Scany 52 – 55

Pozn.- Modus operandi – chtěný či nechtěný typický styl a postup činnosti, práce (např kriminální vlivy)

PŘÍBĚHY

Foto: Další výlet do Hamleys se ukázal jako příliš vyčerpávající
[Foto: Kathleen Megan]

DĚCKA NEJSOU VPOŘÁDKU
Když skončilo světové turné s Dookie, Green Day byli nejžhavější Americkou kapelou. Ale byli štastní? Sakra ne…
[Text Ian Winwood]

Skutečnost, že je někdy hodně šokující, když získáte více, než jste očekávali, protože nakonec dostanete méně, byla pro Green Dy ponaučení stejně jako turné na podporu neuvěřitelně úspěšného Dookie. Jednalo se o cestu, která viděla skupinu jezdit od zahájení Lollapaloozy 1994 v karavanu – kde se i zde fanoušci řítili pro lístky, aby neprošvihli Kalifornský set – stali se hlavní hvězdou největších krytých prostor v severní Americe, hokejových arén stejně jako slavného Torontského Maple Leaf Gardens a Nasa Veterans Memorial Coliseum na Long Islandu.
„Jsem jen vyčerpaný,“ řekl Billie Joe Armstrong Entertainment Weekly v roce 1994 během posledních dní turné, které následovalo po vydání třetího alba Green Day. „Totálně. Překonali jsme sami sebe velmi vážnou cestou. Taky mám problémy s insomnií, takže je pro mě těžké spát. To je věc, na kterou se těším nejvíc: budu spát do konce roku.“

„VŠECHNO ZAČÍNÁ BÝT TAK MATOUCÍ“
Billie Joe Armstrong

Jednou z pozoruhodných věcí o Bay Areyském triu v devadesátých letech je to, jak tvrdě pracovali – a pořád. V té době to Tré Cool okomentoval: „[kapela] zavádí nějaké opravdu pitomé hodiny aby byli považováni za lenochy.“ Ale v roce 1994 dřina, kterou tato mladá skupina vydržela byla také doprovázena obrovskou změnou obojího – štěstí a perspektivou – změny jak dobré, tak špatné. Komerční úspěch Dookie znamenalo, že kapela zbohatla – to samo o sobě nebylo nežádoucím důsledkem, i když snaha zbohatnout nebylo pro Green Day modus operandi. Ale fakt, že tváře tvůrců byly v televizi stejně jako popové hvězdy mainstreamu, vedl k nevrlosti některých severokalifornských punkových scén, které je pomohly vytvarovat. Stránky dopisů Berkeleyské punkové bible Maximum Rocknroll překypovaly stížnostmi jejichž fixace na kapelu by se mohla dát nazvat posedlostí. Na novém graffiti nápisem, který se objevil na zdi na záchodcích v 924 Gilman Street stálo: „Billie Joe must die (Billie Joe musí zemřít).“
„Většina ‚hlavních p‘ punkáčů jsou příliš přizpůsobiví ve své neshodě,“ řekl jeden dlouholetý Bay Areyský fanda s nickem Toxsima – vyňato zknihy Rebels With A Cause. „Nedávalo mi to smysl, proč lidi nebyli rádi, že tři malí huliči dopadli dobře. Proč bylo nutné nenávidět obecně rozšířené uznání na vyšším levelu, když v hloubi duše je to všechno, v co doufá každý tvůrčí typ?“ O Gilman Street Armstrong řekl: „Vážně se tam nemůžu znovu vrátit. Budu si toho vážit po zbytek mého života, ale věci jsou teď jiné.“
Tak matoucí a ubližné jako některé tyto útoky mohou být – památné. Dookie bylo teprve druhým punk rockovým albem, které se ve Spejných Státech stalo platinovým – následovalo Never Mind The Bullocks od Sex Pistols, které bylo platinové už 14 let – Green Day se starali o jiné záležitosti. Jejich manažerské solečnosti ukázali dveře po tom, co song J.A.R. údajně unikl do rádií a zcela jistě nerozumně se rozhodli dělat si manažery sami. Odskočme od skupiny, Armstrong a Cool se oženili a brzy na to se stali otci, frontman syna Joeyho a jeho spoluhráč dcery Ramony. V pozadí se zasnoubil i Mike Dirnt.
Na téma, jak rodičovství změní váš život, prohlásil Cool, že už pak nemůžete: „vytáhnout zbraň a odstřelit se i když je tady něco, co se vám na sobě nelíbí, protože mimino by mohlo zrovna spát.“
Připuštěním tohoto hurikánu aktivit, byli Green Day povinni zajistit, aby své myšlenky koncentrovali na trochu materiálu, který by měl následovat album, které se stalo fenoménem. Ale zatímco písně, které tvoří Dookie popisovaly dokonale přizpůsobené charakteristiky frustrace z dospívání zabalené v hudbě často sladší než žvýkačky, ostré změny okoloností zajistily, že album přineslo požadavek, aby jeho následovník byl tvořen z hlubších a temnějších částí. Na Dookie Armstrong zpíval, že mu matka říká: ‚To get a job, but she don’t like the one she’s got (Sežeň si práci, ale ona sama nemá ráda tu svou)‘. Sotva o rok později to byl Armstrong, kdo se stal rodičem. V důsledku toho bylo čtvrté album první, které Green Day nenahráli jako kluci, ale jako muži.
„Všechno se stává tak matoucí,“ řekl Spinu v roce 1995. „Jakmile se zbavíte problémů, které jste měli předtím, jako je finanční nejistota, může se naskytnout něco jiného. Nechci ničí sympatie. Jen chci být pochopen.“

Foto: Backstage Lollapaloozy červenec 94: kolektivní koncentrace při dělání skupinových fotek je obtížná

Narávání písní, které by formovaly Insomniac se konalo od dubna do června 1995 v Hyde Street Studios v San Francisku. Sezení opět produkoval Rob Cavallo. Název alba byl odvozen od domácího života Armstronga, zejména díky jeho synovi, který o nenechal vyspat. Víc než tohle, i když dosahovalo vynikajících čísel, Insomniac dokonale zachycuje pocit neklidu a to i paniku, která se rozšířila v celé hudbě kapely, jako inkoust v pitce.
Ačkoliv bylo nahrávání nějaké krátké, producent alba byl na pochybách. Občas byla nálada vysoko a v druhé chvíli směřoval Rob Cavallo k slzám utrpení. Na otázku, zda se vedení Warners pokoušelo přepadnout Hyde Studios se svýma zvědavýma ušima, Cool řekl: „Venku na mně někdo čeká s pistolí.“
Skupina vešla do studia s 22 songy – včetně raného návrhu, který se později změnil na Good Riddance (Time Of Your Life) – ale vyšli jen se 14ti. V době, kdy rockové kapely natahovaly své končetiny po éře CD, kde je albu poskytnut větší časový rozsah, než co dovoluje vynil, Green Day se pohybovali v opačném směru. Zkracovali. Insomniac má necelých 33 minut, což znamená, že průměrná délka písničky se spíš blíží dvou minutám, než třem. V té době Armstrong žertoval , že písně alba „původně trvaly hodinu, ale hráli jsme je tak rychle, že jsme jejich délku stáhli na polovinu.“
Vrozený smysl pro melodii skupiny teď stranou, Insomniac se od Dookie výrazně liší. Hraní je tvrdší, krutější, vytrvalejší; texty jsou informační o pocitu odcizení, který už není tak roztomilý. ‚You better swallow your pride/Or you’re gonna choke on it (Radši spolkni svou hrost/Nebo se tím zadusíš)‘ varuje vypravěč v No Pride před tím, než dodá: ‚You better digest your values/Because they turn to shit (Radši přehodnoť své hodnoty/Protože směřují k hovnu)‘. O troje dveře výš je Panic Song se svými neustálými trhavými přídavky a textem, který popisuje svět jako: ‚A sick machine/Breeding a mass of shit/With such a desolate conclusion/Fill the void with (Nechutný stroj/Způsobující hromadu hoven/S takovým dezolátním koncem/Naplnit prázdnotu pomocí… Nezajímám se)‘.
Green Day už nadále nebyli roztomilými spratky, do kterých se před rokem Amerika zamilovala. Artwork Insomniac představil obrázky jako Strýčka Sama jak se modlí na kolenou a ženu v domácnosti, jaké byly možno vidět v reklamách v 50. letech, jak drží zbraň u hlavy svého spícího manžela. První single alba, Geek Stink Breath vypráví příběh o metamfetaminové závislosti („škaredá píseň pro škaredou drogu,“ jak říká Dirnt) přišel spolu s videoklipem ukazující, záběry jednoho kamaráda kapely na zubařském křesle při trhání zubu. Později video k songu Brain Stew, kde je kapela potahaná na sedačce po skládce odpadu, bylo natočené ve značně mdlých barvách. Armstrong zvedne noviny ze sutě, koukne na ně a pak je hází zpět mezi odpad.
„Insomniac vypadalo jako smutná nahrávka bolestivých věcí, u kterých jsem zjistil, že je to velmi těžké je poslouchat,“ řekl Lawrence Livermore novináři Gillianu G Gaarovi. „Vždycky jsem o om přemýšlel jako o jejich In Utero.“
Čtrnáct let po jeho vydání zůstává čtvrté album Green Day šokujícím svědectvím toho, co můžete v životě cítit, když vše míří k platině. V době, kdy se k nim hodně lidí z punkové komunity obrátilo zády – ironicky, v hodině kdy udělali svou nejkrutěší a nejbezútěšnější hudbu – trvalo to rok, odporné bohatství a neustálé otřesy připomínaly třem hudebníkům, že jediní lidé, na kterých opravdu záleží byli jiní. To bylo s Insominac – Green Day dokázali, že nebyli nikomu zavázáni, ani sami sobě.

