Obálka, obsah, intro

Překlad: Magnumka

COVER/CONTEST/INTRO

GREEN DAY – Jak tři punkáči ovládli celou planetu!
– Nevyřčená historie – Klasické rozhovory – Exkluzivní, nepublikované fotografie!

Billie Joe píše…

Čau čtenáři, jak může spolu kapela vydržet 20 let, co???? Udržuje čístý boj… A bouřilvý sex!!
Rage and Love – Billie Joe, Mike Dirnt, Tré Cool, 09

6 – Billie Joe Armstrong
24 – Tré Cool
40 - Mike Dirnt

PŘÍBĚHY

8 – Ječící Kalifornie
Revidence punk rockové scény Zlatého Státu
14 – Méně důležitá hrozba
Green Day: brzká léta
20 – Američané v zahraničí
Zavšivené těla, bezhlavé osoby a Ježíšek
28 – Výbuch (Having a Blast)
Cesta k Dookie
34 – Vítejte v ráji (Welcome To Paradise)
Jak tři punkáči ovládli planetu
42 – Zdemolujte to!
Uvnitř americké punkové exploze
52 – Děti nejsou vpořádku (The Kids Arent’t Alright)
Green Day pod tlakem
60 – Vyhoření (Burnout)
Nenávist, strach a další potlačované pocity
86 – Králové světa
Jak dostal American idiot Green Day mezi top. Znova
122 – Viva Las Vegas
Připraveni na největší světovou show?

KLASICKÉ INTERVIEW
64 - Leden 1998
72 – Červenec 2002
78 – Červenec 2004
98 - Leden 2005
112 – Květen 2009

ALBA

18 - 39/Smooth
28 - Kerplunk!
32 - Dookie
56 - Insomniac
62 - Nimrod
70 – Warning
82 - American idiot
118 - 21st Century Breakdown
PLUS

48 – Pod vlivem
Kapely směřující ke zvuku Green Day
58 – Malý muž, velká ústa
Billie Joe Amrstrong vystřeluje hovna
84 – Mezinárodní superhity (internationa Superhits)
Příběhy zpoza ostatních punkových písní
92 – Rebel songs
Patnáct písní Green Day, které můžete poslouchat pořád
100 – Syndrom nepravidelného srdečního rytmu (restless Heart Syndrome)
Co dělali Green Day během jejich pauzy
102 – Fotky
Portréty umělců
120 – Život během natáčení
Green Day: Videa
127 – Soutěže
Vyhrejte platinovou desku Green Day k přidělání na svou zeď!

Scany 60, 61

PŘÍBĚHY

VYHOŘENÍ!
Na jaře 1996 opustili Green Day své Evropské turné a vyčerpaní odletěli domů. Znepokojení fanoušci se obávali, že by to mohl být konec…
[Text: Ian Winwood]

Vezměme v úvahu toto: v letech, které předcházely roku 1996, zažili Green Day veškeré noční můry turné. Prohlídli se Evropské squaty, kde Billie Joe Armstrong chytil vši. Hráli na Woodstocku 1994, kde Miku Dirntovi hulvát z ochranky vyrazil zuby a kapela musela být evakuovaná vrtulníkem z místa připomínající uprchlický tábor. Turné po Spojených Státech v přestavěné mobilní prodejně knih – v New Orleans kapele ukradli vybavení a i přesto hráli na dalším koncertě. Vzhledem k tomu, jak hrozné musí být podmínky, aby zrušili koncerty?
Ale právě tohle Green Day na jaře roku 1996 udělali. Měli turné přes nově emancipovaný Východní Blok, skupina se rozhodla ke škrtnutí ostatních dat a odletěla domů do Kalifornie. Místa, hudebníci i personál se octli při nejmenším v chaosu. Byli na „místě“ – kde nebylo stage – ve východní části Berlína se Američané polekali, když ze všech budov okolo slyšeli rány výbchů dynamitu v rukách lidí od demoličů. Další noc zmizel pořadatel koncertu s plnou taškou peněz, když předstíral zranění a zmizelze scény vzadu sanitky. Pro kapelu, která se objevila na titulní straně Rolling Stone – nejen to, ale tak zaplatili dluhy z přetrvávajícího chaosu v Evropě o pět let dříve – to byla nežádoucí exkurze.
„Totálně jsem vyhořel,“ řekl Mike v rozhovoru pro Guitar World v roce 1997. Pro velkou část Evropského turné, o které se basák zmiňoval s kamennou tváří, prý převládal bolehlav ze všech párty turné. „Byli jsme na cestách celých pět let.“
Ale situace, ve které se Green Day octli byla výsledkem víc než jednoho špatně zorganizovaného zámořského turné. Každý, kdo má uši slyšel, že varovná znamení byly již na místě. Propagační kampaň, která doprovázela vydání, byla nápadná svou absencí. Kapela se zavázala, že nebude poskytovat žádné rozhovory a původně neplánovali žádné videoklipy (v 90. letech byl videoklip hlavním krokem k odbytu alb). Když jeden natočili, Geek Stink Breath, byl klip stažen z denních playlistů, kvůli jeho znepokojujícím záběrům dentálního zákroku.
Navzdory tomu, že čtvrté album Green Day bylo v USA na cestě ke svému doule platinovému statusu, mnozí komentátoři popsali Insomniac jako komerční selhání, jako kdyby rekordní prodeje byly jediným měřítkem stojící za uznání. Dokonce reportér business show v denní Americké show Live With Regis And Kathie Lee – myslím This Morning bylo předloženo lidmi s oranžovou kůží – došlo k jednání. Ve většině z těchto cest byli Green Day daleko od domova.

„Z BYTÍ NA STAGE UŽ NEJSEM NADŠENÝ“
Billie Joe Armstrong

Před odchodem z nevydařeného turné kapely po Evropě, Billie Joe udělal interview s Tomem Lathamem z Amerického rckového magazínu Rip. Pocit rozčarování, které bylo ke čtenáři dopravena ve většině z nehlídané diskuze mezi umělcem a novinářem, by mohla být jen stěží lépe vymalované. Songwriter oblečený celý v černém odpověděl na každou otázku, během čehož zíral na podlahu.
„Jsem na místě, kde opravdu nechci být,“ řekl. „Někdy mám pocit, že ztrácíme vášeň pro hraní hudby. Je to v prdeli, když ztratíte vášeň pro to, co máte rádi – pak je to jako: je tohle manželství zralé na rozvod, nebo co?
Latamovo doporučení, že by si Green Day měli udělat trochu volno a obnovit jejic kouzlo – navrhl Billiemu Joe odejt na pustý ostrov a zůsta tam dva roky – frontman odpověděl: „To by bylo hezké.“ Proč? „[Protože] si teď prostě neužívám života, opravdu ne. Jsem tak rozházený, že nemůžu ani mluvit. Jo, mám pocit, že stárnu [během tohoto rozhovoru bylo Billiemu 24 let] a jsem tím tak trochu zahořklý. Už nejsem nadšený, když mám jít na stage a opravdu jsem se snažil přesvědčit, že jsem byl… Myslím, že je to stres, být celou dobu před všemi těmi lidmi, každý den. Je to jako ‚Opravdu mám pocit, že do sebe musím hodit další kotel kávy nebo flašku vína před tím, než půjdu na scénu, abych to udělal znovu? Jen proto, abych se připravil?‘.“
V rozhovoru s tímto reportérem osm let po události řekl Mike, že v té době vždycky „dostával záchvaty paniky“. Billie Joe: „Celé tohle období pro nás nebylo nejlepší. Všichni v kapele dostávali záchvaty paniky. Dělali jsme hloupé věci, jako např. snažit si dělat manažery sami sobě. A když jsme hráli živě, tak jsme hráli příliš rychle. Něměli jsme vyjeté koleje, takže i show zněly jako bychom se to snažili už mít za sebou. A podstatě jsme se snažili.“
Zatímco se dělo toto, Billie Joe se přiznal k zábevnému přemýšlení nad rozpuštěním Green Day. Ale tak rozčarovaný, jak byl on i jeho spoluhráči, ani jednou neztratil úctu k umění psaní písní. Kdyby Green Day v roce 1996 zanikli, jejich hlavní skladatel by, řekl, psal písně „do konce života.“
Ukázalo se však, že jediná věc, kterou skupina potřebovala a kterou opravdu nikdy neměla bylo: dát si voraz. Doma byli schopni být krok od toho neustálého hluku podnikání v hudbě, tři hudebníci byli schopni získat další rozkoš, kterou potřebovali: smysl pro perspektivu. Změnili názor, který měli o dva roky dříve, že čím víc toho umělec má, tím je šťastnější. Navzdory beútěšných slov Billieho Joe byli Green Day za 18 měsíců zpátky s albem, které uvádělo jejich nejlepší a nejživější písně do dnešních dní.
Krize zažehnána.

