesta z pekla (2013)

Pozn. -porkpie klobouk, spotify, root beer – šumivý nápoj ochucený výtažky různých kořenů

BILLIE JOE ARMSTRONG: CESTA Z PEKLA

„Myslel jsem si, že jsou všichni součástí vtipu, ale to já byl ta fraška.“ BILLIE JOE ARMSTRONG
Rolling Stone interview: David Fricke, foto: Danny Clinch

„Tohle je rozhodně jediné interview, které o tom hodlám udělat,“ říká Billie Joe Armstrong při dopadu na gauč ve studiu Green Day v Jingletown v Oaklandu. „Nikdy jsem nechtěl být ten typ člověka, který mluví o závilostech. Poslední věc, kterou chci je něčí soucit. Nechci lítostný věčírek.“
Amrstrong, zpěvák-kytarista a hlavní songwriter Green Day začíná druhý den intenzivního, upřímného povídání o posledních šesti měsících svého života: jeho násilném zhroucení během setu Green Day na I Heart Radio Festivale v Las Vegas loni v září; cestě na léčení z alkoholismu a závislosti na lécích na předpis; zrušeném turné a katastrofálních dopadech na prodeje tří nových alb Green Day Uno!, Dos! a Tré!; a drsném otestování celoživotního přátelství s basákem Mikem Dirntem a bubeníkem Tré Coolem.
„Vůbec jsem se k tomu nevracel,“ přiznává Armstrong zatímco uždibuje kousky z muffinu co má na oběd. Během rozhovoru dělá často přemýšlivé pauzy, jako by stále svou cestu z problémů cítil. V jeho hlase taky zdravá netrpělivos, když poukazuje na svou tvrdou zkoušku, dopad na svou rodinu – ženu Adrienne a jejich dospívající syny Josepha a Jakoba a jejich bezprostřední budoucnost. Green Day se vrací na cesty v březnu, budou hrát v arénách po Severní Americe, v Evropských stadionech a festivalech uprostřed léta.
„Po našem prvním rozhovoru mi to připadalo jako ‚Až moc jsme mluvili o závislostech,“ říká Armstrong. „Jsem kurva víc než tady tohle, lepší než tohleta blbost. Je to událost. Stalo se to. Zbytek už je historie. Mám tolik důležitých věcí na práci. Mám rodinu, o kterou se mám starat. Mám kapelu. Jsem člověk se šílenými nápady. Vždycky budu. A tohleto zastíní cokoliv z mých problémů se závilostmi.“
Sportovní porkpie klobouk, uplé černé džíny mírně natržené na koleni a jako uhel černé oční linky, Armstrong, kterému bylo 17. února 41 pořád vypadá a vrtí se na svém místě jako punk rockové děcko, rozzuřený, výřečný darebák stojící za největšími alby Green Day: jejich průlomové Dookie z 1994 a operní granát z roku 2004, American Idiot. Ale Armstrong, který se objevil 21. září v Las Vegas na I Heart Radio koncertu – části mezinárodního turné a promo útoku pro nové alba Green Day – nebyl vpořádku: díky kombinaci prášků proti úzkosti a nespavosti, znásobené dlouhou historií tvrdého popíjení.
Backstage před setem Green Day: „Vzal jsem si ho stranou,“ vzpomíná Dirnt, „a řekl mu: ‚Brácho, musíš trochu kurva utáhnout kravatu.‘ A v minutě jsme šli na stage, pomyslel jsem si: ‚Tohle nebude dobrý.‘ Jsme známí jako dost semknutá kapela. Nemohl hrát na kytaru.“ Místo toho Armstrong svůj nástroj rozbil, poté co vypustil vulgární invektiva proti akci (pořádané Clear Channel) kvůli krátké době na set. 21. září Armstrong nastoupil na měsíční ambulantní rehabilitační program.
„Hodně z těchto věcí se datuje k (2009) 21st Century Breakdown,“ přiznává Armstrong. „Na tomhle turné bylo několik zhroucení, které byly fakt velké.“ Na show v Peru v roce 2010, během anti-technologické tirády Armstrong křičel: „Nemůžu se dočkat, až Steve Jobs na tu zasranou rakovinu umře.“ Steve Jobs umřel rok na to. „To byla opravdu stupidní věc,“ říká Armstrong a hrbí se. „A spousta těhle sraček pokračovala.“
Během svého léčení měl Armstrong jen, jak sám nazývá „částečný kontakt“ s Dirntem a Coolem. „Napsal jsem mu a Adrienne pár dopisů, kde jsem vysvětloval jak jsem se cítil, čeho jsem se obával a že jsem na něj hrdý,“ říká Dirnt, 40. Někdy později jak Armstrong pokračuje v rozhovoru, se zmíní, že dva přátelé, kteří spolu dělají hudbu od doby, co jim bylo dvanáct let, na sebe nečekaně narazili nad kávou v Oaklandu. „Billie se mi z hloubi srdce omlouval,“ říká Dirnt – „Bylo to jako když se dva staří přátelé potkají v parku na lavičce. Doufám, že až budu starý a budu v parku na lavičce krmit zasrané ptáky, bude to on, s kým povedu rozhovory.“
Armstrong popisuje denní režim zotavování jako „meditace skrze modlitbu,“ zkombinovanou se schůzkami a zdravým myšlením o limitech. „Chystáme se na tohle turné a chceme si být jistí, že uděláme vše co je v našich silách, aby se všichni cítili zdraví, v bezpečí a šťastní,“ říká. „Uvidíme, co bude pak.“ Začal psát novou hudbu a zmiňuje dva milníky v roce 2014: 10. a 20. výročí, respektive American Idiot a Dookie. „O tomhle se má přemýšlet,“ poznamenává se smíchem.
Na konci našeho druhého sezení se Armstronga ptám, jestli nedluží ještě jednu omluvu: faouškům Green Day, kteří viděli, nebo slyšeli o jeho vyšilování v Las Vegas. „Srazil jsem je,“ odpovídá stroze. „Ta věc ve Vegas – někteří lidé to milují, jiní nenávidí. Vím, že už to nikdy nezažiju. Je to jedna moje stránka, kterou nechci, aby moji fanoušci ještě někdy viděli.“
„Chci dělat dobré show,“ prohlašuje. „Chci být spolehlivý. A plánujem být spolehliví.“