Foto: Ukažte nějaké nadšení kluci -hrajete v Madison Square Garden

Scany 56, 57

ALBA

INSOMINAC
Green Day se s Dookie stali nejoblíbenější kapelou světa. Na následujícím Insomniac se začalo projevovat napětí…

LABEL: Reprise VYDÁNO: říjen 1992 PRODUCENT: Rob Cavallo PŮVODNÍ K! HODNOCENÍ: KKK

Pozn.- tweaker – kompulzivní lhář, zloděj, narkoman na metamfetaminu

Jednou z největších ironií rock’n’rollu je, že spousta kapel sní o slávě a úspěchu, ale pak zjistí, že úspěch z nich udělá mizernou kapelu. Ačkoli Green Day nikdy nemohli být oviněni z dvoření se mainstreamovéhmu patolízalství ve vedení – Dookie z roku 1994 a jeho osmi miliony prodaných kopií, které bylo nicméně jejich odměnou za vytvoření jednoho z nejlepších pop-punkových alb všech dob – i když po mnoho let se to muselo zdát jako nemotorná cena útěchy.
Ve skutečnosti v rozhovoru pro Holandský magazín OOR o tom, jak kapela připravuje vydání Insoniac, jejich čtvrtého alba a následovníka Dookie, frontman Billie Joe Armstrong přiznal, že toho „měli plné zuby“ a v jednom bodě: „dokonce jsem uvažoval o odchodu z kapely.“ O textech nového alba řekl, že se nechali inspirovat „chvílemi života, které mně serou, díky věcem co se dějou kolem mě. Nutí mě to být cynickým.“ Příkré připomínky muže v míru se světem.

„SBÍRKY PÍSNÍ JSOU ZAŠKRCENY OKOLNOSTMI, KTERÉ V NICH BYLY VYTVOŘENY“

Chcete-li přirovnání, pak je Insominac pro Green Day něco jako In Utero pro Nirvanu – hrozně rozzlobené „fuck you“ o stresu a kecech života v záři reflektorů. Ale nespokojenost Nirvany se projevila v asociálních výbuchách hluku, zatímco hněv Green Day byl sdělen pomocí slov Armstronga. Ačkoli není jedním z nejveselejších textařů, na Insomniac jsou jeho formální dopisy naočkované dávkou podezření a zlomyslnosti. Začáteční sloka alba: ‚Stranded… lost inside myself/My own worst friend/My own closest enemy/I’m Branded… maladjusted (Zkroucený… ztracený uvnitř sebe/Můj nejhorší přítel/Můj nejbližší nepřítel/Jsem označený: Nepřizpůsobivý)“ (Armatage Shanks). A zatímco se zpěvák mohl nechat inspirovat známými místy a tvářemi – Tight Wad Hill, řekl Armstrong Rolling Stone, že si vzal jméno z výhodného postavení v jeho rodném městě, kde „hodně tweakerů přijde a hraje… oběť pošuků a veteše“; Brain Stew byla přezdívka kamaráda Jamese Washburna – lyricky jeho vztek byl daleko víc univerzální. Ve Walking Contradiction střílí na slávu (‚My wallet’s fat and so is my head – Moje peněženka je tlustá stejně jako moje hlava‘) a refrén Panic Song zvesela vyplňuje: ‚The world is a sick machine/Breeding a mass of shit (Svět je nechutný stroj/Způsobující hnŕomadu hoven).‘ Welcome To Paradise (Vítejte v ráji), opravdu.
Po hudební stránce se Insomniac zdá jako řez do stejného masa jako Dookie. Poslechněte si album teď, když si můžete pustit kolekci písní, jejichž zvuk přiškrcovaly okolnosti, kterými byly tvořeny. Jestliže Dookie bylo bezproblémové a radostné (alespoň po hudební stránce) a Nimrod z roku 1997 si pohrával s myšlenkou začlenit do zvuku tria nové elementy, Insomniac byla práce, která se držela vzorce, ale ve slabší výzbroji než v minulosti.
Není to překvapivé, když si uvědomíte, jaký tlak byl kladen na ramena Armstrongova psaní a fakt, že se Insomniac vynořilo jenom rok po jejich průlomu. „Když jsem se podíval na nahrávky, které přišly po Dookie,“ přiznal se Armstrong Alternative Press v roce 2008, „Asi jsem si na Insomniac měl nechat delší čas.“
Ve prospěch alba mluví smysl pro naléhavost, vedlejší produkt cesty na které on a producent Rob Cavallo – který režíroval taky Dookie – přistoupili k poradě. „Pokaždé když jsme se pustili do nahrávky,“ řekl bubeník Tré Cool Rolling Stone v roce 1995, „řekli jsme, ‚Hele, to je ono. Vymáčkneme poslední kapku energie, kterou máme a zahrajem to do dvou minut. A pak budem odpočívat..'“

ŘÍJEN 1995

Výsledky jsou dobré a se záblesky síly. Stop-start prvního singlu Geek Stink Breath (který vypráví o hrůzách zneužívání metamfetaminu) stojí v kontrastu se zbytkem alba, kde jsou vteřinkové refrény, v jejichž dovádění se ztratíte, zatímco v bližším Walking Contradiction a Stuart And The Ave. téměř připomínají sadné melodie Dookie. Jinde, Tigh Wad Hill, Armatage Shanks, Brat a No Pride jsou všechny naprosto přijatelné pop-punkové songy – ale „naposto přijatelné“ přestalo být dost dobré o rok dřív.
Svět souhlasil a když album v Americe debutovalo na druhou příčku, jeho prodej, který činil dva miliony kopií, byl poměrně zklamáním. MTV během dne odmítlo pouštět příšerný videoklip ke Geek Stink Breath. Mělo problém s vytrháváním zubu.
„MTV bude pouštět T&A,“ postěžoval si Armstrong New York Daily News, „ale nemůžou pustit lekci zubní hygieny.“
Přesto je Insomniac i nadále zásadním kusem v puzzle Green Day. Jak řekl Mike Dirnt Australskému časopisu Blunt začátkem tohoto roku: „V popularitě Green Day bylo určitě klidové období, ale myslím, že to byly ‚tvarovací‘ léta k získání toho, kde jsme teď… Bez Insomniac by nebylo 21st Century Breakdown.“ Má pravdu chlapec. [Rod Yates]