Foto: Chtěný a „přepracovaný“ Billie Joe Armstrong, 1996

Scany 8 – 13

PŘÍBĚHY

JEČÍCÍ KALIFORNIE
BEACH BOYS VYMALIVALI KALIFORNII JAKO RÁJ SLUNEČNÍCH POLIBKŮ. ALE NE KAŽDÝ SOUHLASIL. PRO GENERACI DĚTÍ, DORŮSTAJÍCÍH V TOMTO ZLATÉM STÁT AMERICKÝCH SNŮ TO BYL ZVRÁCENÝ VTIP. A KONCEM ROKU 1970 NAŠLI KE SVÉMU ZKLAMÁNÍ I ZVUKOVÝ DOPROVOD: PUNK ROCK

[Text Rod Yates]

„Nejsem si jistý, ale myslím si, že tohle byl omyl. Myslím si, že jsme udělali nějaký fajn materiál, než se ty prasata přišly dovnitř mlátit. Byla to jedna z těch nocí, kdy ti tvrdí, že se ti chystají zabavit zařízení. Rychle jsem začal nenávidět policajty. Všechny ty kecy co na mně měli, byly v rozporu. S punk rockery si dělali co chtěli. Dělali na našich show takové věci, na které jsme reagovali a mohli za ně jít do báně. Pro mně to byla poučná zkušenost. Vyrůstal jsem v sousedství, kde policajti šli po ‚nepříteli‘, ne po dětech, on tam stál s jejich rukama nad hlavou a říkal: ‚Hej ty, já nejsem rasista!‘ a volal znova a znova až do té doby, dokud ty hovada nevyřkly všechny jména z knížky, ve které měli napsané, koho zmlátit. Pochopil jsem, že nemám vůbe žádné práva a tak jsem se začal zaobýrat starostmi těchle prasat. Kalifornští pijáci jsou fakt trvdé hovada. Bylo to jakoby vám šéfovalo dítě dvakrát tak těžké, než jste vy. Vždcky to byla hrozná sranda, když mi jedno z těch hovad sebralo mikrofon a začalo mluvit a já musel stát vedle něj a sledovat, jak se ten dav prdelí dere ven.
Vokálista Black Flag, Henry Rollins, 9. října 1982, San Diego, CA

Teď je těžké tomu uvěřit, ale bývaly doby, kdy být v punk rockové kapele bylo nebezpečným povoláním. Škrábali jsme, že slovo „okupace“ naznačuje, že hrají punku v Kalifornii v pozdních 70. a brzkých 80. let bylo schůdným způsobem obživy, absurdní výrok v době, kdy byl v hudbě běžný žánr dead a buried a městští morální hlídači – nemuvě o policejních složkách – byly Public Enemy No 1 (Veřejný nepřítel č.1).
Při krvácení na přelomu 70. a 80. let jsi nepatřil mezi kalifornské punkáče, ale k rebelům.
Get In The Van, klíčový popis života na turné Henryho Rollinse, frontmana legendární Los Angeleských hardcore outfit Black Flag je plná portrétů jako je ten výš (ten Elvis). Je kronikou době, kdy bylo připojení k punk rocku opravdu riskantní uměleckou formou. Dostaveníčka byla vzácné a ti, kteří to měli na starost, když přišli, tak záviselo jen na nich, jak rychle je mohla policie zavřít. Ty místa bly děsivé a ty, které se udržely, tam lidi přicházeli a odcházeli podle toho, jak rychle se o nich dozvěděla policie. Když už si koncert vydobil nějaké místo, často se jednalo o násilné záležitosti s novým fenoménem – stage divingem a tančení tanců, díky kterým začínají bitky. („Jediným důvodem, proč se na nás lidi přijdou podívat je, že se můžou zranit,“ řekl kytarista Te Germs, Pat Smear fanzinu Flipside v roce 1977). Při krvácení na přelomu 70. a 80. let jsi nepatřil mezi Kalifornské punkáče, ale k rebelům. A pokud sis myslel, že jsi měl lidi na své straně, měl by ses rozmyslet. Jak napsal jeden domýšlivý novinář z NME v roce1977: „V celém městě [Los Angeles] je asi jen 70 punkáčů, ale pohybují se tak rychle, že to vypadá, že jich je víc.“
Podívejme se do současnosti – krajina by nemohla být odlišnější. Koupit si triko Ramones bylo stejně jednoduché, jako zajít si do nejbližšího obchodu s vybírat si v regálech. Jsou to koncerty, které chcete, více skupin hraje každý den na různých místech po celém světě – sakra, jeden ze světově nejúspěšnějších festivalů je punk rocková Mecca Vans Warped Tour, kde vaše největší starost není nenechat se zmlátit policajtem, ale přehnaně předražený kebab. A pokud vám nevadí trocha ironie, zkust toto: před několika lety, kdy legendární místo v New Yorku CBGB bylo na pokraji zavření, protože nemohli dostat peníze, které jim dlužili sázkaři a tak nebylo na zaplacení nájemného. CBGB bylo zodpovědné za prodej trik, za který dostalo více než dva miliony dolarů.
Za tento obrat v žánru můžeme děkovat Green Day, The Offspring a Rancid – skupiny propagované v punk rockové explozi v polovině 90. let, časem začali prodávat miliony alb a to vše na kalifornské scéně, která je zplodila. A ikdyž mnozí z hnutí, kteří s tímto začali, i bez jejich úsilí, se dnes punk rock stal něčím jiným.

Pokud hledáte výchozí bod kalifornského punk rocku, můžete to dělat ještě hůř než The Germs. Ačkoliv oni nebyli jediní z davu ztracených existencí, kteří se nechali inspirovat roustoucí scénou z Londýna a New Yorku – z Los Angeleských představitelů například X, The Dickies, The Dils, The Zeros a The Bags, zatímco v San Franciscu vedli šampoioni jako The Avengers, The Nuns, Negative Trend a Crime Mutants, to jen tak namátkově – ale první punkový single v Los Angeles vydali The Germs – Forming Sexboy. A právě kolem nich začala kvést undergroundová scéna LA.
Vytvořený v roce 1977 a uvádějící budoucího kytaristu Nirvany a Foo Fighters, Pata Smeara a taky spoluzakladatele Germs, frontmana Darbyho Crashe a nihilistický Junkle spáchal sebevraždu 7. prosince 1980, ve věku 22 let, jeden den před tím, než byl zastřelen John Lennon. Pro spoustu lidí byla jeho smrt a rozpad The Germs uzavřením první punkové vlny na scéně v LA. Ale pak na předměstích jižní Kalifornie se začaly stále rostoucí počty teenagerů věnovat embryonálním zvukům – a to co slyšeli se jim líbilo.

Velkou část ocenění za tohle všechno by si zasloužil DJ Rodney Bingenheimer z KROQ. V době, kdy kalifornské punkové hnutí nemělo příliš spojenců – byli lidi z A&R zaměření víc na scénu v New Yorku a po jejich strnulém podepsání bylo prohlášeno, že punk je mrtvý a to už v roce 1978; mainstreamová média se rozhodla zaměřit se na násilí na scéně, narozdíl od hudby, undergroundové fanziny jako Flipside začali ztrácet své fanoušky, později třeba i Maximm Rocknroll – Bingenheimer bojoval s místními individuy, kteří cpali svou hudbu z celého regionu do jeho soborní večerní show Rodney On The ROQ. Zatímco následkem toho, že The Germs mají během své kariéry jen malou hrstku koncertů – a když je měli, Anne Keehn ze Swindle magazine o nich napsala: „Jejich fanoušci zvládnou udělat takový zmatek, že několikrát museli přestat hrát uprostřed setu“ -jejich vliv se šířil dál, takže se několika set dalším punkáčům povedlo dostat se na show.
Pro hodně lidí byl rychlý a tvrdý zvuk The Germs bránou mezi melodičtějším punkem a tradičním agesivním hardcorem. Hntí nabralo na obrátkách až do smrti Crash. Ve skutečnosti v roce 1982 se stal hardcore dominantní silou kalifosnké punkové scény, zvláště v oblasti Orange County a San Diega. Skupiny jako Black Flag, Circle Jerks, The Adolescents, Bad Religion, Youth Birgade, Fear, Dead Kennedys a TSOL sečetl ze scény žurnalista Woody Hochswender v roce 1981 v článku Slam Daning: Ověřování s LA punkem.
„Tyhle rychlé, tvrdé kapely s rozkNouranými strukturami vykřikují, ževzduch je špatný, Amerika je materialistická, Rodeo Drive smrdí, láska je na hovno (a její důsledek: onanie je vhodná),“ píše. „Účesy typu skinhead a číra jsou v kurzu. Totéž platí pro hákové kříže. Někteří chlapíci nosí skládané suknice. Nejsou tam žádní černoši. Ženy jsou oblečeny v tmavém a drží se mimo taneční parket. A v hnusných nočních klubech Los Angeles – Stardust Ballroom, Stardus Nightclub, Vex, Club 88, Cathay de Grande, Mafame Wong – věci jsou pořád trochu drsné.“ Potom líčil incident ze Stardust Ballroom, během kterého baskytaristu skupiny Fear, Derf Scratch zmlátili a skončil v nemocnici na čtyři dny se „zlomenými sedmi obličejovými kostmi a s odsávačkou slin na jedné straně úst.“

Není divu, že rádiové stanice propagují premiéru filmu od Penelope Spheeris z roku 1981 – The Decline Of The Western Civilization (Zánik západní civilizace) Rt. 1 – který zaznamenal hnutí Los Angeleských punkáčů – popsáno v následujícím sloganu: „K vidění v divadle – kde se nemůže nic stát.“
„Mohlo to být drsné, ale scéna byla taky pracovitá. Kapely převzaly iniciativu do svých rukou“
Může to být drsné, ale kalifornská scéna byla taky pracovitá. Uvědomili si, že nikdo nevydává hudbu pro ně, některé kapely se téhle iniciativy chopily samy. Jedním z prvních byl kytarista Black Flag, Greg Ginn, který jako 12ti letý kluk začal s vysíláním Solid State Transmitters, společnost přes elektronické objednávky. Do roku 1978 mělo SST nový účet a začalo s vydáváním Black Flag, počínaje jejich premérovým kouskem 7-palcovým EP, Nervous Breakdown. Během desetiletí kapely tak různé jako Sonic Youth, Hüsker Dü, Dinosaur Jr a Bad Brains vydaly alba pod označením SST.
Obdobně motivován byl šesti-žilkový Bret Gurewitz z Bad Religion, který v roce 1981 založil Epitaph Records – label, který by se měl stát synonymem nejen kalifornské scéně, ale díky malé skupině The Offspring se stal synonem žánru.
„Nejdříve bylo jen jméno,“ řekl vokálista Bad Religion, Greg Graffin Rolling Stone v roce 1995. „Naše album vypadalo profesionálně, takže jsme museli přijít s dobrým názvem, jak pojmenovat vydavatelství. Bylo nám 15, 16, 17 – všichni jsme byli fanoušky nahrávek a milovali jsme každý detail oblíbených nahrávek. Takže jsme se domnívali, že abychom mohli mít legitimní záznam, museli jsme mít dobré jméno labelu.“