* * *

Když jsme se loni v červnu potkali při mixování nových alb, připadal jsi mi normální – nadšený a energický. Jak jsi se skutečně cítil?
Popravdě jsem byl pěkně šťastný. Bylo to jedno z nejlepších období, které jsme během nahrávání měli. Byl to velký, zábavný projekt se spoustou kamarádství. Hnedka po tom, co jsme domixovali nahrávky jsem zjistil, že moje teta zemřela. Musel jsem se vrátit domů. Pomohl jsem svému bratranci/sestřenici zaplatit za pohřeb. Moje teta – mamčiná sestra – byla v naší rodině velmi impozantní. Dost mě to zasáhlo.
Pak mě to začalo dostávat. Byli jsme pod tlakem každý den. Přemýšleli jsme nad dalším turné po tomhle a pak o dalším turné po tamtom. Chtěli toho po mě víc než jsem zvládal, byl jsem vyčerpaný. Myslel jsem si „Pane bože, cítím se takhle a to ještě nevyšla ani [první] nahrávka.“

Jaké léky jsi užíval?
Nechci to říkat. Byly na předpis – na úzkost a spánek. Začal jsem je tak kombinovat, že jsem se dostal do bodu, kdy jsem nevěděl, co jsem bral přes den a co přes noc. Byla to prostě rutina. Můj batoh zněl jako obrovksé dětské chrastítko [díky všem těm lahvičkám uvnitř].

Jak moc jsi pil? Co je tvoje představa o tvrdém pití?
Někteří lidé můžou jít ven, dát si pár drinků a buď tam zůstanou, nebo odejdou. Já jsem nemohl předpovědět, kde ke konci noci skončím. Probudil jsem se na gauči v cizím baráku. Nemohl jsem si vzpomenout [jak]. Měl jsem totální okno.
Snažil jsem se vystřízlivět od roku 1997, přímo v dobách Nimroda. Ale nechtěl jsem být v žádném programu. Někdy, když jsi opilý, si myslíš, že zvládneš celý svět sám. To byla poslední kapka. Už jsem neměl jinou možnost.