Tracklist: Armatage Shanks / Brat / Stuck With Me / Geek Stink Breath / No Pride / Bab’s Uvula Who? / 86 / Panic Song / Stuart And The Ave. / Brain Stew / Jaded / Westbound Sign / Tight Wad Hill / Walking Contradiction

Scany 6,7

SEZNÁMENÍ S KAPELOU

BILLIE JOE ARMSTRONG
Boss… [článek – Ben Mitchell]

BILLIE JOE – FAKTA
* Celé jméno: Billie Joe Armstrong
* Narozen: 17. února 1972
* Nástroje: vokály, kytara
* Sjednocení: zakládající člen, 1987
* Věci, které říká: „Dělat chyby je mnohem lepší, než nedělat nic.“

Jak se Green Day vyvinuli ze silných kuřáků trávy na socio-politické polemiky, frontman Billie Joe Armstrong se jako skličující umělec prosazoval hodně intenzivně. Ale vraťme se zpět a zavzpomínejme na rok 1994, kdy kapela vystoupila s prominentním songem Longview, písní o masturbaci, při které si Armstrong sundal na Woodstocku kalhoty, to bylo před tím, než v Madison Square Garden hrál nahý. Daleko od braní se příliš vážně, Armstrong je rád za otázky, které nejsou z oblasti o zlověstném armádně-průmyslovém komplexu. Na začátku tohoto roku se jeden tazatel pokoušel zjistit, zda s zpěvákova láska k barvám na vlasy rozšířila níž, na obsah jeho spodního prádla a ptal se ho, jestli je koberec sladěn se závěsy (jestli má spodek stejný jak vršek). „Ve skutečnosti si spodek udržuju,“ odhalil Armstrong. „Trochu se vyholit je fakt supe věc. Musíte se toho pevně držet.“
Armstrong, nejmladší ze šesti dětí, vyrůstal v Rodeu, v Kalifornii, kde potkal bassáka Mika Dirnta, když mu bylo deset. Táta Billieho Joa nedávno zemřel na rakovinu, zatímco Mike Dirnt si prožíval obtížnou výchovu. Sdílejíc smysl pro humor a lásku k rocku od The Who po Motley Crüe se brzy stali dobrými přáteli a začali hrát po okolí, vytvářeli vlastní hudbu. Tato začínající verze Green Day se brzy dostala do konečné podoby, do které se nakonec v roce 1991 zapadl bubeník Tré Cool.
Seznam úspěšných hudebníků, kteří jsou šťastně ženati se stejnou ženou po celou jejich kariéru, je vskutku velmi krátký. Armstrong poprvé viděl svou ženu, Adrienne, v roce 1990, kdy Green Day byli bandou zanedbaných neznámých, kteří měli turné po Americkém středozápadu a žili ze sotva dostatečných finančních prostředků. Pyšní rodiče Josepha (14) a Jakoba (11), oslaviliv červenci své patnácté výročí svatby. Jejich vztah je postaven na porozumnění, jak o tom svědčí, Armstrongův výlet do New Yorku, kde byl měsíc v lihu, aby oprášil pavučiny před prací na American Idiot z roku 2004. „Nejsem si jistej, jestli to byla nejúspěšnější cesta,“ tvrdil po tom, co oficiálně po jeho návratu našel námět na inspiraci alba při sledování zpráv, ve kterých byly záběry vojáků z invaze v Iráku.
Alb Green Day se po světě prodalo už 66 miliónů kopií a i nadále mají ohromné live show. Přesně tak hromadné odvolání kapely odpudilo několik z těch, kteří mají jasnou představu o tom, co by to měl punk být. Pro Armstronga punk není o dodržování pravidel určité skupiny lidí, nebo nošení správných kalhot. „Vždycky to bylo o tom, dělat věci po svým,“ říká. „Pro mě to značí vrchnolnou svobodu a smysl pro individualitu.“ Tato osvobozující filozofie dovolila zpěvákovi nadšené perspektivy, které se vyvinuly v povzbuzování jeho přirození (intimních partií) při předvádění svědomité rockové opery. Armstrong se zůstává smát sám sobě a jeho vášeň pro hudbu hoří stejně divoce, jako kdysi, když si poprvé vyhodili z kopýtka s nezralým, ale spolehlivým čahounem bassákem.

„PUNK ZNAMENÁ VŽDY DĚLAT VĚCI PO SVÝM.“

Foto: Ross H…

 

Scany 58, 59

OTÁZKY

MALÝ MUŽ, VELKÁ HUBA
Velebení vtipu a moudrosti pana Billieho Joe Armstronga…

– „Myslím, že jsem se změnil ve velikosti. Bylo tady období tlustého Elvise, kterým jsem prošel a teď jsem v období vychrtlé verze tlustého Elvise.“

– „Přišel ke mně chlpek a zeptal se: ‚Co je punk?‘ Tak jsem skopl pudlici a říkám: ‚Tohle je punk!‘ No a on skopnul pudlici a řekl: ‚Tohle je punk?‘ a já říkám: ‚Ne, tohle je trendy.'“

– „Nikdo z téhle kapely neodchází, dokud to není potvrzeno.“

– „Někteří lidé mi říkají Billie Joe, někteří mi říkají Billie. To je vpořádku. Můj tchán mi říká BJ a je taky jediný, kdo může.“

– „Prostě píšem dobré, jednoduché songy, na které lidi reagují. Nepotřebujou slyšet 15ti minutové kokainové masturbace rychlých kytar a nedáváme jim to.“

– „Nikdy bych nechtěl být prezidentem. Musíte být povýšený nad to, že chcete být rocková hvězda, ale chtít být prezidentem Spojených Států znamená,že musíte být arogantní ke všemu.“

– „Jsem si jistý, že až přijde můj čas, budu si s Tím Nahoře muset vyříkat pár odlišných názorů. Ale alespoň nejsem Michael Jackson s Elvisem Presleym, kteří čekají v nebi až mi nakopou prdel.“

– „Na střední jsem nebyl ten typ děcka, které by mlátili. Myslím, že jsem byl tak trochu neviditelný. Jako bych neexistoval.“

– „Ze všeho nejvíc lituju toho, že jsem album Insomniac nepojmenoval Jesus Christ Supermarket.“

– „Je tam jakási průměrnost, se kterou nechci mít nic společného.“

– „Být nasraný mladý muž je sexy, ale být starý zahořklý bastard je úplně něco jiného.“

– „Dáváme zábavu zpět mezi disfunkční.“

– „Za celý svůj život jsem nikdy nebyl s grupie. Oženil jsem se hodně mladý.“

– „Jak bych mohl očerňovat ‚NSYNC? Je to jako mlátit třinácti-letou holku.“

– „Nikdy jsem si nemyslel, že by mi mohlo být nepříjemné to, kde teď jsem.“

Obálka, obsah, intro

Překlad: Magnumka

COVER/CONTEST/INTRO

GREEN DAY – Jak tři punkáči ovládli celou planetu!
– Nevyřčená historie – Klasické rozhovory – Exkluzivní, nepublikované fotografie!

Billie Joe píše…

Čau čtenáři, jak může spolu kapela vydržet 20 let, co???? Udržuje čístý boj… A bouřilvý sex!!
Rage and Love – Billie Joe, Mike Dirnt, Tré Cool, 09

6 – Billie Joe Armstrong
24 – Tré Cool
40 - Mike Dirnt

PŘÍBĚHY

8 – Ječící Kalifornie
Revidence punk rockové scény Zlatého Státu
14 – Méně důležitá hrozba
Green Day: brzká léta
20 – Američané v zahraničí
Zavšivené těla, bezhlavé osoby a Ježíšek
28 – Výbuch (Having a Blast)
Cesta k Dookie
34 – Vítejte v ráji (Welcome To Paradise)
Jak tři punkáči ovládli planetu
42 – Zdemolujte to!
Uvnitř americké punkové exploze
52 – Děti nejsou vpořádku (The Kids Arent’t Alright)
Green Day pod tlakem
60 – Vyhoření (Burnout)
Nenávist, strach a další potlačované pocity
86 – Králové světa
Jak dostal American idiot Green Day mezi top. Znova
122 – Viva Las Vegas
Připraveni na největší světovou show?