V roce 1987 byl Gurewitz až chronicky drogově závislý, aby se z Epitaph stal plnohodnotný obchod, jež působí mimo nahrávací studio. Růst labelů se na kalifornské punkové scéně, která byla tak různorodá, tak zrcadlil, že si to ani jeho předchůdci nedovedli představit. S kapelami Black Flag, Descendets a Dead Kennedys se teď všechny už rozpadly, nebo se změnili, co se týče nového vzhledu, začali se vracet zět k více melodickému žánru předchozích dnů. Los Angeles se chlubilo kapelami jako Guttermouth, Pennywise a The Offspring: San Franciské Bay Area se pyšnilo být domovem například Jawbreaker, Good Riddance, Operation Ivy a The Mr. T Experience. Všechny tyto kapely našly domov v 924 Gilman Street.
Na konci 80. let se Gilman Street stalo místem, kolem kterého se točily všechny kapely ze San Francisca a to i díky místnímu labelu s názvem Lookout! Records, který vznikl v roce 1987 díky Lawrencovi „Larrymu“ Livermorovi a Davidu Hayessovi. Mezi jejich nejranější klienty patřili Samiam, Mr. T Experience a Cripmshine. Ale pravděpodobně nějoblíbenější kapelou téhle scény byli Operation Ivy.
Představení budoucích Rancid, Tima Armstronga (v té době znýmá jako „Lint“) a basáka Matta Freemana, Operation Ivy hráli svůj první koncert v garáži v roce 1987 a vydali své první EP, Hectic, po tom, co podepsali smlouvu s Lookout! Records v lednu 1988. Jejich krátké funkční období, ačkoliv vydání jejich debutového plně-dlouhého alba Energy v květnu 89 je rozdělilo. Ale ne před jejich finálním koncertem ve svém duchovním domě. 28. května 1989 se do Gilman Street Club o kapacitě 299 lidí kvůli Lookout! Records night nacpalo 600 diváků. Zdokumentováno na bootlegu Lint Rides Again, ta noc byla totální exploze, která v pamětích všech návštěvníků přetvrávala ještě dlouho a to nejen díky tomu, že místní trio tady právě hraje svůj první koncert pod novým názvem. Jméno téhle kapely? Green Day.

Scany 62, 63

ALBA

NIMROD
(Relativně) komerční neúspěch alba Insomniac vštípil novou svobodu do psaní textů Green Day. Podnět knejvíce experimentálnímu albu jejich první dekády.

LABEL: Reprise VYDÁNO: říjen 1997 PRODUCENT: Rob Cavallo & Green Day PŮVODNÍ K! HODNOCENÍ: KKKKK

Pozn.- triumvirát – spojení tří osob, tri-dimenzovat – složit ze tří, fokus – ohnisko

Věřte tomu nebo ne, ale v devadesátých letech nebylo obvyklé, aby kapely vydávaly alba častěji, než se střídaly Olympijské hry. To, co se teď zdá být rozostření činnosti, Nimrod, páté vydání plně-dlouhého alba Green Day, bylo jejich třetí za polední čtyři roky po Dookie z rou 1994 (díky kterému se kapela proslavila) a Insomniac z roku 1995 (které zpochybnilo zdravý rozum kapely, proč se stali slavnými).
O sedm let později by vydání American Idiot pubilkum a kritici, asi ne moc seznámení se základy práce Green Day a vynaloženou energií, chválili, že album má v sobě panoramatický prostor. Ale v roce 1997 překročili vzdálenost mezi rachotícími písněmi a písněmi omílajícími vše pořád dokola, které tvoří Insomniac a zdravě vypadajíce statečné tahy zachycené na show Nimrod jsou velkým skokem vpřed a provedli to za polovinu času, který kapela potřebovala k přípravě American Idiot. Přestože na Nimrodu není ani jedna špatná píseň, nefunguje album tak, jak by mělo. Jedná se o soubor, který do sebe příliš nezapadá a nezdá se, že by měl mnoho nápadů,. Jedná se o sbírku řachotících melodií a to není totéž, jako když máte tyhlety melodie, které splynou do bodu, kdy to vypadá, že patří k sobě. Části zvuku Nimroda jsou jako putování ve snaze prozkoumat hudbu; zkoumání sebe sama je vždy úspěšné, ale tento úspěch přichází za cenu tvaru a balance alba.

„Tak jak zní Green Day teď, začali svůj život právě tady.“

I když, ne vždy. Začátek triumvirátu v Nice Guys Finish Last (song, který jde od dobrého ke skvělému nahrazení klasického kytarového sóla punk rockovým refrénem s průběhem dosahujícím brilantních výšek), Hitchin‘ A Ride, kde kapela našla dříve nevyužitý smysl pro pořádek a drama, a The Grouch, kde zaznívá protagonistické tvrzení songu ‚was a young man who had big plans/But now I’m just another shitty old man (byl jsem mladík, co měl velké plány/Ale teď jsem jenom další posraný dědek)‘ navrhuje rozšíření obzorů. Redundant, čtvrtá stopa alba, se s krásou třpytí při svém drnčení přesných riffů podpořených kapelou, která nikdy dříve nezněla tak tri-dimenzovaně. Lyrický refrén ‚I love you‘ is not enough/I’m lost for words (‚Miluji tě‘ nestačí/ztratil jsem řeč)‘ odhaluje emotivní prohlášení, které dokonale ladí s hudbou tak majestátně, jako právě toto.
Jinde však Nimrod ztrácí fokus. Následující tři písně – Scattered, All The Time a Worry Rock – t ovšechno jsou skvosty, ale skvosty, jeichž zvuk jde bok po boku s idividualitou. Druhá polovina alba, tak jako to v době CD bylo obvyklé, začíná s podobným bouráním hranic; Jinx, Haushinka a Walking Alone připadají spíše jako jeden blok hudby, než jako tři samostatné sklaby. Škoda, protože tohle je to, čím si zalouží být.

ŘÍJEN 1997

Může to znít jako základní strukturální nedostatky – což v jistm smyslu jsu – ale tyto chyby stupňování jsou zastíněny kvalitou textů. Uptight udělal All Star Team prostřednictvím této klamné jednoduchosti a refrén, který spadá a stoupá je v rozporu s tím, co se píše v příručce pro skladatele. Platypus (I Hate You) zůstávázatím nejrychlejší písní, kterou Green Day nahráli, působí na více hardcorověji smýšlející posluchače, kteří si přáli, aby přilili benzn do ohně o něco častěji. Reject a závěrečná sklaba Prostetic Head – s refrénem ‚Do or die/No reply/Don’t deny that you’re synthetic/You’re pathetic (Udělej nebo chcípni/Žádná odpověď/Nepopírej, že jsi syntetický/Jsi ubohý)‘ – jsou taky krásné, zářivé ve své vlastní žluči.
Ale je tam samozřejmě Good Riddance (Time Of Your Life), která se zařadila jako hlavní píseň na Nimrod. Krásná balada s hořkosladkou pachutí, až se zdálo, že ne všichni posluchači jí budou věnovat pozornost. Píseň možná nepomohla při prodeji alba k nějaké vysoké příčce – ceosvětově se Nimroda prodalo půlka toho, kolik se prodalo Insomniac, kterého se prodala půlka toho, kolik se prodalo Dookie – nicméně se dokázalo, že hudba kupiny by mohla přesovahot jejich obvyklou oblast působení, dokázali něco, co by v budoucnu mohlo přijít vhod.
Je pravda, že Nimrod je spíše vadný kousek, ale na druhou stranu obsahuje některé momenty skutečné kreativity a na ně se vyplatí zaměřit pozornost, protože budete vědět, že tak, jak zní Green Day teď, začali svůj život právě tady s Nimrodem. [Ian Winwood]

Tracklist: Nice Guys Finish Last / Hitchin‘ A Ride / The Grouch / Redundant / Scattered / All The Time / Worry Rock / Platypus (I Hate You) / Uptight / Last Ride In / Jinx / Haushinka / Walking Alone / Reject / Take Back / King For A Day / Good Riddance (Time Of Your Life) / Prosthetic Head

Scany 14 – 17

PŘÍBĚHY

Sladké mladé věci: (taky uprostřed a ostatní) Billie Joe Armstrong v Ugone’s Downey, Kalifornie, leden 1991
Bassová kulutra: Mike Dirnt v Gilman Street, srpen 1990
Zpět do školy: Tré Cool hraje Pingle, listopad 1990
Před dvaceti lety: Billie Joe Armstrong na Gilman Street, září 1989
Green Day vycházejí a hraji: The Playground, srpen 1990