Pití byla jednou z velké části originální image Green Day – tři chlápci dělající skvělé punk rockové nahrávky nad několik flaškami a krabičkami.
Nebo kouření. Byli jsme celkem huliči, z toho důvodu [jméno] Green Day. Vždycky jsme byli alpy. Naše oblíbené kapely byli pijáci. Vyrůstal jsem v okolí [neziskového, bezalkoholového klubu v Berkeley] Gilman Street, pili jsme schovaní ve křoví, než nám bylo dost na to, abychom se dostali do barů.
Hrál jsem na stage pod vlivem, a to dost. Kdekoliv jsem si dal dvě až šest piv a pár panáků před tím, než jsem šel na stage, pak jsem zahrál koncert a pil celý zbytek večera v autobuse. Usnul, vzbudil jsem se další den, bylo mi blbě, pak nastal čas zvukové zkoušky… Takhle to bylo pořád dokola a dokola. V tomhle směru jsem byl fungující alkoholik.

Byly na cestě do Las Vegas nějaké varovné signály?
Je to vtipné, protože v Anglii jsme měli takový incident. Hráli jsme několik show v Evropě. Tehdy jsem bral hodně léků, asi nejvíc v té době, cpal jsem do sebe to svinstvo, protože jsem nemohl spát. Jeli jsme do Japonska, jeli jsme do Anglie, kličkovali jsme všude.
Jednou v noci jsem zavolal svýmu kámošovi, který byl v hotelovém pokoji vedle. Řekl jsem „Přijď sem, dáme si kafe.“ Bylo 7 ráno a říkal jsem si „Vzal jsem si všechny tyhle věcičky a nemůžu spát.“ Byl to normální rozhovor, tak jako mluvíme teď. Pak jsem seděl ve svém pokoji a dostal jsem zprávu od svojeho manažera: „Pojď dolů, musíme si promluvit o Reading Festivalu.“
Sešel jsem dolů, on tam seděl a povídá: „Nasedneme na letadlo. Zrušíme zbytek tohodle turné a ty se dáš léčit.“ Moje reakce byla „Cože? O čem to kurvafix mluvíš? Tohle neudělám.“
Potom jsme o toml mluvili později. Dostali jsme se k divadelnímu koncertu v Londýně. Řekl jsem „Nechci tyhle koncerty zrušit. To se prostě nemůže stát. Řeknu ti co s tím. Hned jakmile se dostaneme domů, když budeme mít z krku tyhlety věci s tiskem a tak, po I Heart Radio, ten další týden půjdu na rehabku. Ale já teď nemůžu zrušit žádnou z těch posraných show.“
Ukázalo se, že jsem se tam dostal týden před plánovaným termínem.

Týden před incidentem v Las Vegas jsem viděl Green Day v Irving Plaza v New Yorku. Byl to skvělý koncert – 40 písní během skoro tří hodin. Taky jsi vypadal, že jsi tančil
na hranici kontroly. Dost jsi pil a pamatuju si, že jsem si myslel „Hodně jednoduše se v tom může utopit.“

To byla New Yorská nervozita. Hodil jsem do sebe čtyři nebo pět piv, než jsme začali hrát a asi čtyři nebo pět piv během toho co jsme hráli. Pak jsem se propil ještě skrz svoji tlesnou váhou. Skončil jsem s kocovinou ležící v parčíku u West Side Highways.
Existuje spousta koncertů, kde jsem balancoval na tenkém hranici mezi kontrolou a tím, kde už kontrola není. Mám rád ten pocit, jako kdybys chodil ve vzduchu. Je to jako lítat – a je to nebezpečné. Ale ta show byla taky 30. výročím smrti mého otce. (Andrew Armstrong zemřel v roce 1982, když bylo Billiemu Joe 10 let.) Bylo to pro mě těžké. Tenhle set jsme zakončili s „Wake Me Up When September Ends“ [o jeho otci]. Byla to pěkně těžká noc.