KLASICKÉ INTERVIEW
64 - Leden 1998
72 – Červenec 2002
78 – Červenec 2004
98 - Leden 2005
112 – Květen 2009

ALBA

18 - 39/Smooth
28 - Kerplunk!
32 - Dookie
56 - Insomniac
62 - Nimrod
70 – Warning
82 - American idiot
118 - 21st Century Breakdown
PLUS

48 – Pod vlivem
Kapely směřující ke zvuku Green Day
58 – Malý muž, velká ústa
Billie Joe Amrstrong vystřeluje hovna
84 – Mezinárodní superhity (internationa Superhits)
Příběhy zpoza ostatních punkových písní
92 – Rebel songs
Patnáct písní Green Day, které můžete poslouchat pořád
100 – Syndrom nepravidelného srdečního rytmu (restless Heart Syndrome)
Co dělali Green Day během jejich pauzy
102 – Fotky
Portréty umělců
120 – Život během natáčení
Green Day: Videa
127 – Soutěže
Vyhrejte platinovou desku Green Day k přidělání na svou zeď!

Scany 60, 61

PŘÍBĚHY

VYHOŘENÍ!
Na jaře 1996 opustili Green Day své Evropské turné a vyčerpaní odletěli domů. Znepokojení fanoušci se obávali, že by to mohl být konec…
[Text: Ian Winwood]

Vezměme v úvahu toto: v letech, které předcházely roku 1996, zažili Green Day veškeré noční můry turné. Prohlídli se Evropské squaty, kde Billie Joe Armstrong chytil vši. Hráli na Woodstocku 1994, kde Miku Dirntovi hulvát z ochranky vyrazil zuby a kapela musela být evakuovaná vrtulníkem z místa připomínající uprchlický tábor. Turné po Spojených Státech v přestavěné mobilní prodejně knih – v New Orleans kapele ukradli vybavení a i přesto hráli na dalším koncertě. Vzhledem k tomu, jak hrozné musí být podmínky, aby zrušili koncerty?
Ale právě tohle Green Day na jaře roku 1996 udělali. Měli turné přes nově emancipovaný Východní Blok, skupina se rozhodla ke škrtnutí ostatních dat a odletěla domů do Kalifornie. Místa, hudebníci i personál se octli při nejmenším v chaosu. Byli na „místě“ – kde nebylo stage – ve východní části Berlína se Američané polekali, když ze všech budov okolo slyšeli rány výbchů dynamitu v rukách lidí od demoličů. Další noc zmizel pořadatel koncertu s plnou taškou peněz, když předstíral zranění a zmizelze scény vzadu sanitky. Pro kapelu, která se objevila na titulní straně Rolling Stone – nejen to, ale tak zaplatili dluhy z přetrvávajícího chaosu v Evropě o pět let dříve – to byla nežádoucí exkurze.
„Totálně jsem vyhořel,“ řekl Mike v rozhovoru pro Guitar World v roce 1997. Pro velkou část Evropského turné, o které se basák zmiňoval s kamennou tváří, prý převládal bolehlav ze všech párty turné. „Byli jsme na cestách celých pět let.“
Ale situace, ve které se Green Day octli byla výsledkem víc než jednoho špatně zorganizovaného zámořského turné. Každý, kdo má uši slyšel, že varovná znamení byly již na místě. Propagační kampaň, která doprovázela vydání, byla nápadná svou absencí. Kapela se zavázala, že nebude poskytovat žádné rozhovory a původně neplánovali žádné videoklipy (v 90. letech byl videoklip hlavním krokem k odbytu alb). Když jeden natočili, Geek Stink Breath, byl klip stažen z denních playlistů, kvůli jeho znepokojujícím záběrům dentálního zákroku.
Navzdory tomu, že čtvrté album Green Day bylo v USA na cestě ke svému doule platinovému statusu, mnozí komentátoři popsali Insomniac jako komerční selhání, jako kdyby rekordní prodeje byly jediným měřítkem stojící za uznání. Dokonce reportér business show v denní Americké show Live With Regis And Kathie Lee – myslím This Morning bylo předloženo lidmi s oranžovou kůží – došlo k jednání. Ve většině z těchto cest byli Green Day daleko od domova.

„Z BYTÍ NA STAGE UŽ NEJSEM NADŠENÝ“
Billie Joe Armstrong

Před odchodem z nevydařeného turné kapely po Evropě, Billie Joe udělal interview s Tomem Lathamem z Amerického rckového magazínu Rip. Pocit rozčarování, které bylo ke čtenáři dopravena ve většině z nehlídané diskuze mezi umělcem a novinářem, by mohla být jen stěží lépe vymalované. Songwriter oblečený celý v černém odpověděl na každou otázku, během čehož zíral na podlahu.
„Jsem na místě, kde opravdu nechci být,“ řekl. „Někdy mám pocit, že ztrácíme vášeň pro hraní hudby. Je to v prdeli, když ztratíte vášeň pro to, co máte rádi – pak je to jako: je tohle manželství zralé na rozvod, nebo co?
Latamovo doporučení, že by si Green Day měli udělat trochu volno a obnovit jejic kouzlo – navrhl Billiemu Joe odejt na pustý ostrov a zůsta tam dva roky – frontman odpověděl: „To by bylo hezké.“ Proč? „[Protože] si teď prostě neužívám života, opravdu ne. Jsem tak rozházený, že nemůžu ani mluvit. Jo, mám pocit, že stárnu [během tohoto rozhovoru bylo Billiemu 24 let] a jsem tím tak trochu zahořklý. Už nejsem nadšený, když mám jít na stage a opravdu jsem se snažil přesvědčit, že jsem byl… Myslím, že je to stres, být celou dobu před všemi těmi lidmi, každý den. Je to jako ‚Opravdu mám pocit, že do sebe musím hodit další kotel kávy nebo flašku vína před tím, než půjdu na scénu, abych to udělal znovu? Jen proto, abych se připravil?‘.“
V rozhovoru s tímto reportérem osm let po události řekl Mike, že v té době vždycky „dostával záchvaty paniky“. Billie Joe: „Celé tohle období pro nás nebylo nejlepší. Všichni v kapele dostávali záchvaty paniky. Dělali jsme hloupé věci, jako např. snažit si dělat manažery sami sobě. A když jsme hráli živě, tak jsme hráli příliš rychle. Něměli jsme vyjeté koleje, takže i show zněly jako bychom se to snažili už mít za sebou. A podstatě jsme se snažili.“
Zatímco se dělo toto, Billie Joe se přiznal k zábevnému přemýšlení nad rozpuštěním Green Day. Ale tak rozčarovaný, jak byl on i jeho spoluhráči, ani jednou neztratil úctu k umění psaní písní. Kdyby Green Day v roce 1996 zanikli, jejich hlavní skladatel by, řekl, psal písně „do konce života.“
Ukázalo se však, že jediná věc, kterou skupina potřebovala a kterou opravdu nikdy neměla bylo: dát si voraz. Doma byli schopni být krok od toho neustálého hluku podnikání v hudbě, tři hudebníci byli schopni získat další rozkoš, kterou potřebovali: smysl pro perspektivu. Změnili názor, který měli o dva roky dříve, že čím víc toho umělec má, tím je šťastnější. Navzdory beútěšných slov Billieho Joe byli Green Day za 18 měsíců zpátky s albem, které uvádělo jejich nejlepší a nejživější písně do dnešních dní.
Krize zažehnána.