MINORITNÍ HROZBA
Ve svých počátečních teen rocích, žil Billie Joe Armstrong pro holky, heavy metal a trávu. Ale když objevil punk rock, jeho svět se navždy změnil…

[Text Emma Johnston]

Je nepravděpodobné, že by obyvatelé lázní a dětských nemocnic v severní Kalifornii věděli, že jsou v bízkosti budoucí superhvězdy, když je v roce 1977 přišel pobavit andělský, pětiletý chlapec. Toto byl rok, kdy Billie Joe Armstrong vydal single Look For Love, který byl nahrán u namlého vydavatelství Fiat Records, které yo založeno blízko jeho polorozpadlého, rodného města naftových rafinérií, Rodea. Armstrong byl povzbuzován, aby tu nahrávku – napsanou místními hudebníky jeho otcem, který byl řidičem náklaďáků a jazzovým bubeníkem, udělal.
Bohužel, Armstrong starší je velebený na singlu Green Day z roku 2005 – Wake Me Up When September Ends – nikdy svého chlapce neuvidí jako frontmana jedné z největších kapel, protože umřel na rakovinu, když bylo zpěvákovi 10. Dorůstající chuďas pohrdal mužem, který se stal druhým manželem jeho matky, ponuré prostředí. To vš přidalo Billiemu Joeovi během jeho formativních let na frustracích.
„Šli jsme na tuhle základku a lidi odtama měli ve zvyku děcka s bolestmi hlavy vždycky posílat děcka domů,“ vzpomněl si. „Asi to bylo kvůli toxinům, které rafinérie vypouštěly do vzduchu.“
Billie Joe vypadl ze školy – „hrozná, hrozná zkušenost,“ řekl – bez promoce, ale třídě může poděkovat za představení jeho budoucího kamaráda z kapely Mika Pritcharda, později Dirnta. Pritchadovy brzké léta byly podobně těžké – narodil se matce závislé na heroinu a když mu bylo sedm byl svěřen do péče adoprivních rodičů. Poprvé se s Armstrongem setkal, když mu bylo 10 a to v bufetu Carquinez Middle School (bufet střední školy), kde proběhla jejich první konverzace o psaní písní.
„Nejdřív jsme se navzájem neměli rádi, protože jsme oba byli třídní klauni,“vzpomíná Dirnt.
Odpor netrval dlouho a spojení láskou k metalu Dirnt a Armstrong na hřišti předstírali pěstní zápas, kouřili trávu za boudami na kola a dělali dlouhé nosy na školní atlety. Mike přespával u Billieho Joa doma. Učili se hrát Ain’t Talkin‘ ‚Bout Love od Vana Halena a Photograph od Defa Lepparda. Jejich „mizerná metalová covers“ kapela Truant [Ulejvák, Záškolák] (později přejmenována na Blood Rage [Pokrevní Nenávist]) byla na světě.
„Měl jsem píseň, kterou jsem napsal na klavír,“ řekl frontman Kerrang!u o pár let později. „Ale problém s písní byl v tom, že ve skutečnosti byla Cazy Train [od Ozzyho Osbourna]. Ale já si nechtěl přuznat, že to bylo Crazy Train, sám sobě jsem si tvrdil, že je to moje vlastní píseň. Taky si pamatuju, že jsme šli do soutěže talentů do třídy pana Valentina a Mike se ukázal s basskou ze zastavárny své mamky. To byla ta nejvíc cool věc.“

Zatímco Armstrong a Dirnt zápasili s růstovou bolestí a plagiátorstvím, revoluce se chystala v nedalekém Berkeley. V 924 Gilman Street, all-ages, spolehlivě anti-korporačním klubu, ze kterého se rychle stalo místo, ve kterém jste se po hlavě dostali do punk rocku. I když se později stalo místem prošpikované nepříjenou scénou snobství (frontmana Dead Kennedys, Jello Biafra tam v roce 1994 napadli a zranili za to že měli „vyprodáno“ a on byl „rocková star“), je živená představa, že se na pódium nedostane nikdo, aby mohl hrát. To se stalo i s oběma Armstrongovou“záchranou“ a Dirntovou „střední školou“ když se odvážili jít na zasedání v rodném městě.
„Někteří ze starších punkáčů jsou suroví vzhledem k tomu jak se „tyhle děcka“ vysmívaly dlouholeté punkové tradici,“ psal na svém blogu spoluzakladatel Lary Livermore. „Ale brzy byli v přesile, protože přišel další příliv děcek, z nichž každý druhý měl kapelu, co taky začínala hrát v Gilmanu. Zdálo se, že mládež v Bay Area vykonává takovéto oslepující odhalení jako ‚Hey, malý Doofus, ze šesté-anglické může v tomhle novém klubu mít kapelu a hrát na pódiu, tak proč ne já?'“

„BYLI JSME HODNĚ MLADÍ A TAK NAIVNÍ“ BILLIE JOE ARMSTRONG

„To místo a kultura mi zachránili život,“ řekl Billie Joe Armstrong v roce 1995 Rolling Stone. „Nebylo to o lidech, lteří se moří v dírách a sundávaj si košile. To je jedna věc, kterou na mainstreamu nenávidím: do nebe volající násilí. Hází nás do stejného pytle téhle posrané mentality. Pro mně byl punk rock o tom být hloupý, takže koberec Gilman Street a tví hopsající přátelé na něm – točí se to v krkuhu. Nebo se strkat s lidma z tříklolek anebo Big Wheels. Celá věc nesla lidem vážné poselství, ale zároveň to ylo hloupý a lidi se nebáli mluvit o lásce. Teď tam věci fungují jinak.“
Příšerná dvouhra tvořila jejich první sutečně punkovou kapelu, inspirovanou místními hrdny Operation Ivy, Sweet Children, spolu s bývalým bubeníkem Isocracy Johnem Kiffmeyerm alias Al Sobrantem. To byla taky scéna jejich prvního setkání s mužem, který později nahradil Kiffmeyera, když v roce 1990 kapelu opustil. Tré Cool, rozený Frank Edwin Wrigh III. byl génius, kterého si Livermore přitáhl do kapely The Lookouts za bicí, když mu bylo pouhých 12.
„Vůbec poprvé jsem Trého viděl, když jsem se šel podívat na The Lookouts, no byl sem venku a s těmi dívkami pil,“ řekl Armstrong. „Tré měl na sobě podivný, starcovský kostičkovaný oblek – přičemž ty barvy k sobě neladily – a taky měl koupací čepici. Ty holky říkaly jako ‚Oh, The Lookouts!‘, Tré se k nim otočil a uklonil se. Pamatuju si, že se mi to líbilo.“
16, přeplnění hormonama a vyhození ze školy, strhující Sweet Children, dělali punk zaměřený na jedinný předmět, holky. Nebo jejich nedostatek. Zatímco většina jejich vstevníků ventilovala politické rozhořčení, oni nehledali inspiraci dál, než uvnitř svých kalhot. Ale ne všechny vzniající kapely měli takto toužebné texty. V Sacramentu je zmlátili skinheadi; děvčata začaly být na pochybách a věnovaly jim zvláštní péči.
„Byl jsem příliš-zromantizovaný když jsem byl mladší,“ připouští Armstrong. „Některé z [dívek z písní] nich se začly roztékat, když jsem říkal ‚Teď musíš být moje.‘ Ale bylo to spíš jako ‚To se nestane, ale v každém případě tady je ten song.'“ Nicméně s pomocí Armstrongovy mamky, která pracovala jako servírka na místě, mají Sweet Children svůj první koncert 17. října 1987 v Rod’s Hickory Pit ve Vallejo v Kalifornii. Při jejich první show v Gilman Street je viděl Livermore, zamiloval si je a podepsal s nimi smlouvu k jeho labelu Lokout!

„Když jsem je viděl poprvé, hráli asi tak pro pět lidí s energií British Invasion ze 60. let.“ vzpomíná. „Bylo to opravdu jasné a jiskřivé.“
Scéna Gilman Street ale byla víc, než jenom hudba. Fanziny (časopisy pro fanoušky) rozšiřují zprávy o politice, umělcích, kreslířích vtipů a kapelách. Tou dobou už byl Billie Joe Armstrong venku a byl hrdý flákač nejvyššího řádu. Příležitostně psal pro Berkeleyský fanzin Absolutely Zippo!, který řídí Robert Eggolant, příležitostný kytarita Blatz. Katastrofální pravopis v následujícím průvodci televizního maniaka, který běžel v ‚zinu byl jeho vlastní.