Ačkoliv v Las Vegas jsi kontrolu úplně ztratil.
Jakmile jsme přistáli v Las Vegas, mělj sem špatnou náladu. Abych byl upřímný, hodně z toho bylo kvůli vytváření setlistu. Měl jsem o tom přemýšlet jako o TV show, ne jako o koncertu. A tak jsem přemýšlel „Jak bych mohl přinést tu mentalitu, toho ducha z Irving Plaza, když máme hrát po Usherovi?“ A nemohl jsem. Řekl jsem Adrienne „Co si myslíš o tomhle setlistu?“ Pak jsem napsal smsku Mikovi „Co si o tomhle myslíš?“ Vím, že jsem se cítil jako „Co tady do prdele dělám?“
Pořádně jsem se nasral. Přišel jsem tam zrovna když [kytarista] Jason White obědval a dával si sklenku vína. Snažil jsem se nepít. Ale už jsem v sobě měl spoustu prášků. Takže jsem řek „Myslím, že si dám trochu vína.“ A v určitém okamžiku během téhle doby jsem se prostě [luskne prstama] ztratil. Omdlel jsem.
Vzpomínám si na útržky – jak jsem se dostal na místo konání, byl v zákulisí, snažil jsem se vystřízlivět. Vzpomínám si na odpočítávající 15-ti minutové znamení – cvak, cvak, cvak. Pak jsem šel ven a byl jak praštěný pytlem po hlavě celou noc. Další ráno jsem se zeptal [svojí ženy] Adrienne: „Jak zlé to bylo?“ a ona řekla „Je to špatné.“ Zavolal jsem manažerovi a ten řekl: „Okamžitě nasedni do letadla, vrať se do Oaklandu a jdi se léčit.“ Já jsem na to řek jen „Dobře.“

„PROBUDIL JSEM SE V CIZÍM BARÁKU NA GAUČI,“ říká Armstrong. „NEMOHL JSEM SI VZPOMENOUT JAK. MÁM ÚPLNÉ OKNO.“

Jak dlouho si myslíš, že jste měli hrát?
Slyšel jsem, že 15 minut. Adrienne měla pocit, že to mělo být půl hodiny. Obvykle hrajeme dvě a půl, tři hodiny. Za 15 minut se sotva sotva zpotím. Měl jsem prostě zahrát několik písniček a skončit to.
Moje sestra Anna to sledovala [na internetu]. Zavolala mojí další sestře a mamce, která tam byla. Ptala se „Co se děje?“ A máma řekla „Je ožralý!“ [rozpačitě se směje]

Pamatuješ si něco z toho, co jsi udělal, nebo řekl na stage?
Ne. Lidi mi to trochu připomněli. Taky jsem viděl fotky. A byl jsem z toho dost znechucený. Co jsem řekl, nebo udělal – to není to, co mi ve skutečnosti vadí. Je to fakt, že jsem to nebyl já. Já nejsem tamta osoba. Nechci být takový.
Jsem pijan co má okna. To se prostě děje. Někdy o lidi mluví o věcech co se staly a já přikyvuju „Jo, jo,“ ale je to jako amnestie.

Zvážil jsi možnost podívat se na záznam jako součást svojí rehabilitace?
Ne. Nechci to. To byl můj poslední drink. Což je dobré – je to nahrané. Kdykoliv, kdy budu mít chuť se opít, můžu na to pomyslet.

Sláva má být o výsadě říct „ne.“ Proč jste show neodmítli, když vám byla nabídnuta?
Kdybych byl rozumější, udělal bych to. Šílenství přichází před alkoholem. Když se podíváte na věci napsané na papíře, tak to prostě vypadá jako „Ou, je tady 20 věcí, které máme v plánu.“ Ale pak skončíš na nějakém místě, kde se cítíš fakt trapně.
Kdybych na té show hrál střílivý – možná bych si to užil. Ale je taky možné, že ne. Pro tenhle druh hudby je důležitá reprezentace. Tam někde venku jsou děcka, které potřebujou tuhle hudbu a lekci historie, se kterou doufáme že přicházíme. Pokud si ty děti vezmou nahrávku Green Day, je tady dost velká šance, že si vezme i nahrávku Ramones. Je dobré být podivíni v éteru popové hudby.
Hráli jsme věci, o kterých jsme si pak řekli „No fuj, proč jsme to udělali?“ Ale taky je to součást našich ambicí. Udělat Broadwayský muzikál – nikdy mě nenapadlo, že to udělám. Možná jsem si myslel, že I Heart Radio… Popravdě já ani nevím, co to je. Byla to pop-rádiová show, která se hrozně zvrtla.