Foto: Chtěný a „přepracovaný“ Billie Joe Armstrong, 1996

Scany 8 – 13

PŘÍBĚHY

JEČÍCÍ KALIFORNIE
BEACH BOYS VYMALIVALI KALIFORNII JAKO RÁJ SLUNEČNÍCH POLIBKŮ. ALE NE KAŽDÝ SOUHLASIL. PRO GENERACI DĚTÍ, DORŮSTAJÍCÍH V TOMTO ZLATÉM STÁT AMERICKÝCH SNŮ TO BYL ZVRÁCENÝ VTIP. A KONCEM ROKU 1970 NAŠLI KE SVÉMU ZKLAMÁNÍ I ZVUKOVÝ DOPROVOD: PUNK ROCK

[Text Rod Yates]

„Nejsem si jistý, ale myslím si, že tohle byl omyl. Myslím si, že jsme udělali nějaký fajn materiál, než se ty prasata přišly dovnitř mlátit. Byla to jedna z těch nocí, kdy ti tvrdí, že se ti chystají zabavit zařízení. Rychle jsem začal nenávidět policajty. Všechny ty kecy co na mně měli, byly v rozporu. S punk rockery si dělali co chtěli. Dělali na našich show takové věci, na které jsme reagovali a mohli za ně jít do báně. Pro mně to byla poučná zkušenost. Vyrůstal jsem v sousedství, kde policajti šli po ‚nepříteli‘, ne po dětech, on tam stál s jejich rukama nad hlavou a říkal: ‚Hej ty, já nejsem rasista!‘ a volal znova a znova až do té doby, dokud ty hovada nevyřkly všechny jména z knížky, ve které měli napsané, koho zmlátit. Pochopil jsem, že nemám vůbe žádné práva a tak jsem se začal zaobýrat starostmi těchle prasat. Kalifornští pijáci jsou fakt trvdé hovada. Bylo to jakoby vám šéfovalo dítě dvakrát tak těžké, než jste vy. Vždcky to byla hrozná sranda, když mi jedno z těch hovad sebralo mikrofon a začalo mluvit a já musel stát vedle něj a sledovat, jak se ten dav prdelí dere ven.
Vokálista Black Flag, Henry Rollins, 9. října 1982, San Diego, CA

Teď je těžké tomu uvěřit, ale bývaly doby, kdy být v punk rockové kapele bylo nebezpečným povoláním. Škrábali jsme, že slovo „okupace“ naznačuje, že hrají punku v Kalifornii v pozdních 70. a brzkých 80. let bylo schůdným způsobem obživy, absurdní výrok v době, kdy byl v hudbě běžný žánr dead a buried a městští morální hlídači – nemuvě o policejních složkách – byly Public Enemy No 1 (Veřejný nepřítel č.1).
Při krvácení na přelomu 70. a 80. let jsi nepatřil mezi kalifornské punkáče, ale k rebelům.
Get In The Van, klíčový popis života na turné Henryho Rollinse, frontmana legendární Los Angeleských hardcore outfit Black Flag je plná portrétů jako je ten výš (ten Elvis). Je kronikou době, kdy bylo připojení k punk rocku opravdu riskantní uměleckou formou. Dostaveníčka byla vzácné a ti, kteří to měli na starost, když přišli, tak záviselo jen na nich, jak rychle je mohla policie zavřít. Ty místa bly děsivé a ty, které se udržely, tam lidi přicházeli a odcházeli podle toho, jak rychle se o nich dozvěděla policie. Když už si koncert vydobil nějaké místo, často se jednalo o násilné záležitosti s novým fenoménem – stage divingem a tančení tanců, díky kterým začínají bitky. („Jediným důvodem, proč se na nás lidi přijdou podívat je, že se můžou zranit,“ řekl kytarista Te Germs, Pat Smear fanzinu Flipside v roce 1977). Při krvácení na přelomu 70. a 80. let jsi nepatřil mezi Kalifornské punkáče, ale k rebelům. A pokud sis myslel, že jsi měl lidi na své straně, měl by ses rozmyslet. Jak napsal jeden domýšlivý novinář z NME v roce1977: „V celém městě [Los Angeles] je asi jen 70 punkáčů, ale pohybují se tak rychle, že to vypadá, že jich je víc.“
Podívejme se do současnosti – krajina by nemohla být odlišnější. Koupit si triko Ramones bylo stejně jednoduché, jako zajít si do nejbližšího obchodu s vybírat si v regálech. Jsou to koncerty, které chcete, více skupin hraje každý den na různých místech po celém světě – sakra, jeden ze světově nejúspěšnějších festivalů je punk rocková Mecca Vans Warped Tour, kde vaše největší starost není nenechat se zmlátit policajtem, ale přehnaně předražený kebab. A pokud vám nevadí trocha ironie, zkust toto: před několika lety, kdy legendární místo v New Yorku CBGB bylo na pokraji zavření, protože nemohli dostat peníze, které jim dlužili sázkaři a tak nebylo na zaplacení nájemného. CBGB bylo zodpovědné za prodej trik, za který dostalo více než dva miliony dolarů.
Za tento obrat v žánru můžeme děkovat Green Day, The Offspring a Rancid – skupiny propagované v punk rockové explozi v polovině 90. let, časem začali prodávat miliony alb a to vše na kalifornské scéně, která je zplodila. A ikdyž mnozí z hnutí, kteří s tímto začali, i bez jejich úsilí, se dnes punk rock stal něčím jiným.

Pokud hledáte výchozí bod kalifornského punk rocku, můžete to dělat ještě hůř než The Germs. Ačkoliv oni nebyli jediní z davu ztracených existencí, kteří se nechali inspirovat roustoucí scénou z Londýna a New Yorku – z Los Angeleských představitelů například X, The Dickies, The Dils, The Zeros a The Bags, zatímco v San Franciscu vedli šampoioni jako The Avengers, The Nuns, Negative Trend a Crime Mutants, to jen tak namátkově – ale první punkový single v Los Angeles vydali The Germs – Forming Sexboy. A právě kolem nich začala kvést undergroundová scéna LA.
Vytvořený v roce 1977 a uvádějící budoucího kytaristu Nirvany a Foo Fighters, Pata Smeara a taky spoluzakladatele Germs, frontmana Darbyho Crashe a nihilistický Junkle spáchal sebevraždu 7. prosince 1980, ve věku 22 let, jeden den před tím, než byl zastřelen John Lennon. Pro spoustu lidí byla jeho smrt a rozpad The Germs uzavřením první punkové vlny na scéně v LA. Ale pak na předměstích jižní Kalifornie se začaly stále rostoucí počty teenagerů věnovat embryonálním zvukům – a to co slyšeli se jim líbilo.

Velkou část ocenění za tohle všechno by si zasloužil DJ Rodney Bingenheimer z KROQ. V době, kdy kalifornské punkové hnutí nemělo příliš spojenců – byli lidi z A&R zaměření víc na scénu v New Yorku a po jejich strnulém podepsání bylo prohlášeno, že punk je mrtvý a to už v roce 1978; mainstreamová média se rozhodla zaměřit se na násilí na scéně, narozdíl od hudby, undergroundové fanziny jako Flipside začali ztrácet své fanoušky, později třeba i Maximm Rocknroll – Bingenheimer bojoval s místními individuy, kteří cpali svou hudbu z celého regionu do jeho soborní večerní show Rodney On The ROQ. Zatímco následkem toho, že The Germs mají během své kariéry jen malou hrstku koncertů – a když je měli, Anne Keehn ze Swindle magazine o nich napsala: „Jejich fanoušci zvládnou udělat takový zmatek, že několikrát museli přestat hrát uprostřed setu“ -jejich vliv se šířil dál, takže se několika set dalším punkáčům povedlo dostat se na show.
Pro hodně lidí byl rychlý a tvrdý zvuk The Germs bránou mezi melodičtějším punkem a tradičním agesivním hardcorem. Hntí nabralo na obrátkách až do smrti Crash. Ve skutečnosti v roce 1982 se stal hardcore dominantní silou kalifosnké punkové scény, zvláště v oblasti Orange County a San Diega. Skupiny jako Black Flag, Circle Jerks, The Adolescents, Bad Religion, Youth Birgade, Fear, Dead Kennedys a TSOL sečetl ze scény žurnalista Woody Hochswender v roce 1981 v článku Slam Daning: Ověřování s LA punkem.
„Tyhle rychlé, tvrdé kapely s rozkNouranými strukturami vykřikují, ževzduch je špatný, Amerika je materialistická, Rodeo Drive smrdí, láska je na hovno (a její důsledek: onanie je vhodná),“ píše. „Účesy typu skinhead a číra jsou v kurzu. Totéž platí pro hákové kříže. Někteří chlapíci nosí skládané suknice. Nejsou tam žádní černoši. Ženy jsou oblečeny v tmavém a drží se mimo taneční parket. A v hnusných nočních klubech Los Angeles – Stardust Ballroom, Stardus Nightclub, Vex, Club 88, Cathay de Grande, Mafame Wong – věci jsou pořád trochu drsné.“ Potom líčil incident ze Stardust Ballroom, během kterého baskytaristu skupiny Fear, Derf Scratch zmlátili a skončil v nemocnici na čtyři dny se „zlomenými sedmi obličejovými kostmi a s odsávačkou slin na jedné straně úst.“