„Loajální Objednávka Brambor k Pohovce!
Vítejte Fello Potatoes. Tohle je můj první příspěvek k umění sedět na prdeli. Za prvé, musíte najít ten správný kutloch, kde si zadek uvelebíte. Židle nepřichází v úvahu. Během první hodiny vegetování si můžete hodit jednu nohu přes opěrku na ruce. Ale je to špatný pro páteř. To o čem mluvím je gauč. Obývák, obývák přátel. Za další, najděte si svoje oblíbené kořeněné pivo, já dávám přednost Mug, ale pro vás chuďasi, bude na místě Cragmont. Co se týká jídla, Round Table Pizza (ta obrovská) nebo El Sol Mexican jídlo z Rodea, anebo si můžete jednoduše udělat nějaké své vlastní lehké jídlo. Sýrovo-moučné tortily jsou v mikrovlnce atomovkou. No, příště tampony.
BILLY RAY VALENTINE“

Naštěstí se našemu hrdinovi povedlo odtrhnout se od bonga na dost dlouho, aby mohli zapracovat na svém prvním EP se skupinou, dnes známou jako Green Day (přejmenovali se, aby se vyhnuli k záměně s místními Sweet Baby). EP 1000 Hours rychle následovalo jejich rozkouskované premiérové debutové album 39/Smooth, které bylo nahráno za mizerných $650.
„Ukázalo se, že nepotřebujeme moc vysoký rozpočet a nevyplýtvali jsme moc času,“ řekl Armstrong. „Myslím, že kdybychom měli na útratu víc peněz, byli bychom mladí a naivní a mohlo by se to odrazit na zvuku.“
„Tenhle záznam byl nahrán za dva dny,“ řekl Dirnt Kerrang!. „Neměli jsme čas o něčem přemýšlet.“
19. června 1990, den po Dirntovy střední školy, vyrazilo trio na cesty. Kydž se dostali k Minneapolis potkal Armstrong Adrienne Nesser, ženu, kterou si později vezme. Cometbus, nejoblíbenější ‚zine skupiny měl na starost deník map z turné. Minima společně s útoky komárů a z toho jedu vyplývající návštěvy v nemocnicích: výšky přiváděly nálezy „super věci v konterjnerech“ a používali „koupelnu přímo uprostřed tunelu, kde byly natáčené prohledávající scény pro Blue Brothers“. ‚Zine taky reprodukoval „Not A Contract“, kterou Green Day poslali místním pořadatelům, což dokládá, jak moc byli vzrušení a chtěli se vydat na cestu života.
„Díky za zarezervování Green Day,“ čte. „Tohle je první turné Green Day a my doufáme, že to bude sranda. Ptáme se po několika věcech, které by naše turné mohly udělat snadnější. Nic z toho nám dávat nemusíte, samozřejmě před začátkem hraní musíme ladit. Ptáme se po $100, jo, je to trochu víc, ale pokud si to můžete dovolit. Nejde o záruku, jenom se ptáme. Důležitější než peníze je jídlo a místo, kde bychom mohli zůstat. Jsme seskládaní z jednoho vegetariána a čtyř chlapů, kteří sní prakticky cokoliv. A místo na přespání by mohlo být hezké, ale bepečné, abychom tam mohli nechat přes noc zaparkovanou dodávku. Informace o místě, kde bycom dostali kávu a mohli si koupit levný trika si ceníme.“
„Nejsme slušňácká kapela, takže se ná neostýchejte nabídnout pivo. Ještě jednou díky za to, že můžeme hrát ve vašem městě a doufáme, že budete chtít, abychom se třeba někdy vrátili.“
A tak to začalo…

V rtymu: původní bubeník John Kiffmeyer jako Al Sobrante, Gilman Street, září 89
Původní punk: hněvající se Billie Joe
Na vykouknutí: Tré Cool s basákem z Lookout Kainem ‚Kongem‘ Hanschkem a Larrym Livermorem, 85.
V červené: Tré Cool naříká v Ugene’s
Blonďatý bombardér: Mike Dirnt před gelem na vlasy

Scany 64 – 68

KLASICKÉ INTERVIEW – leden 1998

Pozn.- Hokey Cokey – dětská písnička u které se tančí pole slov

Vraťmě se ke dnům, kdy se show Green Day v rodném městě konaly ve squatech a v koupelnách. V roce 1997 se dostali do legendárního Fillmore Theatre, kde publikum čítalo „2,000 kreténů“ – a mámu Billieho Joe.

[Interview: Neil Perry]

Jsme obklopeni historií rock’n’rollu. Ošuntělý, ale atmosférický interiér San Franciského Fillmore Theatre je pokryt zarámovanými plakáty dokumentující dění a slávy 60. let – dny jako otevření, shromáždění či dny v bezvědomí. Ani stěny v šatně neunikly nostalgické osmičce: Hendrix, Zapa, The Doors… a Green Day? Vydržte. Ten jeden kousek tam, ta rozmazaná fotka tria mladých punkáčů na stage se nezdají, jako by patřili mezi hlavní téma.
„No, byl to plakát Grega Allmana,“ upozorňuje baskytarista Mike Dirnt a při tomto malém, ale významném aktu drzosti se zazubil. „Strhnul jsem to a na druhou stranu jsem nalepil nás. Třeba si toho nikdy nikdo nevšimne.“
Tichý a zamyšlený Mike má jemně lazený mozek daleko za jeho špičatýmu huňatými vlasy, i když asi nebudete Green Day soudit podle jejich stmelujícího člena. Vychlamaná, usoplená karikatura tria populárního talentu dnes není nikde k nalezení – jsou to prostě tři rázní, uvolnění, přátelští kluci. Ale není těžké pochopit jak by se mohla vyvinou schizofrenní osobnost kapely: tváří v tvář každodenní krutosti dlouhodobé rockové roboty, tři punkeři, kteří prostě chtěli mít radost ze života a jsou pravděpodobně první, kdo přiznává, že byl v minulosti trochu na hlavu.
Byly tady různé absurdity, tkeré kapela musela řešit, například byli shledáni vinnými z porušování zásad stanovených v „Official US Punk Rock Rule Book“ (Oficiální punk rocková kniha zákonů/pravidel Spojených Států) – především ty, které říkají „Thou Shalt Not Succeed“ (Neuspěješ) a „Thou Shalt Not Escape Your Hometown And Get A Life“ (Neunikneš z rodného města, nebudeš žít jinde). Taky se objevily obvinění z „dělání Nirvany“ a to s albem Insomniac z roku 1995, které sice nebylo tak posluchačsky oblíbené jako jeho předchůdce Dookie plus tisíce nudných otázek týkajích se prodeje, kde často figuruje „vyprodáno“ a další omezené mediální názory. Greenům to bylo šumafuk, vydali vynikající album v podobě Nimrod a znovu zopakovali podání v zápase. Jsou zpět v Bay Area, trio vystupuje s koncertem v rodném městě ve Fillmore Theatre – jejich poslední show ve Státech před tvydáním se do Velké Británie na své vyprodané turné.

Bubeník Tré Cool připouští „Musel jsem si vypnout mobil, zatímco z něj ještě pořád srší vlny energie a to i když už sedí v klidu na pohovce.
„Jsem rád, že jsem doma, ale radši bych nehrál show,“ dodává frontman Billie Joe Armstrong. „Myslím si, že je to v rodném městě pro každou kapelu stejné – máte pocit, že jste pod mikroskopem. Lidi říkávají věci jako ‚Hmm, co nám teď předvedeš?‘ Plus San Francisco je velmi… Nechci říct snobské, ale je to tady fakt… snobské, má to tady takový bederní postoj. Až budeme mít příští turné po Státech, myslím, že bychom měli tady ty koncerty mít někde uprostřed, pak se vrátíme domů, kde prostě jenom budeme doma a nebudem se muset o nic starat.“

Green Day, San Francisco, 1997: žádní fanoušci interiéru neobarokního odobí

„Doma si ustelete postel a potom si do ní další den lehnete,“ pouští se do úvahy Mike. „Zatímco na turné si ustelete postel – ale pak odcházíte! No a pak se objevují všechny ty telefonáty jako ‚Hey! Pamatuješ si na mě? Potřeboval bych 25 jmen na seznam hostů.‘ Chci říct, že mi nevadí udávat lidi na seznam hostů – ty lidi, kteří ve skutečnosti vlastní vaše nahrávky…“
Byl jsem tam – nebo přesněji přes zátoku v Oaklandu – kde byli Green Day poprvé utahaní ze svých nástrojů a uvědomili si, že život punkových trubadúrů je zábavnější, než cokoliv, co vám může nabídnout školní poradce pro kariéru.
„Naši první nahrávku jsme udělali za $700″ připomíná Mike. A jediný rozdíl mezi tímhle a našimi dalšími záznamy je ten, že teď si musíte hodit vaše stereo o něco hlasitěji. Rozdíl jako mezi Bleach a Nevermind. Zvykli jsme si hrát kdekoliv…“
Tré: „Obýváky, koupelny…“
„A na spoustě párty,“ pokračuje Billie Joe, „stejně jako tam (ukazuje na Mikův provizorní plakát na stěně) asi jednou za měsíc. Náš poslední dotek s domovem se odehrál v roce 1992, od té doby jsme tuším na turné.“
Najednou vypadá dost unaveně.