Důsledky – včetně několika měsíců zrušených a odložených koncertů – utržily také prodeje vašich tří nahrávek. Nebyla tady žádná kapela, která by je podpořila.
Bylo to dost divné. Procházel jsem odstoupení od smlouvy a vydání Uno! nebyla zrovna věc, kterou jsem měl v tu chvíli na mysli. Ale nemyslím si, že kterékoliv z těchot alb je nějaké selhání. Nejdůležitější je pro mě moje rock and rollová duše. To je přede vším ostatním, co prodává, nebo prodej naopak ukončuje. Poslouchám „99 Revolutions“ [na Tré!] a myslím si, že je to jedna z nejlepších věcí, kterou jsem kdy napsal.
Pamatuju si, jak všichni říkali, že Give ‚Em Enough Rope byla „vyprodávající“ nahrávka Clash. Tím chci říct, dejte mi pokoj! Jsou tam trendy a všechno. Prošli jsme tím. Po Dookie, když jsme vydali Insomniac [1995] si všichni mysleli, že jsme u konce. Život je takový [rukou udělá gesto naznačující velikou vlnu]. Ale miluju makání na albech. A budu to dělat dál.
Kupujou si tvoji synové hudbu? Nebo ji jenom stahují a Spotifují?
Dělají to přes iTunes. Ale mám svkělej zážitek se svým mladším synem. Donesl jsem nový gramofon. Odpojil jsem ten starý a řekl jsem „Hej, Jakobe, chceš přehrávač?“ a on na to „Jasně!“ Miluje Strokes, takže jsem sebral nahrávku Strokes a šli jsme do jeho pokoje. Položil desku nahoru, popadl jehlu a zeptal se „Kde mám začít? To jsou ty tenké čáry mezi tím?“ [směje se] Přiložil jehlu a píseň začala hrát… [usmívá se] to bylo cool. To mi udělalo můj rok.

Popiš svůj první týden léčby doma.
Měl jsem absťák. Bylo to příšerné, ležel jsem na podlaze v koupelně a cítil jsem se… [pauza]… neuvědomil jsem si, jak moc mě ty věci ovlivňovaly. A že to není věc, která se ve vašem systému objeví okamžitě. Odráží se to podle toho, jak dlouho jste to brali. Zbavit se toho dalo práci.
Prošel jsem si nehoráznýma sračkama. I druhý týden. Říkal jsem si „Já sem neptařím. Nejsem o tom přesvědčený,“ hrozná část toho všeho je, že jsem chtěl dostat všechny narkotika ze svého systému, takže jsem mohl začít pít. Ale celé to bylo šílené. Hledáš si výmluvy. Hledáš logické vysvětlení. Můžeš si hodit hovno do schránky. To ale neznamná, že je to správné.

Mluvil jsi s Mikem nebo Trém, když jsi byl na léčení? Věděl si, jak se cítí?
Byl tam jen částečný kontakt. Myslím si, že Tré se bál. Život se stal na chvíli opravdu vážný. A Mike byl kurva nasranej. Hned jak jsme se dostali domů potom co se to [Las Vegas] stalo, všechno mi to řekl. Všechno to shrnul do tří nebo čtyř vět: „Ty mě děsíš. Kurvíš si život. Kurvíš životy všem ostatním. Musíš si se dát do prdele dohromady.“
Skvělé na tom je, že se známe tak dlouho, že si můžeme říct věci takhle otevřeně, aniž by přišly na řadu rány. Asi po třech a půl týdnech [léčení] jsem začal chodit do obchodu s koblihama na kávu. A samozřejmě jednoho dne, heleďme se, si po ulici vykračuje Mike. Sedli jsme si spolu a skvěle si pokecali. Já a Mike jsme kamarádi od desíti let. Občas se na tuhle cestu Green Day dostanou, protože kolem toho pořád kroužíme.

Bylo to pro tvoji ženu a syny těžké být doma a vidět tě, jak si procházíš absťákem?
Od svých synů jsem to držel dál a dařilo se mi to. Moji psi mě chodili hlídat, měli starost jak si vedu. Mají pro tyhle věci smysl. Mohl jsem jít do nějakého léčebného zařízení, ale takhle jsem mohl být se svými blízkými. A moje žena nepije. Nikdy. Nemá ráda tu chuť a ten zápach.

Byla taky tyvoje sestřička?
Ne. Měl jsem sestřičku, která přišla a ujistila se, že nemám záchvaty a tak podobně. Ale Adrienne je silná žena. Znala dohodu. Ale jsem si jistý, že to pro ni muselo být těžké, vidět mě procházet si tím. Zároveň si myslím, že můžu říct, že udělala nějaké rozhodnutí.