Není divu, že rádiové stanice propagují premiéru filmu od Penelope Spheeris z roku 1981 – The Decline Of The Western Civilization (Zánik západní civilizace) Rt. 1 – který zaznamenal hnutí Los Angeleských punkáčů – popsáno v následujícím sloganu: „K vidění v divadle – kde se nemůže nic stát.“
„Mohlo to být drsné, ale scéna byla taky pracovitá. Kapely převzaly iniciativu do svých rukou“
Může to být drsné, ale kalifornská scéna byla taky pracovitá. Uvědomili si, že nikdo nevydává hudbu pro ně, některé kapely se téhle iniciativy chopily samy. Jedním z prvních byl kytarista Black Flag, Greg Ginn, který jako 12ti letý kluk začal s vysíláním Solid State Transmitters, společnost přes elektronické objednávky. Do roku 1978 mělo SST nový účet a začalo s vydáváním Black Flag, počínaje jejich premérovým kouskem 7-palcovým EP, Nervous Breakdown. Během desetiletí kapely tak různé jako Sonic Youth, Hüsker Dü, Dinosaur Jr a Bad Brains vydaly alba pod označením SST.
Obdobně motivován byl šesti-žilkový Bret Gurewitz z Bad Religion, který v roce 1981 založil Epitaph Records – label, který by se měl stát synonymem nejen kalifornské scéně, ale díky malé skupině The Offspring se stal synonem žánru.
„Nejdříve bylo jen jméno,“ řekl vokálista Bad Religion, Greg Graffin Rolling Stone v roce 1995. „Naše album vypadalo profesionálně, takže jsme museli přijít s dobrým názvem, jak pojmenovat vydavatelství. Bylo nám 15, 16, 17 – všichni jsme byli fanoušky nahrávek a milovali jsme každý detail oblíbených nahrávek. Takže jsme se domnívali, že abychom mohli mít legitimní záznam, museli jsme mít dobré jméno labelu.“

V roce 1987 byl Gurewitz až chronicky drogově závislý, aby se z Epitaph stal plnohodnotný obchod, jež působí mimo nahrávací studio. Růst labelů se na kalifornské punkové scéně, která byla tak různorodá, tak zrcadlil, že si to ani jeho předchůdci nedovedli představit. S kapelami Black Flag, Descendets a Dead Kennedys se teď všechny už rozpadly, nebo se změnili, co se týče nového vzhledu, začali se vracet zět k více melodickému žánru předchozích dnů. Los Angeles se chlubilo kapelami jako Guttermouth, Pennywise a The Offspring: San Franciské Bay Area se pyšnilo být domovem například Jawbreaker, Good Riddance, Operation Ivy a The Mr. T Experience. Všechny tyto kapely našly domov v 924 Gilman Street.
Na konci 80. let se Gilman Street stalo místem, kolem kterého se točily všechny kapely ze San Francisca a to i díky místnímu labelu s názvem Lookout! Records, který vznikl v roce 1987 díky Lawrencovi „Larrymu“ Livermorovi a Davidu Hayessovi. Mezi jejich nejranější klienty patřili Samiam, Mr. T Experience a Cripmshine. Ale pravděpodobně nějoblíbenější kapelou téhle scény byli Operation Ivy.
Představení budoucích Rancid, Tima Armstronga (v té době znýmá jako „Lint“) a basáka Matta Freemana, Operation Ivy hráli svůj první koncert v garáži v roce 1987 a vydali své první EP, Hectic, po tom, co podepsali smlouvu s Lookout! Records v lednu 1988. Jejich krátké funkční období, ačkoliv vydání jejich debutového plně-dlouhého alba Energy v květnu 89 je rozdělilo. Ale ne před jejich finálním koncertem ve svém duchovním domě. 28. května 1989 se do Gilman Street Club o kapacitě 299 lidí kvůli Lookout! Records night nacpalo 600 diváků. Zdokumentováno na bootlegu Lint Rides Again, ta noc byla totální exploze, která v pamětích všech návštěvníků přetvrávala ještě dlouho a to nejen díky tomu, že místní trio tady právě hraje svůj první koncert pod novým názvem. Jméno téhle kapely? Green Day.

Scany 62, 63

ALBA

NIMROD
(Relativně) komerční neúspěch alba Insomniac vštípil novou svobodu do psaní textů Green Day. Podnět knejvíce experimentálnímu albu jejich první dekády.

LABEL: Reprise VYDÁNO: říjen 1997 PRODUCENT: Rob Cavallo & Green Day PŮVODNÍ K! HODNOCENÍ: KKKKK

Pozn.- triumvirát – spojení tří osob, tri-dimenzovat – složit ze tří, fokus – ohnisko

Věřte tomu nebo ne, ale v devadesátých letech nebylo obvyklé, aby kapely vydávaly alba častěji, než se střídaly Olympijské hry. To, co se teď zdá být rozostření činnosti, Nimrod, páté vydání plně-dlouhého alba Green Day, bylo jejich třetí za polední čtyři roky po Dookie z rou 1994 (díky kterému se kapela proslavila) a Insomniac z roku 1995 (které zpochybnilo zdravý rozum kapely, proč se stali slavnými).
O sedm let později by vydání American Idiot pubilkum a kritici, asi ne moc seznámení se základy práce Green Day a vynaloženou energií, chválili, že album má v sobě panoramatický prostor. Ale v roce 1997 překročili vzdálenost mezi rachotícími písněmi a písněmi omílajícími vše pořád dokola, které tvoří Insomniac a zdravě vypadajíce statečné tahy zachycené na show Nimrod jsou velkým skokem vpřed a provedli to za polovinu času, který kapela potřebovala k přípravě American Idiot. Přestože na Nimrodu není ani jedna špatná píseň, nefunguje album tak, jak by mělo. Jedná se o soubor, který do sebe příliš nezapadá a nezdá se, že by měl mnoho nápadů,. Jedná se o sbírku řachotících melodií a to není totéž, jako když máte tyhlety melodie, které splynou do bodu, kdy to vypadá, že patří k sobě. Části zvuku Nimroda jsou jako putování ve snaze prozkoumat hudbu; zkoumání sebe sama je vždy úspěšné, ale tento úspěch přichází za cenu tvaru a balance alba.