„VYRŮSTALI JSME NA MIZINĚ. NĚKDY TO BYLO TĚŽKÉ.“
Billie Joe Armstrong

Dříve sledovat Green Day při pózování na focení pro Kerrang! znamenalo zjistit jejich ovednosti v těchto věcech – a když byl přítomen foťák, zdálo se, že si pohrávají se svými obličejovými svaly. Je to součást dohody, která je součást paktu, jenž Green Day udělali, aby se mhli stát významnými hráči ve hře, která je na míle daleko ode dní života ve squatu a svinských pracovních míst. Takže co odtud Green Day dostalo? Co se stalo během jejich mládí, které je o deset let později dostalo sem?
Mike: „No, dětství, nikdy jsem o tom moc nemluvil – to co vidíte navenek jsou pravděpodobně z jedné půlky drby a z druhé půlky tvář (Dirnt měl neklidné dětství – adoprivní rodiče, co se rozvedli – viz str. 40). Ale to, že jsem se dostal do punku byla pravděpodobně reakce na to všechno. Neřekl bych, že to byla reakce proti tomu,j ak jsme byli vychováváni, ale spíš jsme něco hledali. Vyrostli jsme na malém předměstí v Bay Area a všichni jsme byli tak trochu maloměstské děcka. Mohli jste být buďto velký chlap a sportovat, anebo být trošku huběnější chlápek, vzít si kytaru a být ‚Wow‘, ‚Cool‘.“
„Hudba je útěk všech, tak či onak,“ pokračuje Mike. „Tak dalece, jak jsme byli do punku zažraní, bylo to jenom ‚No, jsou tady nějaké děcka se stejně mizernými nástroji, jako máme my a i tak dělají skvělou hudbu a hrají koncerty‘. To byla opravdu klasická reakce: ‚Hey, taky bychom to mohli udělat‘. Můj táta by byl raději, kdybych dělal něco jiného, jako bylo dokončení studia, ale byl v tom celkem v pohodě. Chci říct, že jsem prostě dokončil školu!“
„Vyrostli jsme na mizině,“ říká Billie Joe. „Někdy to bylo těžké, ale nebyli jsme nijak zvlášť nešťastní. Ale když jsme viděli v časopisech ty velké rockové kapely jako Bon Jovi a Def Leppard a všechny tyhlety věci, říkal jsem věci jako ‚Podívejte se na všechny ty nástroje‘, a nikdy jsem si nemyslel, že bych všechny tyhle věci někdy vlastnil. Takže punk byla možnost a taky z části legrace a to krásné na tom bylo to, že tři stejné kapely si půjčovaly stejný zesilovač od jednoho chlápka, anebo třeba sedm kapel mělo jednu bicí soustavu, kterou pohromadě držela páska z kazet.
„Moje mamka dneska přijde, vlastně,“ pokračuje. „Moje mamka se nikdy nestarala. Většinu svého života byla servírka. Takže jsem dělal všechno co jsem chtěl, to bylo fajn, tak dlouho, dokud jsme dělal věci co jsem si užíval.“
„Jen jsem nikdy nevěnoval žádnou pozornost tomu, co mě tak úplně nezajímalo. Pokud nejsem zažraný do něčeho, u čeho se neujistím, že to dodělám – ať je to cokoliv. Pokud šlo o drogy, musel jsem se ujistit, že ta hromádka zkurveného speedu zmizne než skončí noc. Pokud jsem měl chlastat, neměla nastat situace, kdy byla sklenice prázdná – ve skutečnosti jsem si musel být jistý, že je láhev pořád plná, takže můžu pokračovat v pití. Stejně jako s tímhle albem – pokud šlo o mně, musel jsem se ujistit, že každá sklaba je perfektní.“

Foto: Uve ve Fillmore Theater, 1997: Část rebelů ječela, část má trávicí potíže, Billie Joe se porval

Nimrod je tak blízko k dokonalosti, jak jen může být, pokud se to týká Green Day. Spojili pozice Ramones 90. let a některé písně na LP – Scattered, Worry Rock, Uptight – také kývli na popovou citlivost amerických songwriterských hrdiů předchozího desetiletí, jako např. Hüsker Dü a The Replacements. Punk, jasně, ale s takovými náladami, keré jsou hlubší, než co značí tohle označení.
K dispozici jsou také svěží tóny akusticky založeného nového singlu Time Of Your Life (Good Riddance); zatímco každá rocková kapela vypadá, že fušuje do řemesla orchestriálů s různou mrou úspěšnosti, Green Day to udělali tak akorát, že zmírnili plátek reflexe.
„Smyčcové sekce byly jenom něco, co je třeba s určitou mírou udělat,“ usmívá se Billie Joe.
„A alespoň to nebylo vyloženě přehnané jko DUN DUN DUN DA DUN DUN!!“ vyřvává Tré, který se pak s Mikem pustí do předvádění Bitter Sweet Symhony od The Verve.
„Ze začátku tak byl celý orcherst,“ vysvětluje Billie Joe, „a byla tam i trocha akustických kytar. Pak vešli všichni dovnitř. SHUNG! A my jsme stáli před celým tím orchestrem, takže jsme se rozhoupali: ‚Páni, ehm, tak jo. Vy dva a vy dva a ty támhle můžete jít.‘ Nakonec jsme je probrali tak, že nám tam zůstali čtyři lidi. Bylo úžasné a zároveň trochu divné se na to dívat. Ve studiu jsme pak hráli ve stylu velké Bon Jovi-balady… No, to byla sranda.“
„To znamená, že si myslím, že věci se stávajívíce rock’n’rollovější, teda alespoň v Americe,“ dodává. „Techno a taneční hudba tady byla masivně medializována, až na The Prodigy, ti jsou dostatečně tvrdí na rockery. Ale pak je těžké zastupovat určitý žánr, který vlastně ve skutečnosti ani neexistuje.“
Tré: „Vždycky jsem považoval kapely jako Depeche Mode jako tehno. Hovna to byly tenkrát a hova to jsou i teď. Sorry!“
Mike nějak nejeví zájem. „Myslím si, že The Podigy jsou první lidé, kteří sebrali elektronické věci a seskládali to do formátu rockové písně,“ říká. „Za což jsem opravdu vděčný, protože místo toho, abych tohohle musel poslouchat šest minut, budu muset poslouchat jenom tři minuty. Ale chápu, odkud pochází.“
„Amerika potřebuje tvář k tomu, aby identifikovala píseň,“ říká Billie Joe, „protože je to velké místo na to, aby se píseň stala celonárdním hitem a lidé potřebují někoho, kdo identifikuje požáry – docela snadno se tomu přizpůsobuje. Ve skutečnosti se jedná o geniální marketing.“

Když se vrátíte do Ameriky, jste rádi, protože je to právě Amerika? Nebo doma je prostě doma, ať je to kdekoliv?
Mike: „Doma je doma… nejsme moc vlastenci. Jednou jsem se bavil s někým z Evropy a oni říkali: ‚Měl bys být hrdý na to, odkud jsi.‘ A já mu odpověděl: ‚No jasně, vy máte historii, kulturu – co máme my? Debilního Johna Wayna a rock’n’roll‘. Takže většinu času jsem strávil v rock’n’rollu, což se dá chápat jako část historie toho odkud pocházím. Být vlastenec k místu, kde žijete je… No například jsem hrdý na náš právní systém, který byl před lety dán dohromady, ale nejsem hrdý na to, jak to funguje.“

Foto: Dny, kdy dělal Billie Joe provaz byly fuč
Tré Cool: Střílí od pasu

„HUDBA JE ÚTĚK VŠECH, TAK ČI ONAK.“
Mike Dirnt

„Dovedete si představit, že byste byli souzeni v Anglii?“ ptá se Tré. „Být odsouzen někým ve směšné paruce? Mám tím na mysli, že jejich souzení bylo,ž e vás hodili do vody a pokud jste plavali – byli jste čarodejnice, pokud jste šli ke dnu, byli jste nevinní! No kurva!“
Billie Joe: „Zatímco tady v Americe máte chlapa ve Ferrari s mobilem a vyceněnými zuby na vás řve: „Heeey! Já jsem advokát!“
„Nemůžu být hrdý na to, kde jsem se narodil,“ pokračuje Mike. „Nechtěl jsem si posrat zadek na týhle planetě, na tomhle kontinentě, ani nikde jinde. Ti, co tvrdí, že jsou lepší jenom proto, kde se narodili, jsou fakt čuráci.“
„Hodně lidí jsou vlastneci jenom proto, aby měli lepší pocit z toho, že nejsou nikde,“ dodává Tré. „Víte,“ pšiká a nasazuje buranský přízvuk – „Dostal jsem svůj strý náklaďák támhle a své prasečí pero sem. Je to prostě perfektní! Proč bych měl sakra žít někde jinde, chlapče?“
Jste dobří v tom, nasrat se? Je tady někdo, kdo vás drží na uzdě?
Billie Joe: „Oh yeah. Myslím, že se dokážeme sobře nasrat, co?
Mike: „Jo, jsou tady nějaké věci, které nás drží v šachu – jmenuje se to East Bay. Právě teď jsme v něm a je tady dalších 2,000 takových kreténů – naši nejbližší přátelé – ti nás pak drží v šachu!
Neplete se, i když se Green Day podařilo dostat pryč vražednou směsici písní AC/DC a Journey. Vítězný koncert v rodném městě končí rituálním zničením nástrojů. Vědomě sleduji stěny rock’n’rollové historie, jmenovitě každého, kdo znal hodnotu zesilovače a ke zlomovému bodu a slova, které stojí za to křičet.
Mikova rozmazaná fotka Green Day je zrovna doma…

Foto: Mike zcela nepochopil pojem basový buben
Jejich ztvránění Hokey Cokey bylo neočekávané
Pění pro slávu: Billie Joe hraje jako emoční zhýřilec

Scany 18, 19

ALBA

39/SMOOTH

Nebyli vždycky králové punku, víš…

LABEL: Lookout VYDÁNO: duben 1990 PRODUCENT: Andy Ernst PŮVODNÍ K! HODNOCENÍ: KKK

Vraťme se zpět do roku 1990, kdy Green Day vydali své debutové plně-dlouhé 39/Smooth. Asi byste potřebovali koule z čistého křišťálu, abyste předpověděli, že posunou scénu a zařadí se do světové úrovně, což se později stalo – a to nejen v roce 1994 s Dookie, ale znovu pak deset let poté s příchodem American Idiot.
Jakmile album začíná songem At The Library, je hned jasné, že základní ingredience jsou na místě – spratkovské nosovky Billieho Joe Armtronga ve stylu dodání anglofila („Zním jako Angličan, který se vydává za Američana, který se vydává za Angličana,“ řekl kdysi zpěvák) a tří-akordové riffaramy, hnací basová linka Mika Dirnta je jednoduchá a vede rytmus, který dodává původní bueník John Kiffmeyer (alias Al Sobrante). S tímto zůstává zboží Green Day v obchodech 20 let. Ano, značně za tu dobu rozšířili zvuk i vizi, ale myslí se tím stále typičtí a klasičtí Green Day a šance, že budete i nadále okouzleni a příjemně nakaženi, vychutnáte si krajíc žvýkající-centrální pop-punkové dobroty.