Jako například?
Nedá mi kopačky? Jsem si jistý, že jí tohle proletělo hlavou – když jsem nebyl střízlivý, potenciálně jsem mohl přijít o všechno. Taky jsem mohl přijít o kapelu. Neuvědomoval jsem si, jak moc destruktivní jsem byl. Myslel jsem si, že všichni byli součástí vtipu. Ale to já jsem ta fraška.

Texty na Uno!, Dos! a Tré! jsou nadhozeny s odkazem na přemíru nebezpečí a krizi středního věku. „Amy“ je o zesnulé zpěvačce Amy Winehouse. Napsal jsi „X-Kid“ o příteli, jež nikdy nepřišel na to, jak být punkáčem středního věku. Psal jsi tyhle texty vědomě o sobě?
Jo. Chlápek z „X-Kid“ zemřel na stejné zlozvyky, které jsem měl já. Uno! je určitě ve smyslu „Buď mladý, buď volný.“ Druhé album je o krizi středního věku „Chci žít svůj život nebezpečně, protože můj dosavadní život nebyl dost nebezpešný.“ A třetí album je reflexe reality. Celý tenhle oblouk jsem prožil, od doby co mi bylo 17.

Byl jsi střízlivý, když jsi napsal „Amy“?
Byl jsem pod vlivem léků. Byl jsem střízlivý, ale nebyl jsem čistý. Viděl jsem, jak to s ní šlo z kopce – něco mě nutilo napsat ten song. Moc často nepíšu o lidech, kteří zesnuli. Myslím, že jsem to udělal třikrát: „X-Kid,“ další byla o mém tátovi „Wake Me Up When September Ends“ [na American Idiot] a „Amy“.
Zvláštním způsobem jsem svou citlivost vůči smrti nějak snížil, protože byla všude kolem mě už když jsem byl hodně malý. U nás v rodině jsou všichni mnohem starší než já a mám spoustu přátel, kteří spáchali sebevraždu, řídili opilí, oběsili se. Takže smrt byla vždycky v mém životě. [pauza… ponuře se směje.], což zní dost legračně.
Ale když se koukneme zpátky, vždycky jsem psal o závislostech. Je tam druhá strana, kde říkám „Říkal jsem ti, že tě to zničí. A ty jsi to kruci nebral vážně.“

Můžeš uvést příklady, kde jsi psal více autobiograficky, než by lidé očekávali?
„Hithin‘ A Ride“ [Nimrod], taky „Lazy Bones“ na Dos! – už jenom když na tenhle song pomyslím tak je mi líp. „Little Boy Named Train“ [Tré!] – tahle píseň je tak moc o mně. Je o tom, být ztracený. Když jsem byl malý kluk, vždycky jsem se tak zatoulal, že jsem fakt nevěděl, kde jsem. Nebo se ztratím v myšlenkách.

Tré tě jednou popsal jako „nadaný a utrápený“ – že tvůj mozek je „jako 18 magnetofonů hrajících současně a dokola.“ Stimulace tohoto druhu vysvětluje, jak můžeš napsat
tři alba najednou a tak rychle.

Taky to ale znamená, že můžu být náladový bastard a ožralá troska. Tahle statistika je důvod, proč jsem užíval léky: Tak jsem to mohl zastavit. Teď musím vymyslet jiný způsob jak zajistit, aby to přestalo.

Byla ti klinicky diagnostikována nespavost? Dokonce jsi jedno ze svých alb pojmenoval „Insomniac.“
Nikdy mi nebyla diagnostikována. Všechno co vím je, že v noci nemůžu moc dobře spát. Chvíli mi trvá, než usnu. Můžu být taky jenom spíš sova. Mám svoji hodinu duchů, kdy jdu ven, poslouchám nahrávky, nebo se dívám na televizi. Mít děti bylo těžké období: snažit se být na jejich denním plánu a pak bojovat s tím, abych usnul, zatímco spali oni.

Máte alkoholismus v rodině?
O tomhle opravdu nechci mluvit [dlouhá pauza]. Řeknu jenom tolik, že jsem vyrůstal v domě lásky a chaosu. Pamatuju si, že jsem to viděl. Vím, že to tam bylo. Ale v nějakém bodě jsem se o to přestal snažit starat.

Jak bys popsal svůj punk rockový životní styl, když jste v mládí s Trém bydleli spolu v domě na Ashby Avenue v Berkley?
Bydleli jsme s kapelou jménem East Bay Weed Company [směje se]. Takže to bylo doupě se spoustou piva a trávy.