„Tak jak zní Green Day teď, začali svůj život právě tady.“

I když, ne vždy. Začátek triumvirátu v Nice Guys Finish Last (song, který jde od dobrého ke skvělému nahrazení klasického kytarového sóla punk rockovým refrénem s průběhem dosahujícím brilantních výšek), Hitchin‘ A Ride, kde kapela našla dříve nevyužitý smysl pro pořádek a drama, a The Grouch, kde zaznívá protagonistické tvrzení songu ‚was a young man who had big plans/But now I’m just another shitty old man (byl jsem mladík, co měl velké plány/Ale teď jsem jenom další posraný dědek)‘ navrhuje rozšíření obzorů. Redundant, čtvrtá stopa alba, se s krásou třpytí při svém drnčení přesných riffů podpořených kapelou, která nikdy dříve nezněla tak tri-dimenzovaně. Lyrický refrén ‚I love you‘ is not enough/I’m lost for words (‚Miluji tě‘ nestačí/ztratil jsem řeč)‘ odhaluje emotivní prohlášení, které dokonale ladí s hudbou tak majestátně, jako právě toto.
Jinde však Nimrod ztrácí fokus. Následující tři písně – Scattered, All The Time a Worry Rock – t ovšechno jsou skvosty, ale skvosty, jeichž zvuk jde bok po boku s idividualitou. Druhá polovina alba, tak jako to v době CD bylo obvyklé, začíná s podobným bouráním hranic; Jinx, Haushinka a Walking Alone připadají spíše jako jeden blok hudby, než jako tři samostatné sklaby. Škoda, protože tohle je to, čím si zalouží být.

ŘÍJEN 1997

Může to znít jako základní strukturální nedostatky – což v jistm smyslu jsu – ale tyto chyby stupňování jsou zastíněny kvalitou textů. Uptight udělal All Star Team prostřednictvím této klamné jednoduchosti a refrén, který spadá a stoupá je v rozporu s tím, co se píše v příručce pro skladatele. Platypus (I Hate You) zůstávázatím nejrychlejší písní, kterou Green Day nahráli, působí na více hardcorověji smýšlející posluchače, kteří si přáli, aby přilili benzn do ohně o něco častěji. Reject a závěrečná sklaba Prostetic Head – s refrénem ‚Do or die/No reply/Don’t deny that you’re synthetic/You’re pathetic (Udělej nebo chcípni/Žádná odpověď/Nepopírej, že jsi syntetický/Jsi ubohý)‘ – jsou taky krásné, zářivé ve své vlastní žluči.
Ale je tam samozřejmě Good Riddance (Time Of Your Life), která se zařadila jako hlavní píseň na Nimrod. Krásná balada s hořkosladkou pachutí, až se zdálo, že ne všichni posluchači jí budou věnovat pozornost. Píseň možná nepomohla při prodeji alba k nějaké vysoké příčce – ceosvětově se Nimroda prodalo půlka toho, kolik se prodalo Insomniac, kterého se prodala půlka toho, kolik se prodalo Dookie – nicméně se dokázalo, že hudba kupiny by mohla přesovahot jejich obvyklou oblast působení, dokázali něco, co by v budoucnu mohlo přijít vhod.
Je pravda, že Nimrod je spíše vadný kousek, ale na druhou stranu obsahuje některé momenty skutečné kreativity a na ně se vyplatí zaměřit pozornost, protože budete vědět, že tak, jak zní Green Day teď, začali svůj život právě tady s Nimrodem. [Ian Winwood]

Tracklist: Nice Guys Finish Last / Hitchin‘ A Ride / The Grouch / Redundant / Scattered / All The Time / Worry Rock / Platypus (I Hate You) / Uptight / Last Ride In / Jinx / Haushinka / Walking Alone / Reject / Take Back / King For A Day / Good Riddance (Time Of Your Life) / Prosthetic Head

Scany 14 – 17

PŘÍBĚHY

Sladké mladé věci: (taky uprostřed a ostatní) Billie Joe Armstrong v Ugone’s Downey, Kalifornie, leden 1991
Bassová kulutra: Mike Dirnt v Gilman Street, srpen 1990
Zpět do školy: Tré Cool hraje Pingle, listopad 1990
Před dvaceti lety: Billie Joe Armstrong na Gilman Street, září 1989
Green Day vycházejí a hraji: The Playground, srpen 1990

MINORITNÍ HROZBA
Ve svých počátečních teen rocích, žil Billie Joe Armstrong pro holky, heavy metal a trávu. Ale když objevil punk rock, jeho svět se navždy změnil…

[Text Emma Johnston]

Je nepravděpodobné, že by obyvatelé lázní a dětských nemocnic v severní Kalifornii věděli, že jsou v bízkosti budoucí superhvězdy, když je v roce 1977 přišel pobavit andělský, pětiletý chlapec. Toto byl rok, kdy Billie Joe Armstrong vydal single Look For Love, který byl nahrán u namlého vydavatelství Fiat Records, které yo založeno blízko jeho polorozpadlého, rodného města naftových rafinérií, Rodea. Armstrong byl povzbuzován, aby tu nahrávku – napsanou místními hudebníky jeho otcem, který byl řidičem náklaďáků a jazzovým bubeníkem, udělal.
Bohužel, Armstrong starší je velebený na singlu Green Day z roku 2005 – Wake Me Up When September Ends – nikdy svého chlapce neuvidí jako frontmana jedné z největších kapel, protože umřel na rakovinu, když bylo zpěvákovi 10. Dorůstající chuďas pohrdal mužem, který se stal druhým manželem jeho matky, ponuré prostředí. To vš přidalo Billiemu Joeovi během jeho formativních let na frustracích.
„Šli jsme na tuhle základku a lidi odtama měli ve zvyku děcka s bolestmi hlavy vždycky posílat děcka domů,“ vzpomněl si. „Asi to bylo kvůli toxinům, které rafinérie vypouštěly do vzduchu.“
Billie Joe vypadl ze školy – „hrozná, hrozná zkušenost,“ řekl – bez promoce, ale třídě může poděkovat za představení jeho budoucího kamaráda z kapely Mika Pritcharda, později Dirnta. Pritchadovy brzké léta byly podobně těžké – narodil se matce závislé na heroinu a když mu bylo sedm byl svěřen do péče adoprivních rodičů. Poprvé se s Armstrongem setkal, když mu bylo 10 a to v bufetu Carquinez Middle School (bufet střední školy), kde proběhla jejich první konverzace o psaní písní.
„Nejdřív jsme se navzájem neměli rádi, protože jsme oba byli třídní klauni,“vzpomíná Dirnt.
Odpor netrval dlouho a spojení láskou k metalu Dirnt a Armstrong na hřišti předstírali pěstní zápas, kouřili trávu za boudami na kola a dělali dlouhé nosy na školní atlety. Mike přespával u Billieho Joa doma. Učili se hrát Ain’t Talkin‘ ‚Bout Love od Vana Halena a Photograph od Defa Lepparda. Jejich „mizerná metalová covers“ kapela Truant [Ulejvák, Záškolák] (později přejmenována na Blood Rage [Pokrevní Nenávist]) byla na světě.
„Měl jsem píseň, kterou jsem napsal na klavír,“ řekl frontman Kerrang!u o pár let později. „Ale problém s písní byl v tom, že ve skutečnosti byla Cazy Train [od Ozzyho Osbourna]. Ale já si nechtěl přuznat, že to bylo Crazy Train, sám sobě jsem si tvrdil, že je to moje vlastní píseň. Taky si pamatuju, že jsme šli do soutěže talentů do třídy pana Valentina a Mike se ukázal s basskou ze zastavárny své mamky. To byla ta nejvíc cool věc.“

Zatímco Armstrong a Dirnt zápasili s růstovou bolestí a plagiátorstvím, revoluce se chystala v nedalekém Berkeley. V 924 Gilman Street, all-ages, spolehlivě anti-korporačním klubu, ze kterého se rychle stalo místo, ve kterém jste se po hlavě dostali do punk rocku. I když se později stalo místem prošpikované nepříjenou scénou snobství (frontmana Dead Kennedys, Jello Biafra tam v roce 1994 napadli a zranili za to že měli „vyprodáno“ a on byl „rocková star“), je živená představa, že se na pódium nedostane nikdo, aby mohl hrát. To se stalo i s oběma Armstrongovou“záchranou“ a Dirntovou „střední školou“ když se odvážili jít na zasedání v rodném městě.
„Někteří ze starších punkáčů jsou suroví vzhledem k tomu jak se „tyhle děcka“ vysmívaly dlouholeté punkové tradici,“ psal na svém blogu spoluzakladatel Lary Livermore. „Ale brzy byli v přesile, protože přišel další příliv děcek, z nichž každý druhý měl kapelu, co taky začínala hrát v Gilmanu. Zdálo se, že mládež v Bay Area vykonává takovéto oslepující odhalení jako ‚Hey, malý Doofus, ze šesté-anglické může v tomhle novém klubu mít kapelu a hrát na pódiu, tak proč ne já?'“