„Kdybych měl sex, nebylo by to o materiálu kapely“ Billie Joe Armstrong

Ačkoliv tam ty písně tak docela nejsou. Jednoduchým nerytmickým slokám v Going To Pasalacqua se chvílemi podaří dostat na určitou úroveň hákování. Don’t Leave Me je tvrdě okovaná harmonie, která má za úkol se vám zahrabat do mozku a The Judge’s Daughter je dost domýšlivá s dupotem gumové podrážky s pak-typickým tématem nenaplněného poblouznění.
Některé z těchto písní by se mohly snadno vynořit na následných albech Kerplunk, nebo dokonce multi-milionově prodávaném smeči, Dookie, ale měly být jen pouhou výplní. Na 39/Smooth není žádné Welcome To Paradise dokonce ani Android. Žádné Longview nebo Basket Case. Stručně řečeno, žádná singlovská pecka, která by donutila vaši tvář chytit tik a hlasitě by vyžadovala vaši pozornost. Pokud by to byli pak sami Green Day – schůdné, ještě zcela jednorázově středně-odměřené skotačivé písně oslavují radost a malou ospalost, kouření během zytečných dní, ze kterých taky vznikl jjich název – pravděpodobně by to byla něaký druh hymny kapely než jenom samostatně-pojmenovaná stopa na nevyrovnaném debutovém albu.
Existují tam však momenty, kdy se alspoň snažili o něco jiného. Jemné eektricjé praní v Rest a nejasně psychedelické víry v 16 – obě narážejí na invenci a generické úchylky, které přicházejí, ale stále zůstávají spíše zajímavými artefakty, než opravdu apartní parádou.
Zvuk je na desce poněkud roztřesený, ale u některých je to možné očekávat.
„39/Smooth bylo nahráno a miováno za da dny,“ vzpomíná spoluzakladatel Lookout! Records, Larry Livermore, „které je o tom, jak dlouho by trvalo vyladit buben snare pro Dookie. Neměli jsme tehdy moc peněz na to, abychom platili za nahrávání, ale i přesto si mohli vzít dalších pár dní a já byl šťastný, že můžu platit. Jejich bubeník byl v té době velmi velký za tak málo peněz jak to jen šlo a taky hrál co nejrychleji. Myslím si, že ta filozofie byla výsledkem jeho punkových kořenů.“

DUBEN 1990

Ironií je, že vzhledem k těm kořenům měli Green Day problémy i s dostáním se mezi koncertující kapely v legendárním dostaveníčku Berkeleyské scény 924 Gilman Street.
„Tim Yohannan [z punkového fanzinu Maximum Rocknroll] by nás nejdřív v Gilmanu nenechal hrát, protože jsme byli příliš tuctoví,“ řekl tehdy Armstrong rivalujícímu fanzinu Flipside.
„Říkal, že když jsme zpívali politické texty, tak bychom mohli být na obálce MMR,“ dodal Kiffmeyer. „Líbí se mu hudba, ale nelíbí se mu texty.“
Původně vydáno na vynilu a na kazetě až v dubnu 1990, debutové album bylo v balíčku s EPíčkama Slappy a 1,000 Hours, plus náhradní kompilační stopou. O několik měsíců později bylo znovu-vydáno pod názvem 1,039 Smoothed Out Slappy Hours. Z dalších extra skladeb na této verzi je materiál ze Slappy dokonce ještě nedbalejšího zvuku (a obsahuje jejich nyní nechvalně proslulou cover od Operation Ivy, Knowledge), přičemž 1,000 Hours – je z původního záznamu, který byl nahrán v dobách, kdy se kapela ještě jmenovala Sweet Children – honosí se syrovější, silně zkreslenou produkcí a ještě víc zhrzený milenkou v lyrickém sklonu.
Dokonce i nejvášnivější a dlouholetí fanoušci kapely by si jen těžko spojili label, u kterého vyšlo 39/Smooth nebo pak následné 1,039 Smoothed Out Slappy Hours od Green Day jako klasiku. Nicméně představují důvěrně známý a zcela rozpoznatelný přechod do útoku poukazující na velkolepou kariéru. [Paul Travers]

Tracklist: At The Library / Don’t Leave Me / I Was There / Disappearing Boy / Green Day / Going To Pasalacqua / 16 / Road To Acceptance / Rest / The Judge’s Daughter

Scany 70, 71

ALBA

WARNING

Když se blížili ke třicítce, chtěli se Green Day zbavit své image ‚nevyšukaných pop-punkáčů‘. Čas na změnu kurzu…

LABEL: Reprise VYDÁNO: říjen 2000 PRODUCENT: Green Day PŮVODNÍ K! HODNOCENÍ: KKK

Není pochyb o tom, že American Idiot z roku 2004byl pro Green Day velmi ambiciózním krokem. Z hlediska rozsahu to byl obrovský hazard, který prostě nemusel vyjít, ale taky bylo vykonstruováno ze základních kamenů známých všem, jenž se zajímají o materiál kapely z trochu starší nabídky. V hudební terminologii je jedináček, ale jeho předchůdce Warning byl stejně velkým skokem do neznámé vody.
Už tam se objevily náznaky, že trio není ochotno se omezovat jen na jedno určité vyhraněné pole, které vyznačili kritici – pole, které je třeba přiznat, by jim pomohlo se zvukem, jenž byl nejčastěji používán v rámci pop-punkových parametrů. Insomniac se chlubil temnějším tónem, temnějším a těžším než jeho starší sourozenci, no a Nimrod fušoval do všeho. Od ska-punkového King For A Day po zběsilé hardcorové Take Back. Ale Warning bylo první album výrazně odchýlené od toho, co by mohlo být považováno za jejich zvukové rysy při obchodním označení v rámci celého jejich díla.

„PŘES NÍZKÝ PRODEJ ZŮSTÁVÁ WARNING DECENTÍM UMĚLECKÝM VRCHOLEM“

Samořejmě že mezi alby Nimrod a Warning je více zřejmých skoků. Akustické baladické básnictví Good Riddance (Time Of Your Life) bylo překvapivým šlágrem a frontman Billie Joe Armstrong vysvětluje: „Myslím, že Time Of Your Life nás osvobodilo v mnoha ohledech – můžem dělat různé věci. Pomohlo nám to získat více emocionálně založený obsah bez pocitu, že se prodáváme.“
Když začali pracovat na Warning, Green Day už tehdy označili své šesté album za výchozí. „Písně mají akustický základ, ale ne až tak jako u Bon Joviho. Spíše způsobem jaký jde vidět u dřívějších věcí Bruce Springsteena nebo Peteho Townshenda,“ prozradil baskytarista Mike Dirnt, zatímco Armstrong uvádí také Boba Dylana a Toma Waitse, kteří v tuto dobu měli vliv na jeho songwriterství. Nebyli si tak úplně vědomi toho originálu se kterým začali když se to vezme v širším kotextu, ale určitě to nebylo to, co by od alba Green Day většina lidí očekávala.
V souladu s poměrně úzkým charakterem písní, které se schovávaly v celkem tichém místním studiu byli připraveni zahájit nahrávání alba společně s Robem Cavallem (producent jejich tří předchozích alb a později také American Idiot), který je zároveň poradcem. „880 Studios je v jakési latinské comunitě,“ řekl Armstrong o jejich smělé díře. „Přímo nad tím vede dálnice. Pokaždé když projížděl náklaďák, mohli jste to cítit a slyšet jak se zvedla frekvence mikrofonů.“

ŘÍJEN 2000

Výsledkem byl hřejivý, organický zvuk, který se dokonale hodil ke všemu materiálu. Avšak album nebylo úplně zbaveno moci radosti tří akordů, rytmických hymn nutítích podupávat nohou, ale Castaway a Deadbeat Holiday měly daleko více promyšlené uspořádání, zatímco všudypřítomné akustické chytlavky s nešikovnými riffy jsou protkány tím, co byly dříve jednoduché tří akordové ječáky. Hold On se neomlouvá za harmoniku, Misery bylo plátkem nepředvídatelé výstřednosti hudební haly a vyrovnávací styl Minority, irská zábava pro spoustu opilých lidí, fanoušků hudby v rockových klubech a na koncertech měla našlápnuto. Jinde bylo Waiting a titulní skladba až nakažlivě časté a Macy’s Day Parade se částečně vrátilo k linii Good Riddance (Time Of Your Life). Doslovně se přesunula také kapela. Nebyli přímo političtí, ale Arsmtrong byl vždy ironický i když spíše ojediněle, ovšem pozorování se zřejmě trochu rozšířilo.
„Čím jsem starší, tím víc se snažím, aby byů můj hněv někam směrován, ne se v tom jen vrtat. Díky hněvu se zdá, že stárnete. Stáváte se zahořklými,“ vysvětluje frontman. „Musíte přemýšlet o své politice a o světě a snažit se pobídnout lidi pokud jde o to, co chtějí poslouchat. Nemůžete psát jednu píseň znovu a znovu. Doslova, myslím si, že je tady toho mnohem víc, co to album říká, než co jsme kdy udělali v minulosti.“
Znovunalezená dospělost byla asi nevyhnutelná – Green Day se nyní blíží ke třicítce s rodinami v závěsu, zatímco Blink-182 převzali plášť pop-punkových princeznovských klaunů – Warning představuje relativní komerční propadové pásmo, jejich první album od debutového 39/Smooth z roku 1990 co nedosáhlo na platinu.
American Idiot je dostalo zpět na vrchol úspěchu, kterýkombinuje jejich starý punkový žár s nově rozšířenými obzory Warning, ale i přes nízký prodej je Warning stále zmiňováno jako umělecký vrchol jejich kariéry. [Paul Travers]

Tracklist: Warning / Blood Sex And Booze / Church On Sunday / Fashion Victim / Castaway / Misery / Deadbeat Holiday / Hold On / Jackass / Waiting / Minority / Macy’s Day Parade

Scany 20 – 23

PŘÍBĚHY

AMERIČANÉ V ZAHRANIČÍ

Ke konci roku 1991 se Green Day poprvé s turné vydali do Evropy. Možná, že kdyby to věděli, zůastali by doma, příjezd totiž znamenal být v jednom pokoji s lidskou hlavou v láku.