Kolik častu jsi trávil psaním a hraním hudby?
Bylo to pořád. Alespoň polovinu Dookie jsem dokončil tam. Mike žil na stejné ulici o kus dál; mohli jsme se scházet tak dvakrát nebo třikrát týdně. Takže takhle probíhalo veškeré jammování.
Všude okolo byla spousta nihilismu. Nedostudované děcka, lidi, kteří se cítili jako vyvrženci – tito přicházeli na tuto scénu. Věci jako satisfakce, špatné tetování, chlastání, šňupání metamfetaminu – nikdo to tehdy nebral jako chování narkomanů. Všichni jsme věděli, že se to dělá. A dělali jsme to taky.
Byli jsme na večírku u někoho doma, kapela tam hrála. Někdo měl speed, tak jsme si ho dali. Když jsem pak přišel domů, začal jsem psát písně. Nebylo to nutné. Ta písnička už v té hlavě byla. To co jsem potřeboval byla kuráž. Tenhle strach tam byl vždycky. Dokonce i když jsme dělali American Idiot.

Čeho jsi se bál?
Nemohl jsem z hlavy dostat hlas: „Kdo si myslíš, že jsi? Proč jsi napsal song jako je ‚Holiday‘, ty středoškolský odpadlíku!“ myslím, že se ve mě ozvala moje část z pracující třídy. Někdy lidé s nejhlasitějším projevem jsou z vyší třídy, nebo vyšší střední třídy. Často nejtišší třídou je pracující třída, lidé, kteří jsou zlomení. Tady proudí strach z toho, že ztratíš cokoliv z toho co máš. Pocházím z tohodle zázemí.

Ve skutečnosti je American Idiot nejvíce aktuální a výřečná nahrávka, kterou jsi kdy udělal.
Tam byly další obavy. Pokud to neřeknu teď, když je mi 31, kdy to řeknu? Je to něco, co musím udělat. Když jsem narazil na hnilobu, tak to musím říct.

Dookie vyšlo ve stejný rok, co umřel Kurt Cobain. Eddie Vedder z Pearl Jam se potýkal s problémy způsobené slávou a Scott Wiland ze Stone Temple Pilots bojoval se závislostí. Jak jsi se vyrovnal s úspěchem?
Přišli jsme z pořádného punk-rockového pozadí – „rockové hvězdy“ to bylo čtyřpísmenné slovo. Bylo to těžké období. Později jsem si říkal „Chlape, užíváš si to? Byl jsem tam vůbec?“ Miloval jsem sledování publika jak se zvětšuje, vzrušené lidi zpívající každé slovo. Ale měli jsme ostřejší reakci než všechny ty další kapely dohromady. Fakt to mu věřím. Pocházíme z éry kapel Gilman Street a Maximum Rock and Roll, což byla v podstatě socialistická mentalita, to co jsme udělali bylo vysloveně rouhání: stali jsme se rockovými hvězdami.

Kdy se pro tebe konečně stala sláva pohodlnou?
Asi v době Insomniac, měl jsem strach chodit jen tak po stage. Pokud bych ho přešel až do téhle části publika, znamenalo by to, že jsem kretén [směj se]. Byl jsem tak sebevědomý. Pak během Nimroda moje pití vzlétlo. Říkal jsem si „Seru na to, fakt to udělám.“ Začal jsem zvedat ruce do vzduchu a lidé začali tleskat. Uvědomil jsem si, že to jep přesně to, co lidí chtějí. Chtěli se bavit a to že seš vůdce je vpořádku.
Tohle všechno vybudovalo American Idiot. Trvalo mi to až dokud mi nebylo 32, tehdy jsem mohl skutečně mluvit sám za sebe a dokonce s důvěrou.

Nezdá se ti to teď ironické, že ti alkohol pomohl?
Jasně. Hráli jsme v Austinu v Texasu, ale nemůžu si vzpomenout na místo. Byly tam 2000 lidí. Byl jsem nervozní. To byl důvod, proč jsem začal s pitím před show. Začal jsem se dvěmi pivy. Pak se počet mnohonásobně zvýšil. Alkoholová kuráž – uvolnilo mě to a o víc jsem se nezajímal.

Jako děcko punk rocku – jaký je tvůj názor na původní padlé hvězdy – Jimiho Hendrixe, Janis Joplin a Jima Morrisona? Sympatizuješ s jejich excesy a nejistotami – nebo to
považuješ za slabost?