„BYLI JSME HODNĚ MLADÍ A TAK NAIVNÍ“ BILLIE JOE ARMSTRONG

„To místo a kultura mi zachránili život,“ řekl Billie Joe Armstrong v roce 1995 Rolling Stone. „Nebylo to o lidech, lteří se moří v dírách a sundávaj si košile. To je jedna věc, kterou na mainstreamu nenávidím: do nebe volající násilí. Hází nás do stejného pytle téhle posrané mentality. Pro mně byl punk rock o tom být hloupý, takže koberec Gilman Street a tví hopsající přátelé na něm – točí se to v krkuhu. Nebo se strkat s lidma z tříklolek anebo Big Wheels. Celá věc nesla lidem vážné poselství, ale zároveň to ylo hloupý a lidi se nebáli mluvit o lásce. Teď tam věci fungují jinak.“
Příšerná dvouhra tvořila jejich první sutečně punkovou kapelu, inspirovanou místními hrdny Operation Ivy, Sweet Children, spolu s bývalým bubeníkem Isocracy Johnem Kiffmeyerm alias Al Sobrantem. To byla taky scéna jejich prvního setkání s mužem, který později nahradil Kiffmeyera, když v roce 1990 kapelu opustil. Tré Cool, rozený Frank Edwin Wrigh III. byl génius, kterého si Livermore přitáhl do kapely The Lookouts za bicí, když mu bylo pouhých 12.
„Vůbec poprvé jsem Trého viděl, když jsem se šel podívat na The Lookouts, no byl sem venku a s těmi dívkami pil,“ řekl Armstrong. „Tré měl na sobě podivný, starcovský kostičkovaný oblek – přičemž ty barvy k sobě neladily – a taky měl koupací čepici. Ty holky říkaly jako ‚Oh, The Lookouts!‘, Tré se k nim otočil a uklonil se. Pamatuju si, že se mi to líbilo.“
16, přeplnění hormonama a vyhození ze školy, strhující Sweet Children, dělali punk zaměřený na jedinný předmět, holky. Nebo jejich nedostatek. Zatímco většina jejich vstevníků ventilovala politické rozhořčení, oni nehledali inspiraci dál, než uvnitř svých kalhot. Ale ne všechny vzniající kapely měli takto toužebné texty. V Sacramentu je zmlátili skinheadi; děvčata začaly být na pochybách a věnovaly jim zvláštní péči.
„Byl jsem příliš-zromantizovaný když jsem byl mladší,“ připouští Armstrong. „Některé z [dívek z písní] nich se začly roztékat, když jsem říkal ‚Teď musíš být moje.‘ Ale bylo to spíš jako ‚To se nestane, ale v každém případě tady je ten song.'“ Nicméně s pomocí Armstrongovy mamky, která pracovala jako servírka na místě, mají Sweet Children svůj první koncert 17. října 1987 v Rod’s Hickory Pit ve Vallejo v Kalifornii. Při jejich první show v Gilman Street je viděl Livermore, zamiloval si je a podepsal s nimi smlouvu k jeho labelu Lokout!

„Když jsem je viděl poprvé, hráli asi tak pro pět lidí s energií British Invasion ze 60. let.“ vzpomíná. „Bylo to opravdu jasné a jiskřivé.“
Scéna Gilman Street ale byla víc, než jenom hudba. Fanziny (časopisy pro fanoušky) rozšiřují zprávy o politice, umělcích, kreslířích vtipů a kapelách. Tou dobou už byl Billie Joe Armstrong venku a byl hrdý flákač nejvyššího řádu. Příležitostně psal pro Berkeleyský fanzin Absolutely Zippo!, který řídí Robert Eggolant, příležitostný kytarita Blatz. Katastrofální pravopis v následujícím průvodci televizního maniaka, který běžel v ‚zinu byl jeho vlastní.

„Loajální Objednávka Brambor k Pohovce!
Vítejte Fello Potatoes. Tohle je můj první příspěvek k umění sedět na prdeli. Za prvé, musíte najít ten správný kutloch, kde si zadek uvelebíte. Židle nepřichází v úvahu. Během první hodiny vegetování si můžete hodit jednu nohu přes opěrku na ruce. Ale je to špatný pro páteř. To o čem mluvím je gauč. Obývák, obývák přátel. Za další, najděte si svoje oblíbené kořeněné pivo, já dávám přednost Mug, ale pro vás chuďasi, bude na místě Cragmont. Co se týká jídla, Round Table Pizza (ta obrovská) nebo El Sol Mexican jídlo z Rodea, anebo si můžete jednoduše udělat nějaké své vlastní lehké jídlo. Sýrovo-moučné tortily jsou v mikrovlnce atomovkou. No, příště tampony.
BILLY RAY VALENTINE“

Naštěstí se našemu hrdinovi povedlo odtrhnout se od bonga na dost dlouho, aby mohli zapracovat na svém prvním EP se skupinou, dnes známou jako Green Day (přejmenovali se, aby se vyhnuli k záměně s místními Sweet Baby). EP 1000 Hours rychle následovalo jejich rozkouskované premiérové debutové album 39/Smooth, které bylo nahráno za mizerných $650.
„Ukázalo se, že nepotřebujeme moc vysoký rozpočet a nevyplýtvali jsme moc času,“ řekl Armstrong. „Myslím, že kdybychom měli na útratu víc peněz, byli bychom mladí a naivní a mohlo by se to odrazit na zvuku.“
„Tenhle záznam byl nahrán za dva dny,“ řekl Dirnt Kerrang!. „Neměli jsme čas o něčem přemýšlet.“
19. června 1990, den po Dirntovy střední školy, vyrazilo trio na cesty. Kydž se dostali k Minneapolis potkal Armstrong Adrienne Nesser, ženu, kterou si později vezme. Cometbus, nejoblíbenější ‚zine skupiny měl na starost deník map z turné. Minima společně s útoky komárů a z toho jedu vyplývající návštěvy v nemocnicích: výšky přiváděly nálezy „super věci v konterjnerech“ a používali „koupelnu přímo uprostřed tunelu, kde byly natáčené prohledávající scény pro Blue Brothers“. ‚Zine taky reprodukoval „Not A Contract“, kterou Green Day poslali místním pořadatelům, což dokládá, jak moc byli vzrušení a chtěli se vydat na cestu života.
„Díky za zarezervování Green Day,“ čte. „Tohle je první turné Green Day a my doufáme, že to bude sranda. Ptáme se po několika věcech, které by naše turné mohly udělat snadnější. Nic z toho nám dávat nemusíte, samozřejmě před začátkem hraní musíme ladit. Ptáme se po $100, jo, je to trochu víc, ale pokud si to můžete dovolit. Nejde o záruku, jenom se ptáme. Důležitější než peníze je jídlo a místo, kde bychom mohli zůstat. Jsme seskládaní z jednoho vegetariána a čtyř chlapů, kteří sní prakticky cokoliv. A místo na přespání by mohlo být hezké, ale bepečné, abychom tam mohli nechat přes noc zaparkovanou dodávku. Informace o místě, kde bycom dostali kávu a mohli si koupit levný trika si ceníme.“
„Nejsme slušňácká kapela, takže se ná neostýchejte nabídnout pivo. Ještě jednou díky za to, že můžeme hrát ve vašem městě a doufáme, že budete chtít, abychom se třeba někdy vrátili.“
A tak to začalo…

V rtymu: původní bubeník John Kiffmeyer jako Al Sobrante, Gilman Street, září 89
Původní punk: hněvající se Billie Joe
Na vykouknutí: Tré Cool s basákem z Lookout Kainem ‚Kongem‘ Hanschkem a Larrym Livermorem, 85.
V červené: Tré Cool naříká v Ugene’s
Blonďatý bombardér: Mike Dirnt před gelem na vlasy