[Text Ian Winwood]

Ještě když název Green Day byl znám jen v městech Severní Kalifonie, byla tady jedna věc, která je odlišovala od ostatních podobných skupin, byla to jejich ochota nasednout do dodávky, aby se mohli dopravit tam, kde je chtěl někdo vidět. Tahle kapela by neměla ani páru o nějaké registraci 300-mílové cesty, kterou absolvovali aby zahráli na house párty. Jednoho večera dokonce hrají improvizovanou narozeninovou párty v Gilman Street jednoduše proto, že někdo měl klíč od klubu a zazvnoili na ně, jestli by jim tam nemohli dělat hudbu.
V roce 1991 se vydali tito nevinní lidé do ciziny. Kerplunk bylo nahrané a připravené pro vydání v roce 1992. Lawrence Livermore, majitel Lookout! Records – labelu kapely, dal Billieho Joe Armstronga, Mika Dirnta a Tré Coola dohromady s Cristym Colcordem a Aidanem Taylorem, dvěma Britskými pořadateli, kteří skupině pomohli s organizací jejich prvního Evropského turné na podzim a v zimě 1991. ůvodně bylo naplánovaných 50 vystoupení, no výlet se nakonec protáhl na 64 show a turné trvalo celé tři měsíce. Je to tak dávno, že teď se to všechno zdá banální, dokonce i to, že Green Day mohli při letu ze San Franciska kouřit. „Kolik kapel může za letu do Evropy kouřit?“ zeptal se Dirnt 13 let po tomto faktu.
„Myslím si, [že první Evropské turné] z nás udělalo opravdovou kapelu,“ řekl Billie Joe Armstrong tomuto reportérovi v roce 2004. „Bylo to těžké. Byli jsme v Německu a zdálo se to jako zkurvená večnost… Chytil jsem šatní vši! Rád bych vám řek, že sem dostal muňky, ale nemůžu, protože jsem neměl odpovídající stav, takže jsem měl šatní vši. Děsivé!“
Stojí to za to, udělat si náčrt o tom, jak vypadaly punkové show na začátku 90. let. Dokonce i od těch nejpěknějších a nejmelodičtějších Amerických aktérů – ať už se jedná o Green Day nebo Bad Religion – publikum bylo téhož druhu, jako to, které stálo na Warped Tour 2009. Bez ohledu na skupinu, Britští punkeři v éře před Dookie, byli spíše muži s potetovanými tvářemi a lidi co se drželi dál od volebních kampaní. Američané mají pro tenhle druh publika svůj název. Tím názvem je „Drsné“.
Ani ne o tři roky později, když ukradli frázi, punk rock Green Day pomohl změnit hnusný zamračený pohled na úsměv, mnoho z mravních autorit scény odsoudily skupinu jako kreslené syntetické postavičky. Kdokoliv kdo zná hitorii tria před Dookie uzná, že je tento názor holý nesmysl. Byl by problém najít překvapivější příklad kapely, které přátelé pomohli s financemi, než bylo tohle první zámořské turné. Po tomhle si Green Day klidně pozvraceli boty, aby je mohli věnovat. (Pozn.-moc nedává smysl ale líp tuhle větu přeložit neumím)
„Do Evropy jsme zavítali mnohem dřív, než jsme se stali populárními,“ řekl bassák kapely znovu směrem k reportérovi. „Museli jsme propašovat nahrávky [aby je mohli prodat na koncertech] s tím, že se jich zbavíme.“

„PRVNÍ EVROPSKÉ TURNÉ BYLO DĚSIVÉ. CHYTIL JSEM VŠI!“
– Billie Joe Armstrong

V rámci turné v dodávce navštívili Green Day země jako je Španělsko, Německo, Nizozemí – kde byl Armstrong nucen uznat, že kouřit hašiš legálně, ho svým způsobem okradlo o zkušenost a vzrušení – Itálii, Polsko, Československo (jak bylo známé) a Dánsko. V té poslední zemi se kapela zmáčela v pivu společně s místními obyvateli, což jak situace potvrzuje, má úspěch i nadále. V té samé zemi hráli Green Day na překvapivé Halloweenské show, ačkoliv majitel klubu měl ještě větší překvapení, které na ně čekalo hned jak skončili s vystoupením. Přišlo společně s místem, kde mohli přespat – kapele byl představen „Sleepy“ lidská hlava ve velké zavařovací sklenici. Byl to snad Cool, který v tom momentě už nebyl tak ospalý jako chvíli předtím a nezbylo mu nic jiného, než strávit noc zíráním do očí Sleepyho – na jeho životní styl.

„Museli jsme propašovat nahrávky, tvrdili jsme, že se jich zbavujeme“
Mike Dirnt

Místa, které během turné navštívili nebyly tím druhem míst, které vidíte v inzertní sekci Time Out v průvodci nočním životem Londýna. Hodně koncertů odehráli v zadních prostorách „světských“ hospod. Další vystoupení se uskutečnily ve squatech, nebo punkových komunitních obcích – v místech, které byly často obsazeny šílenci. Green Day mohli hrát s kapelami, které byly na seznamu a kde, jak poznamenal Billie Joe, všechny kapely „zněly jako Napalm Death.“ Když použili domácí sestavu bicích, Cool byl ohrožen trestem smrti pěstmi bubeníků s většími sestavami kvůli tomu, že by smontováním těhle bicích měl nějak změnit „šílenou cestu.“ Další noc ve Fatherlandu (vlast němců), ohrožovala kapelu žena pistolí, která věřila, že jsou (neprávem) vinni za kradení nočního výdělku.
Green Day přijeli do UK v prosinci 1991. Jejich vůbec první objevení se v Británii bylo v Londýnském The Rails Club. Pak cestovali na sever, aby zahráli nějaké show v Leedsu, Dublinu (v The Attic, kde během vystoupení přišli o kalhoty a organizátoři o Ł50 jen proto, aby mohli show uskutečnit) a v Belfastu, nemluvě o zelenajících se zdobených míst jako je Royal Tunbridge Wells. V Southamptonu se setkali se vzorky prvních výtisků Kerplunku a tu noc odehráli neoficiální „vydávací“ párty, třebaže disk byl vydán až začátkem následujícího roku. Dostali se do Vánočního rytmu, takže následovala noc v The Den ve Wiganu – Ł3.50 za vstup na benfiční show čtyř kapel, jejichž výtěžky putovaly na charitu Childline – kapela představila bizarní vánoční hru, kde vystupoval velikonoční zajíček (oblíbená postava diváků), Santa Claus, Ježíšek a jeden drzý punkový (Armstrong hrál sychizofrenní postavu v podobě tří králů). Další noc skupina odehrála bouřlivou show v TJs v Newportu – dlouholetá tradice, punk rockové chladící lóže se skládalo z publika ochotného dát šanci novým mladým skupinám – tam, kde byla ta Vánoční párty. Po tomhle strávili Green Day Štědrý den a taky den následující, v Bath, ne-li v koupeli.

S původními 50-ti daty bylo turné téměř u konce a Britští organizátoři od kapely chtěli své výdaje jestliže chtěli svůj výlet rozšířit o dalších 14 show – o více než čtrvtinu z původně dohodnutého celkového počtu. Green Day byli unavení, stýskalo se jim po domově, byli prochladlí, smradlaví a hráli na nástroje, jejichž poměr materiálů byl 3:1 – ze tří částí z izolepy a jen z jedné ze dřeva.
„Byli jsme tak vyčerpaní, prakticky jsme z toho chytali halucinace,“ řekl Armstrong v roce 2004. „No a tak jsme řekli: ‚Jasně! Nemohlo nás napadnout nic hloupějšího. Pokračujme!'“
V roce 2009 byli Green Day kapela, která dokázala ze svého byznysu vytlačit maximim v každé situaci: jejich písně, texty – řádky ‚With every breath that I am worth / Here on earth‘ (S každým dechem, který jsem si zasloužil / tady na Zemi) z písničky Last Night on Earth z alba 21st Century Breakdown, by dost dobře mohly sloužit jako epitaf na náhrobku zpěváka – a vlastně na náhrobku kohokoliv, kdo se naladil na jejich vlnu. Ale totéž by se dalo říct o skupině, zatímco byli v letech 1991 a 1992. Méně závažným činem by bylo, kdyby po 50 odehraných koncertech zamířili domů – většina by nedokázla takovýto skok do neznáma vůbec zvládnout. Skutečnost, že Green Day byli ochotni tento skok absolvovat je jeden z důvodů, proč o nich dnes čtete.

Foto: Rockování v severní Anglii s Jaicell Recipes, prosinec 1991