Miluju the Doors. Myslím si, že Jim Morrison je první skutečná rocková hvězda. Jsou tady lidi jako Little Richard, který používal nápadné věci. Ale Morrison to posunul na další level, byl poetický, elegantně ožralý. Když zjistil, že je v prdeli, snažil se nabýt nové vědomí. Zpíval [Charlese] Bukowskeho. Ale to je nebezpečné. Když jsem poslouchal ty nahrávky the Doors, mělo to na mě vliv, že jsem se chtěl na všechno vysrat. Obzvlášť song „Roadhouse Blues“ – „Vzbudil jsem se tohle ráno, přišel jsem k sobě a dal si pivo.“ Je to vrcholná „polib si prdel“ společnost jakékoliv konvenčního žití. A tímhle si procházíte při alkoholismu. Byly doby, kdy jdem žil podle těch slov – a skoro jsem kvůli tomu umřel.

„AŽ KDYŽ MI BYLO 32 JSEM MOHL MLUVIT SÁM ZA SEBE A TO SE SEBEDŮVĚROU.“

Začal jsi zase psát písničky?
Píšu kytarové riffy. V hlavě mi naskočí melodie, tak si ji sem napíšu [vytahuje svůj iPhone] a nechám je chvíli být. Podívej… [Ťape na obrazovku iPhonu. Z úzkého reproduktoru se linou útržkovité riffy.] Materiál jako tohle. Vždycky píšu texty.

Můžeš říct jaký je rozdíl v tom, co píšeš po svých nedávných zkušenostech? Máš rozpracované „rehabilitační“ album?
Na to je moc brzy. Mám pocit, že s tímhle musím chvíli počkat. Nechci do toho skočit a pak zůstat zaskočený. Můžu psát jenom jednu písničku. Chci prostě psát dobré písničky, které se budou lidem líbit, což je celkem těžké udělat. Bylo by skvělé udělat další rockovou operu, ale s použitím méně hi-tech technologie. Mám rád nahrávky, které zní naprd (usmívá se). Rád bych k tomu přidal věci s Green Day, které jsou 100% live. Někdy si přeju, abychom naše poslední nahrávky natočili způsobem vyvolávající pocit Exile on Main Street, kde prostě dostanete některé dobré tóny. Jedna věc, kterou nemůžu udělat je, dokončit něco jenom napůl. Chci se ujistit, že je všechno vpořádku, že jsem uplatnil svoje schopnosti. Přemýšlím nad prvním albem Ramones – ty písně jsou plně realizované. Skoro je můžete slyšet jak to hrají ve skušebně. Jak jde čas můžete říct, když se rychle přesuneme k Sandinista! [The Clash]. Víš, všechny tyhle věci byly nahrané ve studiu.

Ve skutečnosti producentem prvního alba Clash je jejich inženýr live zvuku.
Jo! Je to svkělá nahrávka. Chci si být jistý, že během našeho vývinu budeme pořád znít jako jedinci.

Takže takhle si představuješ, že budou Green Day hrát – v padesáti.
Jasně!

V šedesáti?
No jasně, pokračujem.

Teď pro to máš jako vzor Rolling Stones.
Skvělá věc na Stonech je ta, že se z nich stali staří bluesmani. Vidět je na těch 12-12-12 show – všechny z té stage dostali. Byli tak inspirující. A vidět všechny ty bílé vlasy Keitha Richardse, které má… [směje se]

Brzo se vrátíte na cesty. Máte ty, Mike a Tré nějaké pravidla a změny – jako např. žádný alkohol v backstage – aby jsi zůstal střízlivý?
Pořád o tom musíme mluvit. Všichni ví, že to přijde – co mě udrží od toho, stát se troskou je, když jsou všichni šťastní ve stejnou dobu.
Občas si nejsem jistý, jestli jsem připravený. Pořád tady je posedlost alkoholem. Taky jsou tady noci beze spánku. Ale musím na tom pracovat každý den. Protože vím, co se jinak stane. Pořádám tuhle obrovskou párty pro lidi. Nejméně 70 – 75 % lidí v obecenstvu bude pít. Musím se hlídat.

Až budeš mít chuť se příště zase napít, co místo toho uděláš?
Pravděpodobně uteču ven, stopnu si taxi, vrátím se do svého hotelového pokoje a dám si sodu. Asi root beer. Miluju root beer.